čeština English

Jaroslav Valečka

27.10. 2023 Rozhovor na Radiu prostor

10. 10. 2020 Rozhovor na Českém rozhlase DAB

3.7. 2019 Rozhovor na Českém rozhlase s Jakubem Malým

3.5. 2017 Mlčení Jaroslava Valečky na ČT art

24. 1. 2017 Pořad Artmix České televize

22.12. 2016 Rozhovor na Českém rozhlase Sever

15.1. 2016 Rozhovor s Vladimírem Krocem na Českém rozhlase Radiožurnál

16. 12.  2015 Rozhovor na Českém rozhlase Vltava

14.6. 2014 rozhovor s Karlem Oujezdským na Českém rozhlase Vltava

7.3. 2013 Jaroslav Valečka vystavuje v Galerii Portheimka Český rozhlas Vltava

16.12. 2012 Pořad Čajovna, rozhovor s Igorem Malijevským na Čro 3 Vltava

18.9. 2012 Výstava v galeriii Dolní Brána 

17. 4. 2012 Výstava Morbidní romance v Českém rozhlase 

11. 2. 2012 Výstava species periclitata v České televizi

12. 2. 2012 Stuckisté a hosté v Českém rozhlase 

22.9. 2011 ♦ Rozhovor Kateřiny Tučkové, Právo

3. 12. 2010 ♦ Alšova jihočeská galerie představuje malíře Jaroslava Valečku, Č. R. Vltava 

31. 5. 2010 Česká televize ♦ Kultura cz., Česká televize

6. 5. 2010 ♦ Obzory Výstavní síň Chrudim

25. 9. 2009 ♦ Rozhovor Galerie České pojišťovny, Český rozhlas Vltava

 


 

Sudety jsou mixem děsivosti a poetična

 

Místo módních výtvarných trendů se malíř střední generace Jaroslav Valečka dlouhodobě drží klasických technik a postupů – staví na barvě, atmosféře a na příběhu. Zobrazuje drsnou krajinu severních Čech zasaženou válkou a komunistickým režimem s jejími často hororovými zkazkami, kterým dává širší význam. „Nedávno mě navštívil kamarád, jehož přítelkyně je Ukrajinka. Když si prohlížela mé obrazy, svěřila se, že jí připomínají válku v Donbasu,“ říká.

 

Základním prvkem vašich obrazů je krajina. Proč je pro vás důležitá?

Mám ji rád jako místo, kde se odehrává nějaký děj. Právě s ním často pracuji. Krajina také souvisí s mým dětstvím. Říká se, že lidé, kteří pocházejí z vesnice, tíhnou k jejímu malování. Na venkov se vracím dodnes. Krajina pro mě byla vždy základní věcí, kterou jsem zobrazoval nejčastěji a nejraději. A práce s figurou? Má umocnit celkové vyjádření? V Čechách není krajina, která by nenesla stopy lidského zásahu. Vždy mě zajímaly příběhy, historky, zkazky, báje. Kombinace krajiny a figury je umožňuje zachytit nejlépe.

 

 

Souhlasíte, že důrazem na krajinu se nejvíce lišíte od svých vrstevníků? Nakolik bylo obtížné se s tímto motivem prosadit?

Malířů mé generace, kteří se zabývají krajinou, je naprosté minimum a převážně ji pojímají abstraktně. Prosadit se s tímto motivem bylo zpočátku docela těžké.

 

Jak dlouho trvalo, než jste se dostal do povědomí odborníků, sběratelů?

 Prvních pět let po ukončení akademie jsem musel učit. K uživení to vůbec nebylo. Další tři roky byly spíše přežíváním. Teprve pak to začalo být, lidově řečeno, k životu.

 

 Vystavujete více v Čechách, nebo v zahraničí?

Protože jsem český malíř, nejčastěji vystavuji doma. V posledních letech se ale úspěšně rozvíjí i spolupráce se zahraničím. Mohu zmínit například kolektivní výstavní projekty v Mnichově či v Ostdeutsche Galerie Regensburg.

 

Zobrazujete konkrétní krajinu, nebo jakési abstraktní území vaší fantazie?

Většina mých obrazů vychází z konkrétního místa nebo konkrétního zážitku. Zpravidla maluji Lužické hory, odkud pocházím, České středohoří a Jizerské hory. Z vodních ploch jsou to jizerskohorské přehrady či Máchovo jezero, kam jsem už v pubertě nesmírně rád jezdil, abych tam pátral po stopách Karla Hynka Máchy a jeho Máje. Rád maluji také Labe, které vytváří monumentální údolí, nádherné scenérie. Krajinu severních Čech zobrazuji volně. Vždy mě zajímá hlavně nálada, atmosféra. Jde mi o osobní výpověď. Ta je pro mě nejdůležitější.

 

 

Nakolik ovlivnil váš vztah k severním Čechám fakt, že jste je poznával už jako dítě?

Jako dítě je člověk nejvíce vnímavý a má větší schopnost empatie, kterou s přibývajícím věkem tak trochu ztrácí. Severočeská krajina je romantická, ale současně zpustlá. Kdykoliv tam zamířím a vidím kopce u Litoměřic nebo Bezděz, cítím takové zvláštní chvění. Pocit, že se vracím domů, mám jen tam.

 

Zmínil jste Máchu. Vycházíte tedy i z romantismu? Ptám se proto, že vaše dílo je nejčastěji řazeno k expresionismu.

Mám rád expresionistické, romantické, symbolické a také některé surrealistické malíře. Moje obrazy jsou na pomezí těchto žánrů. Nemyslím, že bych byl přesně ukotven. Malujete v plenéru? Venku dělám většinou jen skici nebo menší obrazy. Velká plátna se musejí malovat v ateliéru. Mám to usnadněné tím, že jsem si ho na chalupě, přesněji řečeno na pasece u chalupy postavil. Scenérie, které přenáším na plátno, vidím přímo z okna. Mám výhled do lesa, na pobořený statek a na okolní kopce, což je poměrně dost motivů. Zvlášť v zimních měsících to má nesporné praktické výhody. Zatopím si v kamnech a nemusím někde mrznout.

 

Vaše obrazy působí melancholicky, tísnivě až zlověstně. Občas na nich jsou drastické výjevy – dívka rozklovaná slepicemi, hořící stavení, oběti lynčování. Časté jsou noční a zimní scenérie, energie ohně, náboženské rituály. Co se snažíte sdělit, jaké pocity vyvolat?

 Souvisí to s mým dětstvím. Když jsem byl malý kluk, Sudety byly opravdu hodně strašidelné. Všude byly vymlácené statky, opuštěné kostely, rozpadající se továrny. Dalo se narazit na různé zbytky po Němcích, v lese jste zakopl o pohozené nádobí. Zároveň to ale bylo zkombinované s tou nesmírně poetickou krajinou Lužických hor nebo Českého Švýcarska. Zvláštní mix děsivosti a poetična je asi hlavním motivem mého malování.

 

 

Nakolik se severní Čechy změnily?

Krajina se změnila velmi dramaticky. Nastalo to už koncem sedmdesátých let, kdy se začalo masivně chalupařit. Z turisticky atraktivních oblastí už stopy války, odsunu a komunismu téměř zmizely. Kytlice nebo Janská jsou krásné obce. Samozřejmě že když půjdete kousek dál do Českého středohoří, stále tam narazíte na pobořené vesnice, jako je Rychnov, Vitín. Sudety, jak jsem je zažil jako dítě, jsou tam stále rozpoznatelné. Takových míst je už ale málo, začínají být jen vzpomínkou.

 

Ale pro vás stále živou. Je to tak?

Děsivých událostí je v severočeském pohraničí více než jinde, protože v krátkém sledu dostalo čtyři hrozné rány. Nejprve byli odsunuti Češi, pak Němci. V roce 1948 nastoupili komunisté, kteří krajinu zdevastovali. A zapomíná se na rok 1968, kdy si sovětská armáda udělala na řadě míst výcvikové prostory a totálně všechno zničila. Dodnes narazíte na rozstřílené kostely, naftou zamořenou půdu, rozpadající se letiště a podzemní hangáry.

 

Jste členem volného seskupení českých a německých výtvarníků Hraniční syndrom, které reflektuje problematiku odsunu a snaží se o komunikaci mezi Čechy a Němci. Lze vaši tvorbu považovat za politickou?

Naší rodiny se týkal odsun z roku 1938. Babička byla jako Češka po záboru Sudet vyhnána ze Žatce, teta z Děčína. K historickým událostem se vyjadřuji spíše nepřímo prostřednictvím vlastního vnímání minulých příběhů lidí a nálady krajiny. Zjednodušeně řečeno, obraz by neměl být politický komentář, ale zachycení osudu.

 

Čím vás přitahují drastické scény?

Jde o příběhy, které jsem slýchával jako dítě. Když se soused, místní komunista, opil, vyprávěl, jak si v roce 1945 dal na rukáv rudou pásku a věšel patnáctileté německé kluky na kandelábry. Přitom celou válku pracoval v pražské Waltrovce, kde se vyráběly motory pro německá letadla. Ten člověk se stal členem revolučních gard a odešel do Sudet, kde vyraboval několik statků. Pak skončil v nejhorším domě ve vesnici, kde už nebylo co ukrást. Severočeská krajina zdivočela. Vesnice Líska, odkud pocházím, měla v roce 1880 na jedenáct set obyvatel. Ve třicátých letech jich tam žilo asi devět set. Z toho byl jeden Čech, nádražák, který měl za manželku Němku. Po válce bydlelo v Lísce jen padesát lidí. Ten nádražák a jeho žena se jako jediní mohli vrátit, protože se nepřihlásili k Němcům a jako Češi byli v roce 1938 odsunuti.

 

 

Proč se vracíte do minulosti?

Příběhy, které maluji, jsou univerzální a mohou se stát kdykoliv a kdekoliv. Nedávno mě navštívil kamarád, jehož přítelkyně je Ukrajinka. Když si prohlížela mé obrazy, svěřila se mi, že jí připomínají válku v Donbasu. Mám rád balady. Erbenova Kytice jsou přebásněné lidové horory. A Máchův Máj je zpoetizovaná historka o Ignáci Schiffnerovi, který byl posledním člověkem popraveným v Čechách lámáním v kole. Snažím se, aby mé obrazy byly baladickými příběhy s obecnější platností.

 

Pojďme do současnosti. Co je cílem výtvarné skupiny Natvrdlí, jejímž jste členem?

Je to lehce recesistický projekt, který si v názvu hraje s triádou Tvrdošíjní, Tvrdohlaví a Natvrdlí. Jsme sdružení, které se zasazuje o obnovu klasické figurální a krajinářské malby. Každý jsme ve své tvorbě jiný. Karel Jerie je skvělý autor komiksů, což se odráží i v jeho volné tvorbě. Lukáš Mifek je suverénní malíř inspirovaný popkulturou. Michal Novotný je osobitý malíř a sochař, jeho dílo charakterizuje humor a nadsázka. V době, kdy vítězilo konceptuální umění pro omezený okruh pseudozasvěcenců a často i snobů, jsme se nazvali Natvrdlými, protože naše tvorba má šanci oslovit širší publikum. Na rozdíl od videokazety vydrží olejomalba dlouhá staletí.

 

Asi budete souhlasit, že byla chyba, když pražská Akademie výtvarných umění před časem zrušila ateliér krajinomalby…

Byla to velká chyba, stejně jako nedávné zrušení ateliéru klasické malby. Myslím, že takovéto školy by měly sloužit tomu, aby se tam studenti učili také techniky, postupy a malířský či sochařský způsob uvažování. To se dnes na AVU bohužel moc neděje. Krajině se současní umělci věnují málo i proto, že je docela těžké ji namalovat tak, aby byla čitelná a zároveň něčím nová. U nás krajinářství zdevalvovalo už v padesátých letech, kdy se masivně malovaly laciné motivy jako pole s vlčími máky, kus lesa s domkem. Z té doby pochází hanlivé označení krajinka nebo také gaučák, protože ty obrazy visely nad pohovkami.

 

 

Jak se AVU od dob vašich studií změnila?

V devadesátých letech akademie patřila k širší evropské špičce. Učily tam výrazné tvůrčí osobnosti, měla zvuk. Studovali tam talentovaní lidé, kteří se za minulého režimu nemohli dostat na vysoké školy, a studia si proto vážili. Po roce 2010 se ale výrazně obměnil profesorský sbor. Říkám to nerad, ale AVU je dnes průměrná až podprůměrná škola i v rámci Česka. Zatímco kdysi se na ni hlásilo na dva a půl tisíce lidí a dostalo se jich sedmdesát, nyní funguje přes deset podobných škol v regionech. Dohromady tak studuje různé výtvarné obory na devět set lidí. Studium se nesmírně rozmělnilo. Opravdu nechápu, jak se může uživit třeba absolvent ateliéru tělového designu.

 

Jaroslav Valečka (45) Maluje už od dětství. V letech 1991 až 1998 vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění, obor malba u Jiřího Sopka a obor plastika u Jana Hendrycha. Absolvoval stáže a studijní pobyty ve Francii, Německu a v Nizozemsku. Jeho dílu je věnováno několik publikací, k poslední napsal úvod známý britský teoretik a kurátor Edward LucieSmith. Na kontě má desítky samostatných a společných prezentací, je zastoupen ve státních a soukromých sbírkách. Doma i ve světě obdržel řadu cen.

 

 


 

 

 

ABECEDA

 

Malíře Jaroslava Valečky

 

Xantypa 3/2017

 

 

Antonie (Nedošínská, rozená Valečková)

Má prateta, slavná herečka z období první republiky, asi nejlepšího období českého národa 20. století.

 

Barva

Pro mě osobně nejdůležitější věc na obraze. Barva umí skvěle  přenášet náladu a emoce. Barvocit je asi jediná věc, která se nedá naučit. Kresba se dá vydřít, kompozice pochopit, ale barva se musí cítit…

 

Cit  

I když si myslíme, že lidé jsou racionální bytosti, stejně většinu problémů stejně řešíme citem. U umělců to platí dvojnásob. I když obraz má racionální složku v podobě kompozice, kresby, vrstvení barev a technologie vůbec, stejně nejdůležitější je, jak působí na první pocit.

 

 

Čechy

Místo, kd/2017e jsem se narodil. Čechy jsou krásné, mají bohatou historii, světlé i stinné stránky. Mám ale dojem, že se jako národ trochu podceňujeme.

 

Dětství

jsem měl docela stranu hezké, rodiče se o nás vzorně starali, bydleli jsme na vesnici, okolí bylo velmi půvabné s hlubokými lesy, divokými roklemi a vysokými skalami. Trochu to jen kazily spadlé grunty, poničené kostely, vyrabované hřbitovy a vůbec celá depresivní atmosféra sedmdesátých let. Tenhle pocit ambivalentnosti ve mně zůstal dodnes.

 

Expresionismus

Můj oblíbený malířský styl, jako kluk jsem hltal knihy o Van Goghovi, Ensorovi, Munchovi, a ostatních velkých mistrech a chtěl být tak trochu jako oni.

 

Falza

Velký problém našeho trhu s uměním, dokonce jsem už viděl i několik falz mých obrazů a to jsem docela mladý

 

Geolog

Můj tatínek, maminka je lékařka, oba rodiče mají velkou zásluhu na tom, že jsem u malování vydržel, pomohli mi v těžkých letech po skončení akademie a jsem jim za to velmi vděčný.

 

Hory

České hory nejsou nikterak vysoké, ani rozlehlé,  ale mají velké kouzlo. Nejraději mám ty jedny z nejnižších, které nemají ani 1000 metrů výšky, a to sice Lužické hory,  pro to, že jsem tam vyrůstal a že je dobře znám.

 

Chudoba

Když jsem skončil studia na akademii, několik let jsem se nebyl schopen malováním živit, pořád jsem maloval, navíc učil na poloviční úvazek a k tomu občas dělal nějaké příležitostné práce, nic moc to tenkrát nebylo. Že bych zažil pocit chudoby to ne, ale byla to skvělá zkušenost.

 

 

Imprese

Můj oblíbený obraz od Moneta, když jsem ho viděl poprvé, překvapilo mě, že je vlastně docela malý, ale sílu má velkou.

 

Ještěd

Symbol severních Čech, pro mě je to důkaz toho, že i v bídných podmínkách normalizace se dala udělat mimořádná věc. I proto jsem ho několikrát v různých podobách namaloval.

 

 

Krajina

Když jsem byl malý, často jsme s babičkou chodili na dlouhé procházky okolo Studence. Je to vysoký kopec s úžasnými výhledy, skoro jak z letadla. Už jako dítě jsem měl rád pohled na krajinu z výšky.

 

 

Líska

Malá horská vesnice, kde jsem vyrůstal, kde mám dnes letní atelier a kam se rád vracím a cítím se tam doma. Před válkou měla téměř 1000 obyvatel, dnes jen asi 60, víc komentářů asi netřeba.

 

Máj

Moje oblíbená báseň. Když mi bylo sedmnáct, dokonce jsem několikrát šel po stopách Karla Hynka na Kokořínsko, Podkrkonoší a do Českého ráje, spal jsem po různých zříceninách a v lese a měl lehce pubertální pocit, že zažívám něco strašně výjimečného  …..

 

Natvrdlí

Výtvarná skupina, kterou jsme založili s kamarády Reou Michalovou, Lukášem Miffkem, Michalem Novotným a Karlem Jeriem. Vznikla v době, kdy si většina lidí z umělecké branže myslela, malba je mrtvá, že budoucnost patří jen konceptuálnímu umění, land artu a videu. Většina lidí tenkrát před 15 roky tvrdila, že klasický obraz můžou dělat jen natvrdlí a zastydlí malíři. Odtud i lehce recesistický název....

 

 

Osamělost

K malování patří, s obrazem se vždycky "peru" sám.

 

Prase

Jako dítě mě fascinovala zabíjačka. Na jednu stranu mě děsila krev a kvičící pašík, na druhou stranu mě to přitahovalo, jak se živý tvor před očima, když ho bourá řezník, mění v něco, co nakonec sníme.

 

Rituály

Mám velmi rád folklor, všechny Masopustní masky, průvody s lampiony, pálení čarodějnic a tak dále. Pro mě to není jen vizuálně hezká věc, ale svým způsobem brána do duše, kdy lidé zhmotňovali svoje, strachy a utkvělé představy.

 

Řád (režim, vlastní)

Většina lidí má o umělcích různé iluze, že vlastně moc pracovat nemusí, že chodí rádi do kaváren a na večírky a tak dále. Malování je ale docela velký požírač času. Namalovat větší obraz trvá minimálně týden a to se mi musí dařit, a to není vždy pravidlem. Do atelieru chodím jako do práce na osmou a končím tak v půl sedmé.

 

Sudety

Můj osudový kraj. Vždycky, když jedu na chalupu a uvidím kopec Sedlo u Litoměřic, mám pocit takového zvláštního chvění, jako když se vracím po dlouhé době domů.

 

Štěstí

Myslím, že jsem měl v životě docela štěstí, mohu dělat, co mě baví a snad po mě i něco zůstane.

 

T (Tomáš Hanzl)

Můj první sběratel. Jeden z mála znalců a nadšenců pro výtvarné umění, který radši nepojede na dovolenou, bude jezdit ve starém autě, jen aby si mohl koupit obraz. Mimochodem, sbírku má za ty roky velmi hezkou.

 

Umění

Když občas vidím, jak někdo vystavuje v galerii hromadu písku a napíše k tomu velmi složitý text, kterému skoro nikdo nerozumí, říkám si umění je od slova umět.

 

 

Vyhnání

Násilí na Němcích při odsunu po roce 1945 je ošklivá kapitola naší historie, jen se trochu zapomíná, že první vyhnání bylo v roce 1938, kdy před Hitlerem ze Sudet utíkali nejen Češi a Židé, ale i někteří Němci a nebylo jich zrovna málo. Mimochodem jedním z prchajících byla i má babička z maminčiny strany.

 

 

Zrzavý (Jan) Můj oblíbený malíř. Vážím si toho, že byl vždycky svůj a obraz od něj okamžitě poznám.

 

Ženich

Ženil jsem se docela pozdě, bylo mi už čtyřicet, kamarádi mi v legraci říkali, že svého vnuka jsem si musel udělat sám, ale nelituji. Mám pocit, že si rodiny a syna vážím víc.

 


 

 

Většina lidí skutečné umění pozná

Právo 7.4. 2016

rozhovor s Jaroslavem Valečkou

 

 

Malíř a grafik Jaroslav Valečka vystudoval malbu na AVU v devadesátých letech, tedy v době, kdy se klasická malba přestávala vyučovat a na její místo nastupovala multimediální a konceptuální tvorba. Z jeho ročníku u malby nikdo další nezůstal. Pokračoval ve studiu na akademiích v Německu, Norsku a Nizozemí. Dnes má na svém kontě na sto samostatných i společných výstav v Česku i v cizině. Nedávno vyšla v nakladatelství Kant jeho druhá výpravná monografie u příležitosti výstavy v Galerii města Pardubice, (Krajiny soumraku do 1.5. 2016) a paralelně v Galerii středočeského kraje (Krajiny vnitřní a vnější do 22.5 2016).  Žije a tvoří střídavě v Praze a ve vesnici Líska v Lužických horách.

 

Když si prohlížím tvé obrazy, vtahují mne do zvláštního snového světa, nebezpečného a krásného zároveň. Zdají se ti často sny?

Své sny maluji docela často, ovšem nemám takové ty surreálné sny se shluky figur, tvarů a úplně deformovanou krajinou. Moje jsou spíš nějaký podivný a zmatený příběhy, kdy se realita začíná měnit v cosi nepochopitelného. Ale většinou ve své práci vycházím opravdu z reálných míst a příběhů, byť mi to dost lidí nechce věřit. Ony Sudety 70-tých let byly opravdu divoké. Vesnice byla zničená: hrdé grunty se spadlou střechou, vybydlené domy, spadlé kostely, kousek od nás byli ruští vojáci a uranové doly, do toho spousta bizardních postav. V kombinaci s velmi poetickou severočeskou krajinou to byl opravdu povedený mix.

 

Který z tvých obrazů má původ ve snu?

Třeba „Kulový blesk“ nikdy jsem ho neviděl, jen se mi zdál ve snu, nebo „Ohledání“. Takový ten pocit, když děti najdou mrtvolu, ale je jich víc.

 

 

Jaké zvuky, světla a atmosféru měl tvůj dětský pokoj, co jsi v něm vnímal před spaním?

Můj dětský pokoj byl maličký, obložený dřevem v podkroví naší chalupy, měl takové malé okénko, co házelo hodně dlouhé stíny a za tím oknem se komíhaly ve větru stromy a občas byly slyšet mrouskající se kočky. V tom pokoji spím dodnes a tak se mi pocity z dětství docela často vracejí.

 

Co tě pořád vrací do těch Sudet sedmdesátých let?

Nejspíš proto, že vjemy z dětství a dospívání jsou nejsilnější a vlastně se opakují v různých podobách celý život. A navíc poslední dobou mám velmi silný pocit, že se k nám do společnosti vrací atmosféra jako za normalizace. Jakási nechuť, apatie a takový plíživý strach se projevit.

 

Přeci jen ale nemaluješ realistickou krajinu nebo zážitky, ty obrazy mají silný poetický nebo řekněme existenciální přesah. Kdy se to do tvých obrazů dostalo?

Já jsem k tomu směřoval od samého začátku, když mi bylo patnáct a začínal jsem malovat, dělal jsem první pokusy podle Máchova Máje, všelijaké vězení, oběšence, noční jezera, pohledy do kraje a svým způsobem mi to zůstalo do dneška. Nikdy mě moc nebrala realistická malba, vždy jsem měl radši expresionismus a dekadenci s oním pohledem „vnitřním okem“, kdy maluji jenom to, co mi přijde podstatné.

 

Přemýšlel jsi někdy o tom, co by se stalo, kdybys nemohl několik měsíců malovat?

Asi by mi z toho „šiblo“. Když chvíli nemaluji, žena mě posílá do atelieru, že jsem nesnesitelný.

 

Znamená to, že se malováním zbavuješ něčeho, co by tě jinak obtěžovalo?

Určitě, zbavuju se svých vnitřních běsů a melancholie, pocitů marnosti a tak dál.

 

Jak vzniká nový obraz?

Mám několik sešitů s pevnými deskami, tam dělám různé skici, náměty, postřehy, nebo si jen zaznamenávám, co se mi líbilo. Když začínám práci na novém obrazu, často vycházím z těchto drobných kreseb, pak většinou dělám menší obraz v oleji a až nakonec velké plátno.

 

Takže když přijdeš do ateliéru, tak už víš, co budeš dělat?

Maluji tak od osmi ráno do šesti, půl sedmé, každý všední den. Nový obraz začínám zpravidla odpoledne, když jsem do malování víc „ponořen“. Ráno většinou pokračuji na práci z minulého dne. Ono udělat obraz trvá docela dlouho. Velký dvoumetrový kousek dělám minimálně týden někdy dva.

 

Kdy u tebe dochází k těm momentům, že "uvidíš" nový obraz?

To je různé, čas od času vidím něco reálného, tak, že je to hotový obraz, občas kombinuji různé náměty a místa dohromady a často na správný námět to přijdu během samotného malování.

 

Odpovídají obrazy tvým vnitřním stavům a náladám? Vzpomeneš si, v jakém rozpoložení jsi byl, když jsi maloval například obraz "Zlata gilotina"?

 

Pro mě je přenos emoce a atmosféry do obrazu nejdůležitější, mám pocit, že ve vyhrocené emoci vidím věci najednou víc ostře a bez zbytečného balastu okolo. Zrovna, když jsem dělal tenhle obraz, moc dobře po duši mi nebylo, měl jsem takový zvláštní pocit bezmoci.

 

 

Kde se ta bezmoc bere?

Můj pocit bezmoci je dán naší českou historickou zkušeností, neustále se měnící režimy, konfiskace majetku, bezdůvodné kriminalizování a mohl bych dlouho pokračovat. Naše rodina tím byla postižena víc než dost. Jedna babička byla vyhnána ze Sudet v roce 1938, po Mnichovu, druhé po roce 1948 ukradli všechen majetek, děda byl politický vězeň padesátých let a druhý padnul v protinacistickém odboji. Historie naši rodinu vždycky pěkně semlela.

 

Dobře, ale na to by přeci stačila úplně normální gilotina.

Ono předobraz je skutečné místo na pevnosti Koenigstein v Německu tam byla nějaká středověká mučírna a vše bylo nasvíceno tak, že to působilo zlatě. Tak to vniklo.

 

A co ta dáma s cikádou na titulní stránce monografie? O čem myslíš, že si ty bytosti povídají?

Oba mlčí, Cikáda má hlad a dámě je už všechno jedno. Vlastně je to jednoduchý motiv, kdy si hmyz sedne na obličej, ale stačí trochu posunout měřítko, zvětšit cikádu a najednou to působí dost děsivě.

 

Znal jsi tu dámu?

Ne ta je fiktivní.

 

Ten obraz je přeci jen dost nevšední. Je noc, osvětlení jako od ohně nebo nějakého zdroje nepřirozeného nadpozemsky teplého světla, všude klid a pod ním jakési drama, zároveň podivná něha v těch hmyzích nožičkách. Na co jsi u toho myslel? Neříkej, že to všechno byla jen formální vizuální hra.

Myslel jsem hlavně na to, jak srovnat žluté nohy s barvou pozadí, ale to je u obrazu normální, že dá nejvíc práce to, čeho si divák moc nevšimne.

 

No dobře. A co ti stále se opakující oběšenci?

To je příběh z dětství, když mi bylo asi pět, byl začátek zimy a oběsil se soused, jmenoval se Beer a babička mi říkala „Jaroušku, nezlob, nebo skončíš jako Beer“. Docela jsem se té představy jako dítě bál. Jak sněží a on tam visí….

 

Rozumíš všemu co namaluješ a nebo zůstávají i pro tebe samého některé obrazy záhadou?

Obraz je hlavně systematická práce, ale nejde nikdy naplánovat do poslední vločky sněhu. Vždy v sobě nese něco neuchopitelného, co mě samotného někdy překvapí, s čím nepočítám, můžeme tomu říkat inspirace, vnuknutí, nebo náhoda, ale je to tak. Na obraze mě nejvíc fascinuje jeho mnohoznačnost. To že si divák do něj může promítnout svoji vlastní zkušenost, nebo pocit.

 

Kdybys měl srovnat obrazy z tvé monografie, která vyšla před pěti lety u příležitosti výstavy v Alšově galerii v Budějovicích a z té, která právě vychází v nakladatelství Kant. V čem ses změnil?

Vždycky jsem se snažil vytvořit svůj vlastní svět, jako ucelený vizuální příběh, nebo třeba film. A jednotlivé obrazy jsem chápal jako záběr z filmu, součást většího cyklu nebo okénko v komiksu. Od začátku jsem chtěl, aby obrazy byly navzájem provázané a působily hlavně jako celek. Ale myslím si, že mé věci se v čase sice pomalu, ale mění. Mění se trochu formálně, myslím, že obrazy z poslední doby jsou víc promalované a také přibyly některé tematické věci, které jsem dřív nedělal. Masopustní masky, pohledy na architekturu z výšky, nebo noční můry, to jsou věci, které jsem dřív nedělal.

 

Jeden z textů k tvé nové monografii napsal také významný britský kurátor a spisovatel Edward Lucie-Smith. Kde jste na sebe narazili?

Edward Lucie-Smith je velká postava světové kunsthistorie, má za sebou desítky knih, pravidelná vysílání v BBC a tak dále. U nás je asi nejznámější jeho kniha Art today, po sametové revoluci to byla taková bible současného umění. S Edwardem jsem se seznámil během stuckistických výstav v Anglii, kterých jsem se v minulosti zúčastnil. On je asi nejznámějším podporovatelem tohoto hnutí na obnovu pozic klasické malby. Moje práce se mu pravděpodobně líbila, protože rozhodujícím způsobem pomohl i k tomu, že kniha se bude distribuovat  ve Velké Británii, což je u českých autorů docela vzácnost. Kromě jeho hlavního textu, doprovází texty od českých kunsthistoriček Martiny Vítkové, Veroniky Marešové a Rey Michalové.

 

Kurátoři to poslední dobou nemají snadné. Dá se podle tebe poznat dobrý obraz?

Obraz musí většinou zaujmout během prvního pohledu, náladou, barevností, námětem nebo schopností přenést emoci. Mám pocit, že většina lidí dobrou věc pozná.

 

Poznáš dobré umělecké dílo i u autora, který je ti formálně a obsahově vzdálený?

Troufám si říct, že ano. Samozřejmě, obraz, který je mi názorově blíž, mě osloví asi trochu víc, ale snažím se být objektivní.

 

Někteří teoretici ale tvrdí, že objektivně dobré dílo v současném umění neexistuje, že vše je věc "kontextu". Říkají, že brání rozmanitost světa umění proti vždy nějak omezenému vkusu. Jak to tedy podle tebe je?

Zrovna tohle považuji za nejoblíbenější klišé současné kunsthistorie. Je to častá obhajoba různých hloupých, většinou konceptuálních děl, která nic nesdělují, jsou evidentně špatně udělaná, ale „znamenitě fungují v kontextu uměleckého provozu“ a proto se nám různí teoretici snaží namluvit, že jsou vlastně kvalitní. Galerie jsou takových artefaktů plné. Většina diváků na to reaguje tím, že na výstavy současného umění nechodí. Každý má svůj vkus, více čí méně poučený, ale hodnocení uměleckého díla je stejně většinou po ose líbí - nelíbí, nebo osloví - neosloví a „kontext“ v tom hraje minimální roli.

 

No dobře, ale pak je tady evidentní kýč. Ten se přeci většinově "líbí" a "oslovuje". Takže současný kunsthistorik ti řekne, že to co se líbí, ještě není umění. A to, že určité dílo někoho neoslovuje je často proto, že ten člověk, co ho to neoslovilo, tomu nerozumí.

Tohle je druhé nejoblíbenější klišé, když se nikomu dílo nelíbí nebo ho neosloví, tak tomu nerozumí. Já osobně za kýč považuji podbízení se publiku. A když někdo sype hromadu písku do galerie, jenom proto, že to kurátor vystaví a kunsthistorik pochválí, tak je to pro mě kýč také.

 

Co tě udrželo při malování v devadesátých letech, kdy se rušily ateliéry a chvíli to vážně vypadalo, že malba bude prohlášena za mrtvou formu?

Když je člověku pětadvacet, třicet, moc nekouká okolo a hodně věří tomu, co dělá, neměl jsem ještě rodinu ani děti a byl jsem schopen to nějak přežít.

 

Co bys dnes poradil šestnáctiletému nadanému malíři?

Umělecká vysoká škola nikoho nic moc nenaučí, ale člověk má prostor, peníze od rodičů a šest let času něco dělat, jak s tím naloží je hrozně individuální. Bohužel, české umělecké školství šlo v poslední době hodně dolů. Když jsem na počátku devadesátých let nastupoval na Akademii, byly u nás v podstatě jen dvě školy: VŠUP a AVU, dohromady braly lehce přes 100 žáků, dnes je takových uměleckých škol víc než 10 a vychrlí každoročně přes 1000 absolventů – potencialních umělců. Je jasné, že kvalita se hodně rozmělnila.

Co bych poradil tomu nadanému klukovi? Moc se neohlížej okolo, maluj, co chceš a hlavně vydrž. Když to budeš dělat alespoň 10 a více let, někdo si toho všimne.

 

rozhovor připravil Igor Malijevský

 


 

Rozhovor s Karlem Fialou na www.sternberg.org

 

 

Jste věřící? Pokud ano, v čem spočívá vaše víra, váš vztah k Bohu?

Do kostela občas chodím, vždy se svojí ženou, klasický věřící, co uznává svátosti, dogmata, co se každý den modlí, čte v Bibli, to nejsem, ateista ale určitě také ne.

 

Jste optimista, pesimista, pesimistický optimista?

Jsem asi realista, lehce nasáklý pesimismem, ostatně v české kotlině přehnaný optimismus nebyl nikdy na místě.

 

Kde čerpáte životní energii a co vám ji naopak krade? Ptám se proto, že malovat Sudety (stejně jako v mém případě je fotit) člověka spíš duševně zdeptá….

Nejvíc čerpán energii i inspiraci v mé rodné Lísce, malé vesnici s přibližně 50 obyvateli V Lužických horách. V tamním kraji jsem vyrůstal a je pro mě jakousi samozřejmou součástí mého života, vždy jsem se tam cítil doma.  Když se vracím domů (dnes je to už jen chalupa) a vidím kopec  Sedlo u Litoměřic, cítím takové zvláštní chvění, asi závan domoviny.

 

Na vašich obrazech jsou většinou nějaké dramatické výjevy (zabíjačka, stress, krev, smrt, …). Neláká vás něco pozitivnějšího, byť pořád se Sudetskou tématikou? Já třeba spatřuji hodně pozitivního v té kopcovité “sudetské” krajině, umím si představit tu pohodu při senobraní, sklizni, babí léto….

Myslím si, že obě polohy k sobě patří, stejně jako rub a líc. Jako dítě jsem se bál zabitého prasete a zároveň mne to okouzlovalo, ten pocit mám v sobě pořád. Měl jsem rád různé strašidelné historky, lákaly mě příběhy o potopeném tanku v nedalekém rybníce, o sestřeleném letadlu na Zlatém vrchu, o sousedovi sebevrahovi a tak dál. Ale stejně si myslím, že procentuálně namaluji asi víc krajin, než drastických výjevů. Uvědomuji si ale, že lidé si spíš pamatují ty drastické výjevy. Asi ne nadarmo se říká, že smrt přitahuje pozornost.

 

 

Co v krajině nejvíc vnímáte, co vás nejvíc ovlivňuje? Barvy? Tvary? Světlo? Duše? Vůně? Historie?

Asi všechno dohromady, nejvíc mne láká atmosféra a řekněme genius loci daného místa, spojené s dětstvím.

Předloni jsem se ženil, má žena je Slovenka a občas jezdíme za jejími rodiči. Slovensko je jistě krásná a divoká země, ale to chvění, ten pocit, že jsem doma, že to znám, ten tam prostě necítím.

 

Kde čerpáte inspiraci? Jsou vyobrazení smyšlená nebo si hledáte konkrétní objekty, konkrétní krajinu, stavení, …?

Na začátku každého obrazu je většinou konkrétní místo, historka, nebo vzpomínka. Obraz ovšem není fotka, nebo popis události a vždy se musím dívat na to, aby primárně fungoval jako obraz, takže realitu měním,  tak aby vycházela kompozičně, barvy posouvám, aby působily více emotivně, někdy obraz zjednodušuji, nebo spokjuji víc námětů do jednoho obrazu.  Je to různé, ale kdybyste po mě chtěl, abych Vám napočítal kopce v reálném pohledu a na obraze, úplně to sedět nebude.

 

 

Zmiňoval jste se o mezinárodním projektu Borderlinesyndrom. Jaký je rozdíl ve vnímání “Sudetské tématiky” u nás a například v Německu?

Výstavní projekt Borderline syndrom iniciovala historička umění Rea Michalová. Povídali jsme si s ní a malířem Davidem Saudkem o příbězích našich rodin a zjistili, že máme společné příběhy spjaté právě s válkou a Sudetským prostorem. Můj dědeček z tatínkovy strany byl celou válku v ilegalitě, aby těsně po jejím konci zahynul při zneškodňování min, babička z maminčiny strany byla v roce 1938 vyhnána spolu s dalšími 300 000 Čechy žijícími v Sudetech z Žatce, totéž jako potkalo i tatínka Rey Michalové, který jako malý chlapec utíkal z Teplic. Rodina Davida Saudka byla postižena holocaustem. To byl takový prazáklad výstavního projektu, který byl v mnoha obměnách vystavován jak v českých, tak německých zemích. Později se k němu připojili i další umělci z Německa. Například malíři a bratři Gartnerové dnes žijící v Rakousku a Německu se narodili na samém konci války v Kamenickém Šenově a po jejím skončení byli odsunuti ještě v  kojeneckém věku.

Tato zkušenost samozřejmě každého ovlivní. Ale to, co nás spojuje je vědomí, že je to historie, ale i zdroj inspirace a že nikdo nechce, aby se tato doba vrátila. Což bohužel není tak nereálné, když se podíváme asi 1500 km na východ a šílenství na Ukrajině.

 

Sdílí s Vámi vaše okouzlení Sudety I vaše manželka  ???

Žena je Slovenka, vyrůstala v podhůří Malých Karpat, které jsou Lužickým horám a Ralské pahorkatině tak trochu podobné, jsou tam podobné ploché borové lesy, strmé kopce s rybníky, architektura je ovšem úplně jiná, taková jižní. Sama říká, že se jí severní Čechy velmi líbí, že ji nejvíc připomínají svojí divokostí  její rodné Slovensko. Mimochodem, když jsme u architektury, myslím si, že komunistická éra poničila Československou krajinu o dost víc než Sudety vysídlení. Ty sice zpustly, ale přijde mi, že ruiny jsou pořád hezčí než paneláky.

 

V jednom rozhovoru jste se zmínil o tom, že nemalujete a nikdy nebudete malovat na objednávku. Ten přístup se mi líbí. Nicméně, může se v dnešní pokroucené, mamonem posedlé době malíř rozumně uživit? Kdo kupuje vaše obrazy?

Uživit se dá. Trvalo to dlouho a pár let po skončení Akademie výtvarných umění bych to netvrdil, ale po čase se to srovnalo, samozřejmě je to trochu horská dráha, kdy člověk je jednou nahoře a dvakrát dole, ale mám svobodu a čas malovat a to je nejdůležitější.
Kupci jsou různí, od nadšenců, kteří raději vůbec nemají auto, aby si mohli koupit obraz, přes znalce, profesionální sběratele, obchodníky s uměním až po novomanžele, co si koupí obraz do obýváku….

 

Prozradíte, kde je vaše místo, kde se cítíte úplně nejlépe, kam se rád vracíte, kde byste chtěl umřít?

Nejlépe se cítím na Lísce, vždy mě tam přepadne taková bezstarostnost, rád se tam vracím, na to kdy bych chtěl umřít, tak na to raději nemyslím.

 

Standardně prožitý pracovní den?

Vstávám lehce po šesté, zhruba od osmi ráno do sedmi večer jsem v atelieru, tam maluji, připravuji plátna, kreslím, a dělám další věci, co souvisí s malováním. Prostě chodím do práce, jako každý jiný. Představa, že umělec je bohém, co vstává v 10, do jedné maluje a pak jde do kavárny, existuje možná ve filmu, ale obraz je především práce a když delší dobu nedělám, je to hodně vidět.

 

Vaše životní motto, názor, smysl všeho.

Životní motto nemám, docela se mi líbí “maluj každý obraz jako by byl poslední“, ale úplně doslova to neberu.

 

Máte nějaké cíle, sny? Myslíte, že se vám splní?

Cíl mám, aby po mě zůstaly obrazy, které budou někoho oslovovat ještě třeba za padesát nebo sto let, jestli se mi to splní, ukáže až delší čas a už u toho asi nebudu.

 

Máte čas na čtení, filmy, vzdělávání? Co rád čtete?

Přiznám se, že beletrii nečtu skoro vůbec, jak se celý den probírám pocity, emocemi a dojmy nějak už nejsem schopen vstřebat něco dalšího. Literaturu faktu mám ovšem velmi rád. 

 

Charakterizujte, prosím, dnešní dobu, ve které všichni žijeme? Co se vám na tom líbí, co vás naopak deprimuje. Jak vás může uspokojovat život v Praze, to se Sudetami vůbec nejde dohromady…

Jsem strašně rád, že nežijeme v komunismu, naše doba má spoustu chyb a nedostatků, ale máme svobodu, můžeme cestovat a nikdo nás nezavře za to, že řekneme třeba , že premiér  je vůl.  Že by mě něco vysloveně deprimovalo, to ne.

Žít v Praze jako malíř je víceméně existencionální nutnost, České země jsou malé a veškerý trh, umělecké aktivity a pozornost se soustřeďuje takřka výhradně na hlavní město. Kdybych zůstal na vsi, asi bych moc nemaloval. Prostě bych se neuživil…..

 

 

Vaše malířské vzory? Anebo nejen malířské vzory?

Malířských vzorů mám dost. Hodně mě ovlivnil Munch, malíři české dekadence a expresionismu, jako Váchal,  Zrzavý,  Kremlička, ze současníků mám rád třeba Brita Petera Doiga a mnohé další…
Ale že bych někoho napodoboval to ne, když vidím nějakou dobru výstavu, obraz, nebo sochu, tak mě to povzbudí k další práci.

 

Nechcete si udělat výlet do Šternberka? Byl jste už u nás na Severní Moravě?

Na severní Moravě jsem byl mnohokrát, moc rád mám Jeseníky a do Šternberka se rád znovu podívám.

 

 


 

Dobrý obraz funguje, a nemusí ho nikdo vysvětlovat

(rozhovor s Blankou Kovaříkovou Xyntypa, duben, 2014)

 

S malířem Jaroslavem Valečkou je radost si povídat. Na rozdíl od většiny výtvarníků nepůsobí jako introvert a rád odpoví na jakoukoli otázku. Nehraje si na velkého umělce, kterému svět nerozumí. Jezdí každé ráno do ateliéru jako jiní lidé do práce, a večer se vrací domů, šťastný, že mohl celý den tvořit. Za rok namaluje 50 obrazů a většinu z nich prodá.

 


 

Jak to děláte, že jste tak úspěšný?

Prvních pár let po škole jsem nebyl schopnej se obrazy uživit, to přišlo až postupně. Je pravda, že namaluju zhruba jeden obraz za týden, ale to proto, že bez malování nemůžu být. Dovolenou vydržím mít maximálně týden, a když chvíli nemaluju, už mě všichni posílají do ateliéru.

Prý ho máte v obyčejném paneláku?

Připadá vám to na malíře málo romantické? Ateliér je mezonetový, v desátém a jedenáctém patře nejvyššího domu na pomezí Butovic a Stodůlek, odkud mám mimořádně hezký výhled například na Vidouli a Bílou horu…

Výšky vám tedy evidentně nevadí?

Uvědomil jsem si, že často maluju obrazy jako pohledy z výšky. Když jsem byl malý, chodili jsme s babičkou na kopec Studenec, který je výrazně nejvyšší široko daleko, okolí převyšuje o 400 metrů. Byly odtamtud krásné výhledy až padesát kilometrů daleko. Možná od té doby mám výšky rád.

To mluvíte o krajině svého dětství, tedy o Lužických horách, bývalých Sudetech?

Já jsem se sice narodil v Praze, ale rodiče měli moc malej byt, a tak jsme až do mých sedmi let bydleli na chalupě ve vesnici Líska, která má šedesát obyvatel.

 

 

To prostředí zřejmě často malujete. Muselo na vás působit tak silně, že se vám stále vrací v paměti?

Kolem je hezká, magická, ale strašidelná krajina. Když jsem byl malé dítě, tedy v druhé půlce sedmdesátých let, tak tam byly ještě vidět pozůstatky klasických Sudet – vymlácené opuštěné domy. Odsun tam skončil až v roce 1948. Zapadlé vesnice v horách tolik neřešili, dokonce tam zůstalo pár Němců.

Proč si vaši rodiče vybrali takové místo?

Táta je geolog a tehdy mapoval zrovna tuhle oblast. Chalupu tam koupil v roce 1966 náhodně, pak se oženil, a když jsme byly malé děti – mám ještě mladší sestru – po většinu roku jsme tam bydleli. Dnes chalupu používám jako letní ateliér.

V zimě jsou tam asi pořádné mrazy.

Topilo se v kamnech dřívím, myli jsme se v plechové vaně, která se vynesla do kuchyně….V zimě chodili jeleni na zahradu na jablka. Je pravda, že na nejkrutější tři zimní měsíce jsme jezdili do Prahy a raději se nějak vtěsnali do toho minibytečku.

Nemýlím se tedy, že ten venkovský grunt ve vás zůstal?

Víte, malování je hodně podvědomá záležitost. Obsahuje samozřejmě i racionální prvky, které se týkají toho, jak vyskládat kompozici, jak postavit barvy, ale člověk maluje pocitem. A co týče vjemů, ty jsou v dětství rozhodně nejsilnější.

 

 

Dá se říct, že jste krajinář. Máte tu svou krajinu také patřičně prochozenou?

Především rád jezdím na kole. V létě sednu na kolo, ani nevím, kam pojedu, prostě jen tak nasávám místa. Rád se toulám. Vyjížďky začínají většinou z chalupy, ale i ta bezprostřední krajina se stále proměňuje a je co pozorovat. Každý umělec si najde svůj svět, který je nějakým způsobem ohraničený a já to mám ohraničené severními Čechami. Jan Zrzavý celý život maloval dvě místa – Českomoravskou vysočinu, odkud pocházel, anebo Bretaň, kam jezdil na dovolenou,

Špála zase měl Posázaví. O Janu Preislerovi všichni říkají, že jeho krajiny jsou strašně snové – to vůbec není pravda. Celou dobu maloval Malou Ameriku. Pokud si vybavíte třeba jeho obraz Žena a jezdec u Černého jezera – ten ostrůvek tam dodnes je – a je to ve vápencovém lomu Americe.

Kdy jste zjistil, že vás malování tak baví?

V patnácti letech jsem začal chodit na kreslení na lidušku na Santošce a těžce jsem tomu propadl. Měli jsme mladého učitele Vlastu Šika a dovedl nás nadchnout. Už moje první obrazy byly všechny z Lužických hor a Českého středohoří. Četl jsem Máj, a maloval oběšence a mrtvoly – pár obrázků mám dodnes schovaných a mám je docela rád. Atmosférou jsou podobné mé dnešní tvorbě, technika je samozřejmě jiná….

Když jste se rozhodl, že chcete studovat malířství, jak reagovali vaši rodiče?

Jak už jsem říkal, tatínek je geolog, maminka lékařka. Nevyrůstal jsem tedy v uměleckém prostředí, rodiče stáli pevně nohama na zemi. Nepočítali s tím, že se na akademii dostanu a brali to celé jako mou lehce pubertální revoltu.

Jenže vás přijali jako osmnáctiletého kluka hned na první pokus. Jak si to vysvětlujete?

Dodnes nevím, proč si mě profesor Sopko vybral, ale bylo to pro mě osudové.

Jedna věc je studovat, a druhá se pak v oboru uplatnit. U výtvarníků to musí být o to horší.

Když člověk opustí školu, spadne do tvrdé reality. Spousta kumštýřů to po čase vzdá, když zjistí, že se neuživí. Mají rodinu, ta se jim z těchto důvodů rozpadne, někteří začnou pít…

Je to ten pravý důvod, proč jste se oženil až vloni?

Oženil jsem se docela pozdě, ale je to jen shoda okolností a asi je to dobře. Měl jsem čas malovat. Mohl jsem být chudej, a nikomu to nevadilo.

 

 

Dodržoval jste od začátku pravidelný režim - každé ráno do ateliéru a večer domů, někdy i o víkendu?

Potřebuju být zavřený v ateliéru. Navíc malování je dost mechanická a časově náročná záležitost. Pomalovat větší obraz trvá 40 hodin, malej třeba 15 hodin, ale musíte ho taky vymyslet… A některý se  nemusí povést.

Jak to poznáte?

To přece vidí každej! Zkoušel jsem nepodařený obraz ukázat deseti lidem a osm z nich to poznalo.

A jak se pozná ten pravej?

Dobrej obraz funguje, aniž byste ho musela vysvětlovat nebo komentovat. Čím víc je u toho potřeba mluvit, tím je ta věc blbější. Na výstavě konceptuálního umělce máte prokopnutou překližku a u toho dvoustránkový elaborát, o čem to je.

Proč je konceptualismus tak módní?

V umění mají velký vliv kurátoři a konceptualismus je pro ně lákavej, protože mají co vysvětlovat. Konceptuální umění je živeno z grantů, z dotací. Konceptualisti nikoho nepotřebují – nakonec ani publikum! Upřímně, kdyby nefungoval trh s uměním – tím teď myslím obrazy, grafiky a sochy – tak by klasické malířství z výtvarného umění úplně zmizelo.

A jak ten trh vlastně funguje?

Velmi nacionalisticky. Lidi kupujou globální špičky jako je Picasso a pak své lokální umělce. Argentinský malíř v Čechách nebude mít šanci – uchytí se jedině za předpokladu, že tu bude žít. Měl jsem výstavu v Německu, a přišel za mnou jeden galerista a řekl mi: „Chtěl bych s vámi spolupracovat, ale mám podmínku, abyste se sem přestěhoval, aby vás tu lidi viděli - a po nějakých pěti letech z toho může něco být.“ Češi, kteří se v cizině prosadili, jsou tři – Kupka, který žil většinu svého tvůrčího života ve Francii, Mucha, který tam také dlouho žil, a podobně Jiří Kolář.

Jaké máte zkušenosti se sběrateli současného umění?

Sběratelé se dělí na několik skupin. Na movité, kteří vůbec neřeší peníze, na nadšence, jakým je v mém případě právník Tomáš Hanzl. Je jedním z mých prvních systematických sběratelů, má ode mě už asi dvanáct obrazů. Často obrazy sbírají důchodci jen tak pro radost, nebo proto, aby po nich zůstala nějaká ucelená sbírka. A pak jsou náhodní kupci. Zrovna nedávno si ode mě koupili dva velké a docela drahé obrazy manželé, kteří s nimi odjeli metrem a pověsí si je v panelákovém bytě. No a někdo si pořídí obraz jen proto, že mu barevně ladí s gaučem.

Vraťme se ještě k vašemu spořádanému životnímu stylu. Tak úplně mi nesedí k představě bohéma, kterého vidím spíš někde v baru nad skleničkou absintu.

Zjistil jsem, že v českých podmínkách je dobré aspoň trochu chlastat. Většina kšeftů se upeče někde v hospodě. Nepít vůbec je handicap. Přesto, když jsem viděl některé své spolužáky, kteří už v mém věku absolvovali páté protialkoholní léčení, tak tahle představa mě opravdu neláká. U mě ten zdravý životní styl navíc souvisí s tím, že jsem se před dvaceti lety ošklivě vyboural na kole a rozmlátil jsem si slinivku. A tak na ní musím být hodnej, aby na mě nebyla zlá.

 

 

Jaké vlastně může mít současný český malíř ambice?

Asi stejné jako před sto lety. Malování obrazů není v pravém slova smyslu obživa, ale může vás těšit pocit, že po vás jednou něco zůstane. A pokud to navíc bude pro lidi sdělné, tak to je pro mě důležitější než všechny peníze.

 

Boxík:

Příbuzný s Antonií Nedošinskou

Jaroslav Valečka (*1972) sice tvrdí, že nepochází z umělecké rodiny, ale na jednoho slavného předka jsme přece narazili. Jeho pratetou je prvorepubliková herečka Antonie Nedošinská. Byť hrála ve filmech většinou lidové postavy, ve skutečnosti to byla velmi zajímavá dáma, která se mj. zajímala i o tvorbu malířů - současníků a jejich obrazy sbírala. Jako vdova sama vychovávala a živila dceru, a obrazy kupovala třeba i na splátky, ale tuto vášeň si neodpustila. Jistě by tedy měla z profese svého příbuzného radost.

 

Více o něm na: www.valecka.eu

 

 

Blanka Kovaříková

Foto: Igor Malijevský a archiv Jaroslava Valečky

 

 


 

Rozhovor s Jakubem Železným

 katalog z výstavy v Galerii Portheimka, 2013

 

S Jaroslavem Valečkou jsme na přelomu osmdesátých a devadesátých let strávili čtyři roky v jedné třídě na smíchovském Gymnáziu na Zatlance. Ačkoliv jsme my dva seděli v lavici na druhé straně učebny než on, nešlo ho přehlédnout. Sršel zvláštní energií, kterou podtrhoval věčně rozčepýřený zjev. I to, že si viditelně z učení (a učitelů) moc nedělal. Celou dobu se totiž (o přestávkách, v hodinách) zabýval něčím jiným. Se soustředěným výrazem kreslil – do sešitů, na papíry, na svou lavici (druhá u dveří), na pravítka… Ty jeho malůvky jsme nebrali úplně vážně, ale už tehdy nám bylo jasné, že oplývá schopností, která nám dána nebyla. Později jsme pochopili, že ta schopnost má co do činění s obrovským talentem. I když se naše studijní a profesní cesty (jeden z nás je právník a druhý novinář) ubíraly posledních dvacet let jinudy než ta Jaroslavova, neztratili jsme ho ze zřetele. A protože se oba o výtvarné umění zajímáme, ani jsme ztratit nemohli. Tak nepřehlédnutelný, jako byl v 1. až 4. E, tak nepřehlédnutelný je dnes ve střední (to zní hrozně, ale je to tak!) generaci českých malířů. Proto jsme mu k jeho nedávným čtyřicetinám připravili mírně retrospektivní výstavu „Návrat domů“ ve smíchovské Galerii Portheimka. A také katalog, který právě držíte v ruce a jehož součástí je záznam našeho společného povídání nad nad Jaroslavovým dílem a doslov od Rey Michalové, velké znalkyně jeho tvorby. Ten „Návrat domů“ je dvojí – nejen ke krajině, kterou považuje za svůj domov – tedy k severočeským pláním a lesům. Touto expozicí se ale akademický malíř Jaroslav Valečka symbolicky vrací do čtvrti, kde vyrůstal a v níž jsme ho poznali jako spolužáka. A kde dnes máme tu čest přispět k tomu, aby ho veřejnost poznala jako výjimečného umělce…

 

Tomáš Hanzl

Jakub Železný

 


 

 Nad městem, 2012, 105 x 205 cm. olej na plátně

 

JŽ: Jak vlastně přišlo k tomu, žes začal malovat?

JV: Rodiče mě dali z nouze, abych nezlobil, na kreslení.  Chodil jsem na uměleckou školu na Santošku, ale do čtrnácti, patnácti mě nenapadlo, že bych se tomu věnoval profesionálně. Tenkrát tam přišel Vlasta Šik, charizmatický profesor, který nás pro to získal. A vytvořil školu, z níž vzešlo dost dnes známých lidí ve výtvarném oboru. Třeba kunsthistorik Petr Vaňous, filmař Šimon Koudela a další. A tam jsem se pro to nadchnul.

 

TH: Já si pamatuju, žes na Zatlance maloval všude možně, do sešitu, na papíry. Byl jsi svéráz už tenkrát. Ale vůbec mě nenapadlo, že budeš takhle úspěšný.

JŽ: No, to nás nikoho nenapadlo.

TH: Já jsem tě tipoval na šachového velmistra nebo matematika, protože to ti šlo dobře. Ale nenapadlo mě, že se malování budeš věnovat. Do té doby, než jsem tě potkal léta po gymnáziu a viděl jsem, že úžasně maluješ a že máš úspěch.

JŽ: Ale na gymplu už jsi k tomu přece jen musel směřovat…

JV: No, směřoval, já jsem se hlásil na akademii. Ale samozřejmě jsem nevěděl, jestli mě vezmou. Kupodivu mě vzali na první pokus…

 

JŽ: …to ale není úplně obvyklé. U osmnáctiletého kluka.

JV: Není. Navíc to bylo těsně po revoluci, kdy se na tu školu hlásila spousta lidí, kteří se tam předtím nemohli dostat z politických důvodů.

 

JŽ: Takže tam byl přetlak konkurentů, kteří jakoby měli větší „puvoár“ na to, aby je tam vzali?

JV: Ano, navíc to dělali déle, byli starší, bylo jim pětadvacet, osmadvacet, některým spolužákům v ročníku bylo přes třicet.

TH: A čím myslíš, že jsi zaujal u příjimaček? To je dost zajímavé, že jsi se tam dostal už v těch osmnácti.

JV: No, to ani nevím.

TH: Myslíš, že ti ostatní měli v uvozovkách natrénováno? Nikdo ti to neříkal, proč zrovna ty?

JV: Fakt nevím, prostě mě vzali. Upřímně, taky mě to tenkrát překvapilo, nepočítal jsem s tím, ale pak už nebyla cesta zpátky.

 


 

JŽ: A je někdo z tvého ročníku dnes hodně výrazný?

JV: Na té škole je hrozně důležité, u koho studuješ. A je zajímavé, že od některých profesorů jsou úspěšné celé ročníky, z některých atelérů se téměř všichni chytají, z některých ne. U Sopka převažovali ti, kteří se po škole nechytli.

 

TH: A ty jsi byl u Sopka celou dobu?

JV: Já jsem studoval u Sopka, třikrát jsem byl v cizině. Končil jsem v devadesátém osmém, tenkrát byla škola na sedm let.

 

JŽ: Ale já Sopka, mimochodem jeho dcera taky chodila k nám na Zatlanku, vnímám jako malířskou špičku. Z toho, co říkáš, ale trochu vyplývá, že i tady platí to fotbalové pravidlo, že skvělý fotbalista nemusí být skvělý trenér? Tedy - skvělý malíř nerovná se skvělý pedagog?

JV: No…

 

JŽ: Tobě se do toho Sopka moc nechce, viď?

JV: Nechce.

 

TH: Ale on je spíš takový málomluvný, ne? Není problém v tom, že s vámi moc nekomunikoval?

JV: Ale on jako malíř je nezpochybnitelný! Ale obecně platí, že nepříliš věhlasní malíři jsou dobří jako profesoři a obráceně.

 

JŽ: Já to říkal, jako v tom fotbale.

JV: Nade vší pochybnost, on je skvělý malíř, ale u něj na prvním místě vždy bylo malování. A tu školu bral trochu jako vedlejší záležitost.

 

TH: Ale když jsi cítil, že ti to tolik nedává, nezkusil jsi přestoupit k někomu jinému? Třeba k Rittsteinovi?

JV: Rittstein v té době ještě na škole nebyl, jinak bych k němu přestoupil! Chtěl jsem odejít k Načeradskému, ale ten byl ze školy vyhozen. A pak už tam vlastně žádný další malířský ateliér nebyl. Já jsem pak byl ještě půk roku na soše, ale to jen proto, abych se naučil technologie, ale sochu jsem nikdy nedělal.

 

JŽ: A jaké to je, když se vystudovaný akademický malíř vrhne ze školy do světa? Musíš přece mít nějakou kotvu, něcoco tě chytne, kde si řekneš: na tomhle já začnu pracovat, to budu rozvíjet. Byla to u tebe ta fascinace severočeskou krajinou, nebo to přišlo až později?

JV: Když člověk odejde z té školy, tak to je rána mezi oči. Na škole jsi utvrzován v tom, že jsi zajímavý a že o to někdo stojí. Jsou tam spolužáci a nějaká zpětná vazba. A najednou jsi sám v ateliéru, zjistíš, že to vůbec nikoho nezajímá, že to nikdo nechce kupovat, že o tom nikdo nic nenapíše. První rok po škole je pro většinu lidí těžká deziluze. A spousta jich to zabalí. Fakt je, že v těch šestadvaceti když jsem školu končil, má člověk tak zvláštní sebevědomí a víru, že to bude dělat, že je byl hluchý a slepý. Nějak jsem to přežil. Ale kdybych se na to tehdy koukal realisticky, tak nevím, jestli bych to dneska dělal.

 

TH: A uvažoval jsi někdy po škole, že bys toho nechal?

JV: Těžké to každopádně bylo, ale člověk do nějakých třiceti, třiatřiceti, má život pořád před sebou a doufá, že to bude lepší. Zajímavé je, že lidi to opravdu „zapíchnou“ až tak kolem toho třiatřicátého, pětatřicátého roku života. Když se to vůbec nechytí, tak oni pochopí, že ta šance už je dost malá a už toho nechají. Já jsem se přece jen chytil o něco dřív, tak okolo té třicítky. Začalo se to aspoň trošku prodávat, začalo se to aspoň trošku vystavovat, takže já jsem k té tvrdé existenciální krizi vlastně nikdy nepřišel.

 

TH: To klobouk dolů, vzhledem k tomu, že tady vládl koncept.

JV: No, mě opravdu nepotkalo, že bych maloval deset let s nulovým výsledkem.

 

TH: Tím chceš říct, že kdybys třeba deset let neprodal jediný obraz, že bys toho nechal? Nebo jsi v sobě vždycky měl tu víru, že to zlomíš?

JŽ: Třeba bys dneska prodával pojistky nebo dělal makléře.

JV: Těžko říct, ale určitě bych nedělal tolik, jako dělám dneska. Protože od jisté chvíle musí člověk to malování, ať chce nebo nechce, brát jako zaměstnání. A kdybych to měl jako koníčka, tak by na to bylo čím dál méně času.

TH: Jakub už zmínil tu krajinu. Ty jsi tím známý tím, že dnes jako jeden z mála jsi krajinář.

JŽ: Já bych dokonce řekl, že jsi tu krajinomalbu pro současné české výtvarné umění jakoby spoludefinoval…

TH: …Možná dokonce znovuobjevil!

JV: Zajímavé je, že v té době na akademii byl krajinářský ateliér. Tam se ale krajiny nedělaly, dělaly se tam výhradně abstrakce.

 

TH: Kdo ten ateliér vedl?

JV: František Hodonský. Ale dělala se tam opravdu takřka výhradně abstrakce. Já jsem s tím měl velké problémy. V té době všichni říkali, že nemá smysl vůbec malovat, že se mají dělat jen koncepty a videoinstalace. A pokud už malovat, tak určitě ne krajiny, to už jsem tuplem vypadal jako, že jsem spadl s Marsu. Ale vydržel jsem to. A když to člověk dělá nějakou dostatečně dlouhou dobu, tak si toho lidé okolo nakonec všimnou a začnou to brát aspoň trochu vážně. Samozřejmě krajina dodnes není mainstream českého výtvarného umění a nikdy nebude.

 

TH: A kdy ses tedy rozhodl, že budeš dělat krajinu, hned jak jsi přišel na školu?

JV: Já jsem vždycky dělal krajiny a figury půl na půl. Jak jsem od té školy dál, tak spíš tíhnu k tomu, dělat ty krajiny. Ale figury maluju dodneška. Za rok namaluju čtyřicet obrazů, z čehož je třicet krajin a deset figur.

 

JŽ: A co nějaké tvé skupinové zařazení? Skupina Natvrdlí…

JV: Ta ještě existuje!

 

JŽ: Ten název jakoby naznačoval, že jste se chtěli vymezit vůči Tvrdohlavým, nebo si z nich trochu dělat legraci.

TH: Nebo možná i vůči Tvrdošíjným!

JV: No, ono to trochu navazuje: byli Tvrdošíjní, Tvrdohlaví a pak už zbyli jen Natvrdlí. Ono to souvisí s tím, že v době, kdy jsme všichni končili školu, vrcholil koncept a oni o nás opravdu říkali, že jsme natvrdlí, že malujeme. A že neděláme konceptuální umění!

 

JŽ: Tedy, že nehodíš do kouta igelitovou tašku a nepustíš k tomu video? Když to řekn

u trochu ošklivě…

JV: Tak, přesně tak! Nebo neopřeš kolo do galerie. My jsme prostě neopírali kola do galerie, ale malovali jsme, takže nám říkali, že jsme natvrdlí, že to nechápeme. Ale i ta vazba na Tvrdošíjné i Tvrdohlavé tam je.

 

JŽ: Zkusme Jardu porovnat s jeho generačními druhy, se Špaňhelem například, nebo s dalšími, Tomáši…

TH: Je jich hodně, Špaňhel, Typlt, Bolf…To jsou asi ti nejznámější. Je jich fakt hodně.

JŽ: A ty bys ho někam mezi ně dokázal zařadit?

TH: Upřímně ti řeknu, že Jarda je podle mě dost nezařaditelný. Možná tou přírodou, Martin Salajka, ale to není úplně Jardova generace, Salajka je mladší. Ale fakt těch krajinářů tu moc není. Nebo je tady, Jardo, někdo z těch mladších ještě krajinář?

JV: Moc lidí to nedělá. Ona ta krajina se strašně zdevalvovala ve čtyřicátých a padesátých letech. To byly mraky krajinek s vlčími máky, chaloupka s červenou střechou a bílými zdmi. A tehdy to taky dostalo ten hanlivý název „krajinka“. A krajinka rovná se „gaučák“, tedy obraz šedesát na třicet pět centimetrů v laciném pozlaceném rámu. Je tam pole, za polem je les a nad lesem bílé mráčky. Takže tohle tu krajinu dost poškodilo a člověk jí pak musí uchopit o dost jinak, aby z toho bylo něco zajímavého.

 

 

JŽ: Čili ani ty sám necítíš, že v současné české malbě někam patříš, k nějakému proudu, řekněme?

JV: Ne, fakt ne. Samozřejmě se musíš s jinýma porovnávat. Ale dělám věci dost výrazně odlišné od toho, co dělají oni, takže to srovnání tam ani dost dobře nejde aplikovat.

 

TH: S tou krajinou je to zajímavé. Do začátku jednadvacátého století se na aukcích krajiny moc neprodávaly. Dneska trošku ano, a to mluvím o devatenáctém století.

JŽ: Ale to mluvíš o klasických věcech…

TH: Ano, ale to jsou špičkové krajiny. Proti tomu co se dělalo, jak Jarda říkal, v těch padesátých letech, ty realistické krajiny, tohle byly krajiny vrcholné! A přesto ta krajina je tak zprofanovaná, že ani ty skutečně dobré věci, snad s výjimkou těch úplných špiček jako je Slavíček, neměly moc na aukcích šanci. Dneska se to trochu obrací a už v těch aukcích se i krajináři 19. století kupují. Ale jde to velmi pomalu.

JV: Ono je u krajiny ještě třeba říct jednu věc. Ona oproti figurám nebo zátiším neumožňuje nějaké velké formální výboje. Vždycky musí respektovat prostor, aspoň trošku reálné tvarosloví.

 

JŽ: Takže i ty tam musíš mít nějaký les, nějaký dům, horu, jezero…

JV: …něco takového. A vlastně ta krajina se musí posouvat v nějaké emoční či náladové rovině. Ale formální výboje v krajině dost dobře nejdou.

 

JŽ: Takže musíš zkoušet používat třeba jiné tóny barev, to je, myslím, u tebe, dost specifické. Myslím, že díky těm barvám se dá poznat „Valečkova krajina“.

TH: A taky díky tomu světlu.

JV: Barva dělá atmosféru. A atmosféra byla to, co mě vždycky na krajině zajímalo nejvíc. A chtěl jsem, aby ta formální stránka vyšla vstříc atmosféře. Nedělal jsem dekonstruktivistické obrazy, nic takového.

 

TH: Já bych řekl, že Jarda je ojedinělý i tím, že není klasický krajinář. Když si všimneš mnoha jeho obrazů, tak v té krajině jsou postavy, stíny. Není to samotná krajina, je to velmi ojedinělé. Málo klasických krajin je s lidskými postavami, tím je Jarda hodně ojedinělý.

JŽ: Ale tou postavou tomu dodává jakýsi existenciální rozměr, rozměr osobní. Krajina přece není nikdy prázdná, pokud to není nějaká post-apokalyptická krajina. Krajina je přece krajinou, kde lidi žijí, pracují, milují, umírají. Proto tam máš ty postavy, Jardo?

JV: Nesmíne zapomínat, že středoevropská krajina vždycky nese nějaké stopy lidského zásahu. Nežijeme ve Skandinávii nebo v Kanadě, kde člověk má šanci vidět ještě více méně nedotčenou přírodu. U nás je nedotčená příroda na nula celá nula nula jednom procentu povrchu.

 

TH: Ale pak je otázka, jestli u tebe jde primárně o tu krajinu nebo o existenci člověka v té krajině.

JŽ: Ale to jde přece ruku v ruce…

TH: …To ano, ale u těch klasických krajinářů to nebylo, ti neměli takovou potřebu. Jen reprodukovali krajinu.  

JV: No, vezmi si třeba takového Váchala. Když dělal krajiny, tak tam měl taky takovou náladu.

 

JŽ: Ale zrovna Váchal není úplně ten klasický „hodný“ krajinář.

JV: A přitom zrovna on byl vystudovaný krajinář!

 

TH: No, zrovna tvé obrazy ale určitou stopu od Váchala nesou. A ještě Munch je tvůj velký oblíbenec.

JV: Moji největší oblibenci jsou Edvard Munch, Váchal, Zrzavý a Lada.

 

JŽ: Jak to tak říkáš, tak to má jistou logiku, i když od Muncha k Ladovi mi připadá, že je docela dlouhá  cesta. Ale je fakt, že i ten Lada, vedle Muncha, který je u tebe zjevný, je taky přítomen!

JV: Je to zajímavé, ale když si vezmeš noční krajinu od Lady a od Muncha, tak zjistíš, že používali téměř identické kompozice i barvy! Samozřejmě, Lada tam má výraznou obrysovou linku, je to udělané v kvaši, ne v oleji, ale kdyby si to člověk vzal barevně a odmyslel si Ladovu kresbu, tak ta tonalita těch obrazů je velmi podobná.

 


 

JŽ: Akorát ten Lada tam má při vší úctě…

JV: …ponocného.

 

JŽ: Nebo hastrmana.

JV: No, toho tam Munch fakt nemá. Ale v té náladové složce je to v něčem dost podobné.

 

JŽ: Když mluvíme o krajině, tak dovol ještě jedno téma. My známe tvé krajiny ze severních Čech, ty Sudety, široké pláně, zvlněná otevřená krajina. Ten Návrat domů, jak jsme nazvali tuhle výstavu, je ale nejen návratem k těmto tvým krajinám, ale  i návratem do Prahy 5. Nenapadlo tě někdy malovat město? Vždyť byli skvělí malíři, kteří malovali periferii, nejen Lhoták, ale třeba i Hudeček…

TH: …Gross.

JŽ: A já mířím k tomu, že město je také krajina. Nenapadlo tě někdy dostat se dovnitř, do toho města? Třeba tvůj obraz „Nad městem“ z loňského roku je úžasný. Je ale od města strašně daleko.

JV: Já jsem to zkoušel malovat, když jsem se hlásil na akademii. Když mi bylo šestnáct, sedmnáct, tak jsem měl takové období, kdy jsem maloval periferii a nějaké zoufalce z hospod.

 

JŽ: Vždyť si tu smíchovskou periferii pamatujeme, jak byla krásná.

JV: Svým způsobem opravdu byla krásná. Ale ta otevřená krajina je barevně bohatší a umožňuje ti víc vystavět prostor. Kdežto ta periferie je hrozně sevřená, poskládaná. Já sem tam nějaké opuštěné baráky maluju, ale otevřená krajina má prostě v sobě větší hloubku i prostor.

 

TH: Ještě pojďme k tomu, kdo si třeba od tebe kupuje obrazy. Jsou to investoři, nadšenci, sběratelé?

JV: Neexistuje jeden typ. Samozřejmě to kupují velmi bohatí lidé. To je často spekulace nebo i „snobárna“. Kupují to nadšenci, kteří opravdu mají relativně málo peněz, ale chtějí si udělat sbírku proto, že se jim to líbí než jako investici. Kupují to občas znalci, kteří se v tom vyznají a kupují to jako průřez malířů narozených v 70. a 80. letech. A pak to občas kupují lidé čistě jako dekorační věc, ti, kteří si koupí jeden obraz, doma si ho pověsí a už si nikdy nic dalšího nekoupí. A ty skupiny jsou různě nakombinované, ale že by existoval nějaký jeden typ lidí, co to kupují, to ne.

 

TH: A nejsou někteří znalci, kunsthistorici, kteří ti vyčítají, že některé ty tvé krajiny jsou možná až moc „hezké“?

JŽ: Myslíš moc líbivé?

TH: Tak, líbivé.

JV: Já mám spíš obrácený pocit, že spousta lidí mi říká, že některé mé obrazy jsou strašně depresivní a morbidní.

 


 

JŽ: Takže to vyvažuješ.

JV: Já mám tendenci to vyvažovat, ale fakt je, že spíš poslouchám ten druhý názor. Tedy, že ty obrazy jsou spíš morbidní a depresivní než líbivé.

 

TH: Na trhu, na kterém se pohybuješ, je to velmi náročné. A určitě jsou i někteří kunsthistorici, kteří tě nemají v lásce. Říkají, že je to líbivé, že se podbízíš.

JV: Samozřejmě: co kunsthistorik, to názor. Každému se líbí něco jiného. Někdo mi říká, že to je líbivé, někdo, že to je depresivní. Někomu se to líbí, někomu nelíbí. Ale stejně to za nás přebere až časový odstup.

 

TH: A ti kunsthistorici, kteří spolupracují s tebou, mají aspoň podobné „ovečky“?

JV: Často ne. Spousta lidí to má nakombinované. Snaží se podle svého svědomí vybrat to, co opravdu považují za dobré. Ale nějaké objektivní měřítko tam není. Ale jsou to lidé, kteří mají relativně i široký záběr. Třeba Radek Wohlmuth. To je velmi dobrý a chytrý kunsthistorik. A ten je schopný napsat dobrou recenzi na konceptuální věc a i na malbu. Takže ono neplatí, že jsou kunsthistorici, kteří píší jen malbu nebo jen koncept, ale mají širší záběr.

 

JŽ: Ty jsi říkal, že kvalita obrazu se dá hodnotit až po letech, trochu mi to připomíná mého oblíbeného architekta Karla Pragera, který říkal: dejte budově padesát let a pak ji teprve posuzujte. Možná to říkal proto, že věděl, že ty jeho věci jsou kontroverzní a že za těch padesát let už tady nebude. Ale on také říkal, že architektura je architekturou, až když barák stojí. Kdy je pro tebe hotová práce? Když to doděláš, když ti to visí v ateliéru, nebo až to někdo koupí?

JV: Ono je samo o sobě dost těžké poznat, kdy je obraz hotový. A mě dalo dost dlouhou dobu, než jsem se naučil od toho obrazu odejít v ten správný moment. Abych ho neopouštěl nedodělaný nebo naopak přetažený. Tohle je věc, k níž dojdeš až relativně dlouhou zkušeností. Prostě tím, že člověk ty obrazy zkazí. Jinak se k tomu nedostaneš. Dneska si troufám říct, že to většinou poznám. Ale samozřejmě, že se stane, že ten obraz nedodělám, nebo přetáhnu.

 

JŽ: A je pro tebe důležitější dodělat ten obraz v ateliéru, odložit štětec, anebo je ten obraz hotový až ve chvíli, kdy někomu patří?

JV: Pro mě je obraz hotový tím, že si řeknu, že jsem na něm skončil a že už tam není co dodělat. Samozřejmě si někdy po čase říkám, že jsem to měl udělat jinak, že tohle je blbě a podobně, ale ten moment, kdy obraz pro mě končí je ten, když položím štětec a řeknu si: konec. Anebo když ho vyhodím. To se taky stává…

 

 


 

 

 

Braunoviny, 2013

Rozhovor s Kateřinou Tučkovou

 

Už na Akademii výtvarných umění, kde studoval v ateliéru Jiřího Sopka, začal vytvářet cykly syrových zimních panoramatických krajin, v nichž dodnes rezonuje pochmurná atmosféra místa zbaveného svých původních obyvatel, a tak i paměti. Takovými malbami pak zaujal nejen české kurátory a galeristy, ale poté, co se stal členem mezinárodního sdružení The Stuckists, i ty zahraniční. Dnes má za sebou Jaroslav Valečka víc než stovku samostatných i kolektivních výstav a jeho jméno je známé nejen v Čechách, ale prosazuje se i v Anglii, centru mezinárodního stuckismu.

 

Na dotek dílu Jaroslava Valečky

Kdy tě napadlo stát se malířem a jaká to byla cesta?

Malířem jsem chtěl být tak od svých patnácti let, chodil jsem tenkrát na lidovou školu umění, kreslil zátiší a figury, četl jsem knihy o van Goghovi, Renoirovi nebo Cézannovi a lákala mě představa dělat něco podobného.

V roce 1991 mě ještě před maturitou vzali na Akademii výtvarných umění v Praze, dost mě to tenkrát překvapilo, na první pokus se přijímalo málokdy. A pak už vlastně nebyla cesta zpátky. Školu jsem ukončil v roce 1998, začátky nebyly lehké, ale když má člověk pro něco vášeň, vydrží hodně. Tak jsem u umění dodnes.

Co pro tebe bylo a je největší inspirací?

Největší inspirací pro mě byla a je krajina mého dětství – severní Čechy, konkrétně okolí České Kamenice. Je to krásné místo kousek od národního parku Česko-saské Švýcarsko, krajina má divoký horský ráz, jsou tam krásné scenerie s melancholickou, romantickou a trochu strašidelnou atmosférou. A protože jsou to bývalé Sudety, stále je tam cítit velmi neveselá historie – například vesnice Líska, odkud pocházím, měla před válkou přes 900 obyvatel a dnes jich má asi jen padesát. Některé vesnice dnes neexistují vůbec a zbyly z nich třeba jen ovocné stromy v lese. Dá se říct, že tam úplně zmizel jeden svět. Pro život to ideální místo není, ale jako inspirace je skvělé.

Jaké výstavy do konce roku 2013 ještě plánuješ?

V současné chvíli mi běží samostatná výstava Sudety v pražské Galerii Vltavín, která představuje obrazy z posledních dvou let inspirované právě mým rodným krajem. Pak bude následovat výstava stuckistů v pardubické městské galerii, a poslední s názvem Hraniční syndrom v trutnovské galerii Uffo a v Galerii Michal´s collection v Praze. Ta bude mapovat neveselé části česko-německé historie a je zajímavá tím, že její realizace byla pro svou údajnou kontroverznost zakázána v Saském kulturním centru v Praze, které ji původně iniciovalo.

 

 

 

 Mezinárodní hnutí, jehož je Jaroslav Valečka členem, vzniklo v 90. letech ve Velké Británii a tvořili ho autoři, již v té době byli zcela „out“ – byli to umělci, kteří tvořili v klasickém médiu malby nebo sochy a kteří ve svém díle používali figurativní prvky. Spojovalo je především odmítání konceptuálního umění, o němž si mysleli, že jsou to „císařovy nové šaty“. Proslavilo je hromadné protestování proti udílení ceny Turner Prize, které léta preferovalo právě zcela nesrozumitelné konceptuální umělce. Tato původně outsiderovská skupina se ale brzy vypracovala v jedno z nejpozoruhodnějších uměleckých hnutí – brzy vznikly buňky ve všech evropských státech. Na to brzy zareagoval i trh s uměním a původně podceňovaní umělci jsou dnes v nabídce předních galerií a aukčních síní. Historie, podobně jako třeba u nejprve opovrhovaných impresionistů, se opakuje


První obraz prodal za tři tisíce korun

 

Deník 14.9. 2012

 


 

Nešpory, 2012, 84 x 200 cm, olej na plátně

 

Prachatice – Výrazné barvy, motivy vodní hladiny, odlesků, požárů, stínů. A nikde ani jediná hrana, vše oblé, kontrastně vyladěné se zobrazovanými motivy. Jaroslav Valečka stvořil na plátnech nový svět, který je v této době k vidění v Prachaticích.

 

* Jak jste se dostal se svými obrazy do Prachatic? Jste v našem městě poprvé?

 

            Vystavuji tady poprvé, galerie mě sama oslovila prostřednictvím pana Špačka. Jinak ale ve městě poprvé nejsem, několikrát jsem tady již byl a město se mi líbí.

 

* Ze zdí tady v galerii na mě září především vodní hladina. Co je nejčastějším motivem vašich obrazů obecně?

 

            Maluji i figury, ale sám sebe považuji především za krajináře. Většinou mé krajiny vycházejí z nějakého konkrétního místa, opravdu fyzicky existují, i když je nepřenáším naprosto přesně – na mém obraze je třeba více nebo méně kopců než ve skutečnosti. Snažím se také zpracovávat motivy z historie, historické literatury. Většinu věcí začínám zpracovávat venku, kde si vytvářím skici k větším obrazům, ale některé menší obrazy, které jsou k vidění v Dolní bráně, vznikly v terénu kompletně. Při větších rozměrech obrazu se samozřejmě nedá pracovat jinak, než v ateliéru.

 

* Jak dlouho se výtvarné tvorbě věnujete?

 

            Dlouho, ze začátku to byl jen můj koníček. V životě výtvarníka podle mě existují čtyři předěly. První je, když se člověk dostane na akademii. Druhý je, když člověk akademii opustí a rozhoduje se, jak bude pokračovat. Třetí předěl je kolem třicátého roku, kdy se ukáže, zda se tím může uživit. A poslední krok je kolem čtyřicátého roku života, kdy se člověk znovu rozhoduje, jak bude pokračovat. Tento krok mě ještě čeká.

 

* Dnes jste úspěšný, galerie vás zvou samy. Vzpomenete si ještě na dobu, kdy tomu bylo jinak?

 

            Samozřejmě, stejně jako si úplně přesně vzpomínám na chvíli, kdy jsem prodal svůj první obraz. Bylo to ještě na akademii, v roce 1994. Obraz jsem tehdy prodal za tři tisíce korun a připadal jsem si, jako bych něco vyhrál. Samozřejmě jsem i já musel galerie obcházet s deskami plnými mé práce, ale to k začátkům prostě patří.

 

* Jak dlouho vám trvalo, než jste se dopracoval k vlastnímu stylu? A jaké malíře považujete za svou inspiraci?

 

            Vždycky jsem tíhl k tomuhle způsobu malování, myslím, že už od svých šestnácti let. A inspirace? Z našich malířů mám rád Zrzavého, Kremličku nebo Josefa Váchala, který koneckonců tvořil i tady na Šumavě. A ze zahraničních asi nejvíce Edvarda Muncha. Zajímají mě hlavně výtvarníci na přechodu mezi symbolismem a expresionismem.

 

***

 

Jaroslav Valečka

 

Narodil se v roce 1972. Žije střídavě v severních Čechách a v Praze. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, studoval dále i v Norsku, Německu a Nizozemí. Svůj první obraz prodal ještě na akademii, dnes je nejúspěšnějším českým stuckistou. Jeho obrazy jsou součástí soukromých sbírek v mnoha cizích zemích a galerijních sbírek různě po Evropě. V současné době vystavuje v Galerii Dolní brána v Prachaticích.

 


 

Jaroslav Valečka: Skrze bránu k podvědomí

 

Jaroslav Valečka (1972) patří mezi nepřehlédnutelné autory střední generace. Malíř, jehož vyhlídky na uchycení byly na konci devadesátých let dle jeho slov nulové, dnes nechybí na žádné komplexnější výstavě malby, a s úspěchem expanduje i do zahraničí. V rámci stuckistického hnutí měl jen letos dvě prezentace v Londýně.

 

Proč pro vás byla situace na konci devadesátých let tak tíživá?

V té době se tvrdilo, že je malba mrtvá, překonaná záležitost. Že v konkurenci konceptu, videa a performance nemá žádný smysl. Dokonce se na AVU pořádala konference na téma smrt malby. Většina mých spolužáků-malířů záhy po škole přestala tvořit úplně.

Jak jste se protloukal vy?

Učil jsem na základní umělecké škole, občas kreslil nějaké architektonické realizace. Zcela výjimečně se něco prodalo, ale to byl opravdu svátek. Změna k lepšímu nastala okolo roku 2003, v té době proběhla v Jízdárně pražského hradu velká výstava Perfect Tense, která představila nejmladší generaci malířů. Najednou se o malbě začalo znovu mluvit, galeristé, kurátoři a kritici zjistili, že obraz stále veřejnost zajímá. To pro mě byl zlomový bod.

 

 

 

Jaroslav Valečka: Prase (2008)

FOTO: Archív Jaroslava Valečky

 

Od té doby jste realizoval řadu samostatných výstav, některé i v zahraničí. Korunou toho je určitě členství ve velkém mezinárodním hnutí…

Stuckismus vznikl v roce 1999 ve Velké Británii jako hnutí na obnovu pozic klasické figurální malby. Poměrně záhy se rozšířil do Španělska a Německa, a brzy potom i do Čech, kam ho přenesl historik umění Robert Janás, který založil skupinu Prague stuckists, jež byla první buňkou ve střední a východní Evropě. Dnes má skupina deset členů a prezentovala se už několika výstavami v Čechách i v zahraničí.

Zdá se mi to, nebo stuckismus razí poměrně demokratický přístup k prezentaci svých autorů?

Ale to je i součást britské tradice, takto se pořádají velké skupinové výstavy už od konce 18. století. Na letošní velké stuckistické výstavě Enemies of Art to bylo taky tak – kromě osmi vybraných umělců (featured artists), kteří byli zastoupeni větším počtem obrazů, se ostatní autoři (invited artists) prezentovali jednou vystavenou i reprodukovanou prací. Kvalita autorů se samozřejmě taky řeší, byť si myslím, že ji spolehlivě rozsoudí až delší časový odstup.

Když se podíváme na vaši tvorbu, je zřejmé, že krouží kolem několika klíčových témat. Krajina, většinou zimní, syrová a neútulná. Vesnické slavnosti, mezi kterými se nejčastěji objevuje masopust, upalování Morany nebo zabíjačka. Portréty, které se zdají ve svém naturalismu až kruté…

Téměř všechny obrazy pocházejí z kraje mého dětství, Lužických hor, krásné krajiny zle zasažené válkou a komunismem. Vyrůstal jsem v horské vesnici Líska, která má dnes asi 50 obyvatel, 10 koní a 200 krav, a jediná kultura je tam zprostředkovaná hospodou, která má otevřeno jen o víkendu. Autobus do Lísky zajíždí jen párkrát denně. Zdánlivě se tam nic neděje, ale ve skutečnosti tam má člověk jedinečnou šanci poznat lidské osudy opravdu zblízka, protože si všichni vidí takříkajíc do talíře.

Zajímavé je, že se v Lísce pořád drží klasické rituály jako pálení čarodějnic, vztyčování májky a podobně. Tyhle věci jsem jako dítě miloval a fascinují mě dodnes. Na jednu stranu jsem se tehdy trochu bál mrtvého prasete, krve na sněhu nebo ohně, na druhou stranu mě tyto věci nesmírně přitahovaly. Tohle okouzlení se mě drží dodnes. Pro mě to není jen historická folklorní slavnost, ale jakási zjednodušená brána k podvědomí.

 

 

 

Jaroslav Valečka: Noc (2009)

FOTO: Archív Jaroslava Valečky

 

Když už jste zmínil tu krev, nemůžu se nezeptat, jaký máte vztah k námětu smrti.

Smrt je pro mě zvláštní téma – je to součást života, kterou se za každou cenu snažíme vytěsnit. Starého nebo nemocného člověka odvezou do nemocnice, a pak už ho nikdo nevidí. Někdy se nedělá ani pohřeb. V obchodě je maso zatavené v igelitu a nikdo za ním nehledá mrtvé prase, krávu nebo ovci. Možná i proto to maluju.

Líska se nachází v oblasti Sudet, že? Myslíte, že na vás syrové prostředí sudetské vesnice jako na třetí poválečnou generaci ještě zapůsobilo?

Do svých patnácti jsem nevěděl, že v Lísce žili Němci. To, jaká byla její historie, jsem se dozvídal až později. Občas mezi kamarády kolovaly částečně pravdivé historky o utopeném tanku, opuštěné podzemní továrně, sem tam se našly pod podlahou chalupy nějaké zbraně. Ale to všechno jsem bral spíš přes filtr klukovské fantazie a historickou souvislost jsem nevnímal. Přerušená kontinuita je samozřejmě vidět, zmizelé vesnice, opuštěné hřbitovy, to jsem podvědomě cítil. Trochu se ale zapomíná, že dnes tam vyrostlo už několik nových generací a kraj se opravdu rychle mění k normálu.

Vezmeme-li si krajinomalbu, které se převážně věnujete, z pohledu odjinud, je jisté, že to dnes není příliš trendy žánr. Co vás na ní tak přitahuje?

Pro mě je krajina hlavně místo, které má náladu. Mám rád barvu, hloubku a prostor v obraze. To se jinak než krajinou vyjádřit nedá. Moje krajina ale není jen krajinou, je téměř vždy spojená s člověkem nebo stopami jeho existence. A navíc, česká krajinomalba je fascinující, má dlouhou tradici, spoustu vynikajících autorů a myslím, že se v ní dá stále nacházet něco nového.

 

 

 

Jaroslav Valečka: Průvod s kostlivcem (2009)

FOTO: Archív Jaroslava Valečky

 

Jak byste charakterizoval svůj tvůrčí proces? Pamatuju si na jednu konfrontaci našich pocitů, když jsme se večer po urputném pracovním dni potkali na vernisáži. Trvalo nám, než jsme z hloubky vnitřního světa přeskočili do toho reálného. A celou tu dobu, co jsme v rohu galerie čekali, než se aklimatizujeme, jsme působili trochu jako blázni spadlí z višně…

Maluju pravidelně téměř každý den, v tichu ateliéru, kde se člověk ocitá odříznutý od světa. Pořád je to pro mě fascinující proces – každé ráno kolem deváté začínám rozvržením obrazu, potom přijdou na řadu velké barevné plochy (u krajiny obloha, u figury pozadí), detaily dělám nakonec. A pak přijde chvíle, kdy si obraz začne žít svým vlastním životem a o další zásahy si říká sám. Téměř vždy je těžké z toho procesu vyklouznout a přeladit. Člověk, který přemýšlí v barvách a tvarech, má pak pochopitelně se slovy problém. Vždycky mi to chvíli trvá, než se rozmluvím… A je jasné, že to musíme mít podobné, umím si představit, že když celý den píšete, je pak těžké přeladit z psaného slova na mluvené.

 

Kateřina Tučková, SALON, Právo

 

 


 

 

19. 9. 2011 Rozhovor Marie Frajtové, Týden

 

Na hranici snů

 

 

Pod pojmem krajinomalba si člověk představí Antonína Slavíčka a jeho Kameničky. Ale ani ve dvacátém století není krajinářství mrtvý pojem. Na obrazech Jaroslava Valečky ožívají mýty i lidové slavnosti Lužických hor, ale i temné přízraky rozpadlých fabrik a cesty, které nikam nevedou...

 

Je pravda, že jste měl být původně lékařem?

To bylo přání mojí maminky. Jsme lékařská rodina, ale mě to vždycky táhlo k malířství. K lehkému zděšení mých rodičů jsem se v osmnácti dostal na akademii – a už jsem u toho zůstal.

Vyrůstal jste v Lužických horách?

Je to trochu složitější. Narodil jsem se v Praze, ale rodiče měli v Praze strašně malej byt. Takže jsme až do mých sedmi let bydleli na chalupě v Lužických horách ve vesnici Líska, která má čtyřicet obyvatel, takovej správnej zapadákov.

To zní jako idylické dětství.

No, ony byly Sudety docela divoký a temný: vymlácený kostely, opuštěný baráky, cesty, které nikam nevedly, zdemolovaná nádraží...

 

Velká kometa, 2010, 124 x 196 cm, olej na plátně

 

Pro dětskou fantazii je i tohle strašidelné prostředí docela inspirativní, ne?

To bylo skvělý, vedle toho působila Praha strašně sterilně. S klukama jsme prolézali opuštěné domy a nacházeli zbraně po Němcích. U nás na půdě byl třeba esesáckej bajonet a nábojnice, s tím jsme si běžně hráli.

Jak tyhle dětské vzpomínky ovlivňují vaší tvorbu?

Dětství nevymažete. Zároveň je to věk, kdy je člověk nejcitlivější a kdy si i nejlíp pamatuje. Dneska se ten kraj mění, civilizuje, začíná to být ta vypíglovaná idylická krajina, jakou mají Němci na druhé straně. Ta drsná, surová krajina mého dětství už je téměř pryč.

Zdá se vám o ní někdy?

Jistě. Často se mi zjevuje noční krajina, temný les, zpoza kterého vyčuhuje stará opuštěná fabrika, sem tam rozflákané auto, nebo silo, monstrózní státní statek... Tohle ve mně je.

To je jak z Tarkovského Stalkera.

Přesně. I v tom, že ta krajina je sama o sobě krásná, dynamická, jen poznamenaná tím, co z ní během dvacátého století udělal člověk.

 

Drží se u vás na vsi pořád lidové zvyky?

Drží. Pálení čarodějnic je pro místní nezaměstnané a opilce akce roku. Vybičují se k tomu, že pomocí traktoru pokácí nádherné mnohaleté vzrostlé modříny, za vsí postaví šestimetrovou hranici, zapálí to, všichni se tam příšerně ožerou a pak se o tom půl roku mluví. Jednou se hranice sesunula, pak jsem to namaloval. Většina mých věcí má reálný základ: z dětství si třeba pamatuju lampiónové průvody, držely se i masopusty.

 

Hořící čarodejnice, 2006, 137 x 103 cm, olej na plátně

 

Mám pocit, že se lidé k tradicím dost vrací.

To určitě jo, chtějí někam patřit, tradice jsou součástí identity. Město je anonymní, bezbřehé, není odlišený den a noc, ani roční období. Proto je dobré vypadnout na vesnici a zjistit, jak vypadá letní krajina, co se děje na poli, co se sklízí... Na vesnici je jasné, že člověk není pán, který ovládá přírodu. Když v zimě napadnou dva metry sněhu, tak se nikam nejede, když dlouho prší, úroda uhnije a hotovo. Nezbývá než se podřídit. To v Praze nevidíme, v supermarketu jsou maliny i v únoru a nikomu to nepřijde divné.

 

Zachycujete na obrazech konkrétní zážitky?

To jo. Ne doslovně, ale jsou tam konkrétní místa a konkrétní lidi. Pokud je maluju nějak nelichotivě, tak je lehce pozměním. Třeba obraz ženy s monokly, to je sousedka, kterou zmlátil její druh. Anebo žena s pavouky, to je zážitek mojí známé, která měla tak strašnou kocovinu, že měla pocit, jako by po ní lezla hromada pavouků. Obyčejně zaznamenané vyprávění. To je obraz, který se nikomu nelíbí, ale každý na něj reaguje.

A co ty ženské tváře s mnoha očima?

To je taky dětský zážitek. Když jsme byli malí, přimalovávali jsme si ještě jednu pusu nebo oči a strašili se. Tenhle motiv se objevuje i v pohádkách. Je to na jednu stranu znepokojivé a na druhou fascinující.

I ten oběšenec je reálný?

To ještě není hotové. Ale jo, to je vzpomínka na to, jak se nám oběsil soused. Byl podivná existence, kradl a dělal problémy. Pak ho policajti obvinili a než ho stačili šoupnout do kriminálu, oběsil se. Ale byl to ten typ člověka, který to provedl teatrálně: vybral si nejvyšší strom, vylezl až nahoru a tam se oběsil. Visel tam, celá vesnice se na něj chodila dívat. Hasiči ho nemohli sundat, protože neměli tak dlouhý žebřík. Visel tam docela dlouho. Mně bylo v té době asi čtyři nebo pět.


Visatec, 2011, 133 x 92 cm, olej na plátně

 

Maloval jste už v dětských letech?

Průběžně ano, od takových osmi docela intenzivně, ale nečekal jsem, že bych se tomu mohl v budoucnosti nějak věnovat. Do lidušky jsem chodil, ale jen tak ze zájmu. Opravdu mě to chytlo až kolem šestnácti. Pak jsem se přihlásil na AVU a k velkému překvapení mému i ostatních mě hned na první pokus vzali.

Zkoušel jste někdy malovat abstraktně?

Ne, tohle mám v sobě a celý život maluju víceméně totéž, jen se to neustále vyvíjí. Vždycky mě bavilo malovat archetypální příběhy na hranici reality a snu. Měnilo se to spíš formálně než obsahově.

U koho jste na akademii studoval?
U Jiřího Sopka, ale z celé školy pro mě byly nejlepší zahraniční pobyty. Byl jsem ve Francii, Německu, Holandsku a Norsku, většinou na semestr. To bylo lepší než celá akáda. Člověk se dostane ven a zjistí, jak to funguje jinde. Nejlepší to bylo v Německu, tam školy fungují hodně profesionálně. Pražská škola byla dobrá maximálně díky lidem.

S kým jste chodil do ročníku?

To je zvláštní, nikdo z mého ročníku se bohužel nechytl, neměl jsem takový ten generační background. Zůstal jsem na to sám a musel se ze začátku prokousávat skrz oblastní galerie. Než jsem se dostal do těch lepších, chvíli to trvalo.

Včera jsem si prohlížela váš katalog a napadlo mě, že máte leccos společného s Casparem Davidem Friedrichem. Strefila jsem se?

Caspara Davida Friedricha mám strašně rád! To se Vám spojilo naprosto přesně, on taky dost často maloval Lužické hory. Jako profesor akademie žil v Drážďanech a měl to sem kousek. Byl jsem v galerii v Karlsruhe a tam visel obraz, na který jsem asi půl hodiny zíral a říkal si: panejo, tenhle pohled znám! Byl to obraz „Landschaft mit Rosenberg“, což je kopec, který se dnes jmenuje Růžový vrch, je to národní přírodní rezervace a na který jsem se díval celé dětství od nás z vesnice: akorát z druhé strany. Friedrich často maloval Labské pískovce, České Středohoří, Krušné a Lužické hory. Takže místa, které občas maluju i já, jen úplně jinak. Z těch obrazů je vidět, že tu krajinu opravdu dobře znal, že ji měl prochozenou. I když si to někdy dost přikrášloval, Milešovka ve Friedrichově podání měří tak dva a půl tisíce metrů.



 

Pavouci, 2010, 93 x 102 cm, olej na plátně

 

Od koho jste se ještě naučil?

Mám rád Muncha, to je na mých obrazech asi taky znát. Z Českých malířů Kremličku, Váchala, Zrzavého, takže představitele klasické figurální malby, přitom naprosto svébytné. A outsidery, kteří se obtížně prosazovali. Osobně velmi nemám rád Fillu, jeho věci mi přijdou jako bezduché napodobeniny toho, co k nám chodilo z venku. Ve Volných směrech vždycky vyšly černobílé reprodukce Picassa a Braqua – a za tři měsíce Filla vystavoval totéž... Bohužel se to u nás promítá dodnes, někteří čeští výtvarníci trpí komplexem nedostatečné světovosti a kopírují to, co venku frčelo před dvaceti lety. To je dost trapný.

Vy se celý život věnujete krajině. Není krajinomalba v současnosti mrtvý žánr?

To určitě ne, to je hloupost. Obraz lze hodnotit jen tím, jestli funguje na diváky. Nedá se říct: figura ano, krajina ne. S Jirkou Hauschkou jsme nedávno vystavovali v Londýně a tam se divili: nikdo u nich krajinu nemaluje. Byli překvapení, že se s tím dá dneska něco udělat, že to nejsou bílé chaloupky s červenou střechou a rozkvetlými máky ve zlatém rámečku. Krajina má široké možnosti, může být obsahová, náladová, depresivní, městská, melancholická a tak dále.

Patří k vašim inspiračním zdrojům i literatura?

Přiznám se, že v literatuře jsem dost barbar. Malování je pro mě strašný žrout času, v aťasu jsem deset hodin denně. Většinou jsem tak unavenej z pocitových věcí vyplývajících z tvorby, že moc nemám chuť zabředávat do cizích fantazijních světů. Ale samozřejmě mám svůj oblíbený základ: dekadentní autory přelomu století, Strindberga, Pribyszewského, z kinematografie mě baví Bergman a Lynch.

A bavilo by vás ilustrovat literární předlohu? Mně by se vaše malby hodily ke Kafkovi, úplně vidím třeba Zámek...

To je zajímavé, protože Kafka se mi nikdy nijak zvlášť nelíbil. Teda – strašně se mi líbí jeho povídka Vesnický lékař, ale Proces a Zámek jsem četl spíš z povinnosti. To mě neoslovilo. V literatuře jsem laik, hodnotím to stylem líbí, nelíbí. A žádnou vysněnou knížku, kterou bych chtěl ilustrovat, asi nemám. Věci ilustrativního charakteru by podle mě měly být víc postavené na kresebné složce a na příběhu. A já to mám postavené na barvě a náladě, čímž se ilustrace vylučuje.

 

 

Horský hotel, 2009, 117 x 130cm, olej na plátně

 

Nedávno jste měl v Londýně dvě výstavy, jak k tomu došlo?

Jedna byla společná s Jirkou Hauschkou a druhá skupinová s výtvarníky Stuckistů z celého světa. Kurátoroval jí Edward Lucie-Smith, který napsal i legendární knihu Art Today.

Co jsou Stuckisté vlastně zač? Zastánci tradiční figurativní malby?

Stuckismus vznikl v Brtitánii v roce 1999, „stuck“ znamená uvíznout, zatvrtdnout. Spoluzakladatel hnutí Billy Childish se hádal se svou tehdejší přítelkyní Tracey Emin, která pak byla nominována Turner Prize, o výtvarném umění. A ona na něj v hádce křičela: „You are stuck, stuck, stuck!“ (zamrzáš!) Na počest toho spolu s Charlesem Thompsonem napsali manifest Stuckismu, kde jsou body typu: kdo nemaluje, není umělec, umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění, malba by měla být figurální... Poměrně ostře se to vyhraňuje vůči konceptualismu. Stuckisté dokonce pravidelně protestují proti Turnerově ceně, například běhali před Tate gallery v maskách. Českou skupinu v roce 2004 založil kunsthistorik Robert Janás, první větší výstavu jsme měli v roce 2007.

U nás je konceptualismus pořád in, stačí se podívat na Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Chalupeckého cena je s mírnou nadsázkou o tom, jestli je větší umění pobíhání s igelitkou po sídlišti, nebo lepení pyžama na zeď, to nemá s uměleckou cenou skoro nic společného. To mě vůbec nezajímá.

 

Jaké to je, fungovat ve výtvarné skupině? Výtvarníci jsou přeci jen z podstaty individualisté, vycházíte spolu?

Nejsem na fungování skupiny závislý, vystavuju hodně samostatně. Ale mezi stuckisty jsme si lidsky sedli, s Markétou Urbanovou a Jirkou Hauschkou se velmi dobře dělá, to je nezbytná podmínka, aby to fungovalo. Jinak máte pravdu, malířská ega jsou dost výrazná.

Skupinově jste vystavoval ještě v projektu Natvrdlí.

To byl výstavní projekt kunsthistoričky Rey Michalové a šlo vlastně o podobný princip: rehabilitaci klasické, narativní malby. Do téhle party patří ještě Michal Novotný alias MICL, Lukáš Miffek a Karel Jerie. Měli jsme několik společných výstav, taky máme manifest, ale je to víceméně legrace.

Co s prodejem obrazů udělala ekonomická krize?

No, mně se paradoxně moc nedotkla. Ale asi je to tím, že mi akorát vyšla monografie a měl jsem první větší retrospektivu. To určitě zafungovalo. Sinusoida je ale velká. Obrazy se prodávají hodně nahodile, jsou dobrá období a pak období hodně špatná. Stane se, že měsíc i víc neprodám nic.

 

Mají vaši sběratelé něco společného?

Je jich spíš několik druhů. Ti jedni jsou skuteční fandové, kteří nemusí mít ani tolik peněz, ale baví je to a kupují vysloveně pro svoje potěšení. Pak jsou systematici, kteří sbírají určité období nebo generační skupinu. Pak překupníci, kteří na tom koukají rychle vydělat. A nakonec blouznivci, kteří se do nějakého obrazu zamilují a pak ho prostě musejí mít. Tyhle skupiny jsou různě nakombinované.

 

Nad přehradou, 2010, 121 x 145 cm, olej na plátně

 

A mají něco společného s vámi?

Zajímavé je, že se moje obrazy často líbí lidem, kteří mají zkušenost s životem na vesnici, něco jim to připomíná, oslovují je podobné věci jako mě.

Zajímá vás, kam vaše obrazy přijdou?

Zajímá. A nemám rád, když je někdo kupuje vysloveně na kšeft. Jsem radši, když si to někdo pověsí doma a má z toho radost.

Loučíte se s nimi snadno?

Dřív jsem trpěl určitým sentimentem, ale časem se to dost zlepšilo. Ale stejně mám pár zásadních obrazů, které nikdy neprodám.

Některým výtvarníkům vadí návštěvy v ateliéru a všetečné otázky. Jak jste na tom vy?

Mně to nevadí, protože každého zajímá něco jiného. Nemám problém komunikovat. Někdo v tom vidí magii, někdo čistý malování, někdo filozofii. Když chodí moc návštěv, už se těším, až budu mít klid na malování – a naopak.

Malujete pravidelně?

Já bez malování nevydržím, když tři dny nemaluju, už mě z domova posílají do ateliéru, protože se mnou není k vydržení. Já bez toho nemůžu být, jak ráno vstanu, už se těším, co budu v ateliéru dělat. Pak se tady samozřejmě vztekám a zuřím, že to nejde tak, jak jsem si myslel. Taky je to docela vysilující. Nebaví mě to, co k tomu taky patří: telefonování, zařizování, stěhování věci na výstavy, dojíždění do tiskárny, když se tiskne katalog. Ale na vlastní malování se vždycky těším.

Stane se, že tu strávíte den a ani si nevšimnete, kolik času uběhlo?

Dodržuju pravidelný režim. Začínám v devět ráno, v poledne se naobědvám a pak do osmi, do devíti pokračuju. Samozřejmě, že se do toho někdy zažeru, to je normální.

Visíte v zahraničních sbírkách? Jaká je vaše meta?

V pár sbírkách jsem. Tím, že žiju v Čechách, jsou šance na nějaké větší prosazení v zahraničí dost malé. Čeští malíři, kteří se prosadili venku, tam všichni žili: Kupka, Mucha, Kubín... Fakt je, že trh s uměním funguje nacionalisticky: Češi kupují Čechy, Němci Němce a Francouzi Francouze. Představa, že člověk přijede z Česka do Anglie a budou mu tam rvát mokré obrazy z ruky, je mimo. Oni ho rádi vystaví, ale pořád na něj budou koukat jako na zajímavou raritu. Jezdím ven, vystavuju, ale mám představu o svých limitech.

Malíři jsou celý den zavření v ateliéru, nechybí vám kontakt s lidmi?

Zrovna tohle mi vůbec nevadí, když delší dobu maluju, mám problém se rozmluvit, nejsem moc schopný komunikovat. Dneska jsem radši nešel malovat, když jsem věděl, že přijdete. Ale malíři jsou různí. Někdo chce ukojit svoje vlastní ego a nic jinýho ho nezajímá, někdo žije pro malování a jde za svým výtvarným snem.

Funguje solidarita? Když u vás někdo nakupuje, poradíte mu, koho má ještě navštívit?

Já to dělám. Neberu to hystericky konkurenčně. To stejně nikam nevede.

Skicujete si, nebo malujete rovnou na plátno?

Kreslím si do skicáků, to jo. Jsou to takové elementární návrhy, pak z toho něco vyberu a začnu to malovat. Ale nikdy nevím, jak to dopadne, od určitého momentu začne obraz žít vlastním životem a řekne si sám, co je potřeba. Maluju kontinuálně, u krajiny začínám oblohou a jdu seshora dolů, to je klasický postup.

 

 

 

Silvestr, 2011, 100 x 210 cm, olej na plátně

 

Co o vás vypovídá váš ateliér?

No, co bych řekl. Mám tu takovej střední bordel, jsem rád za ta velká okna, mám krásný výhled na oblohu. Pozoruju soumrak, to mi pomáhá, když ho pak maluju. V rozměrech pláten mě limituje velikost výtahu. Co mě hodně ovlivňuje, je světlo. Můj minulý ateliér byl mnohem tmavší a já maloval mnohem tmavší obrazy. Maluju v montérkách a starejch hadrech, vypadám u toho jak Ukrajinec.

Co vás napadá, když ráno jedete metrem do ateliéru a vidíte spoluobčany, jak míří do kanceláří a úřadů?

To si říkám: kyš kyš!

V čem vidíte největší výhodu malířské profese?

Výhodu? Asi v tom, že tu po mně něco zůstane. Ta profese má řadu nevýhod: těžká existenční nejistota, minimum času na cokoli jiného. Je to profese náchylná na ekonomické výkyvy. Ale ten pocit, že jsem udělal něco, co někoho osloví a potěší, je pro mě hrozně důležitej.

A radost z tvorby?

Jasně. A taky ty deprese, když se nedaří... Pocity lítaj od euforie po naprostou beznaděj.

Měl jste někdy období, kdy to nešlo?

Samozřejmě. Někdy je to dáno tím, že se mi do práce motá spousta organizačních věcí, někdy je to ale čistá tvůrčí krize a s tím se nedá dělat nic jiného než počkat, až odezní. Krize chodí a chodit musí. Člověk si to nerad přiznává, ale cesta k povedeným obrazům vede přes ty zkažený. Je blbost myslet si, že jsem nějaký génius. Obrazy kazím, vyhazuju nebo předělávám. Co se dá dělat. Zdravá míra pochybností k malování patří, nebo by minimálně měla patřit.

Jak to máte s inspirací?

Momenty vnuknutí, překvapivého nápadu, onoho „políbení múzy“ tam jsou. Ale jinak se moje práce odvíjí úplně stejně jako třeba u Vás novinářů od systematické práce. Kdyby to člověk neměl podložené každodenní dřinou, tak by múza nepřišla. Více práce plodí více nápadů, platí přímá úměra.

A co děláte, když máte hotovo?

Sednu na kolo - a jedu si vyčistit hlavu do přírody.

 

 


 

„Malování je z poloviny v hlavě, z poloviny v ruce“

MF Dnes, srpen 2011

 


 

Jaroslav Valečka patří mezi výtvarníky, kteří se svou tvorbou uživí. Po návratu z výstavy v Londýně, kde jeho obrazy měly velký úspěch, putují jeho díla do Ostravy

OSTRAVA: Malby Jaroslava Valečky z posledních dvou let představí od středy výstava v ostravské galerii Magna. „K vidění budou hlavně krajiny, ale větší důraz dávám i na figurální věci, na drsné amorbidní náměty,“říká umělec.

* Jste mezinárodně úspěšným stuckistou. Co to znamená?

Stuckismus je hnutí, které vzniklo v roce 1999 v Londýně a které usiluje o obnovení a posílení pozic klasické malby oproti konceptuálnímu umění.

* Je podle vás malba v ohrožení?

To asi ne, ale je fakt, že malířských výstav je u nás ve státních galeriích poměrně málo, tam převažuje spíš módní konceptuální umění. Přitom si myslím, že malba, ale i kresba nebo plastika mají výraznější schopnost přenést emoce. Obraz může na diváka účinkovat mnohem víc než koncept.

* Ten je na vás příliš racionální?

Nikdy jsem neměl chuť udělat jedinou konceptuální věc, připadá mi to laciné a myslím si, že po Marcelu Duchampovi už vlastně žádné konceptuální umění dělat nelze.

* Ale není to tak, že v malbě už tady všechno bylo?

To je sice pravda, malba má však možnosti v rovině individuálního pohledu na svět. Svět maluju tak, jako ho já vidím, a v tomhle jsou neomezené možnosti. Ve sdělení jsou pro mě nejdůležitější emoce a atmosféra. Proto maluju poraněnou krajinu Sudet. Má v sobě krásu a poezii i lehkou zdevastovanost.

* Na londýnské výstavě stuckismu měly právě tyhle krajiny úspěch.

Výstava v Londýně chtěla podchytit všechna centra stuckistického hnutí– od Ameriky až po Pákistán. A byla dobrá zkušenost vidět veliký trh umění zblízka. V Londýně nikoho nezajímá, u koho umělec studoval, cožse řeší u nás. Tam je důležitější, jak ty obrazy vypadají, a podle toho člověk buď uspěje, nebo ne.

* A vy jste uspěl. Uživíte se tady?

Těsně po škole to bylo těžké, ale když je člověk vytrvalý, maluje a vystavuje, tak se uměním uživit dá. Zatím jsem naštěstí nemusel přemýšlet nad jiným povoláním. Nejtěžší je přežít období, kdy se člověku nedaří, a ta vždycky přijdou. Já maluju každý den, beru to tak, že malířství je do jisté míry i řemeslná záležitost. Je z půlky v ruce, z půlky v hlavě.

 

Zuzana Drtilová