čeština English

Jaroslav Valečka

JAROSLAV VALEČKA

 


 

Ve vztahu k tomu, co se stalo s výtvarným uměním “po komunismu”, svět západoevropské a americké kultury v jistém smyslu stále tápe. Mám tu na mysli nejen situaci umění v Rusku, ale i v zemích východoevropských sovětských satelitů. Teoreticky tu mělo dojít k okamžitému uvolnění, protože umělci najednou získali svobodu dělat a tvořit, co se jim zlíbilo. Realita však byla zřejmě jiná.

 

Jaroslav Valečka je v poměrně mnoha ohledech typickým plodem postkomunistické situace ve své rodné zemi, České republice. Tím se chce říct, že jeho dílo není vůbec ničím “typické”, je to dílo sui generis, zcela individuální produkt jeho talentu.

 

Na tuto situaci můžeme nahlížet mnoha způsoby. Lze připomenout dva velmi specifické momenty české kultury spojované s kulturou jejího hlavního města, Prahy. Jistě nejen na mě Praha působí jako krásné, ale také melancholické a trochu pochmurné město. Tuto atmosféru si spojuji s příběhem jednoho z jejích nejslavnějších obyvatel, Rudolfa II., habsburského císaře ze 16. století. Rudolf studoval astrologii a alchymii a byl mecenášem obzvlášť výstředních umělců, jakým byl Arcimboldo. Ten svého podporovatele portrétoval jako římského boha Vertumna, a to na obraze, jehož podoba je vytvořena z různých druhů květin a ovoce.

 

Spojuji si ji také se spisovatelem Franzem Kafkou, jehož dílo podle Wikipedie “naplňují témata a archetypy odcizení, tělesná a psychologická brutalita, konfliktní situace mezi rodičem a dítětem, postavy, které cosi mučivě hledají, labyrinty byrokracie a mystické transformace.” Není nutné dlouho listovat v této knize, abyste našli některá z těchto témat ve Valečkově díle. Některé obrazy – jeden zobrazuje ženu napadenou škorpióny, jiný zase muže, na jehož tvář útočí obrovská můra – připomínají asi nejznámější Kafkův příběh, Proměnu, v němž se obchodní cestující Řehoř Samsa probouzí a zjišťuje, že se přes noc proměnil v obrovský hmyz.

 

 

Scenérií těchto děl však není Praha, ale oblast Československa, kterou před II. světovou válkou obývali především německy mluvící obyvatelé a které se říkalo Sudety.  Bezprostředně po anšlusu z března 1938, který spojil Německo s Rakouskem, si nacistická vláda začala toto území se stále stupňující se agresivitou nárokovat a v říjnu téhož roku bylo Německu předáno. Následoval německý zábor české části Československa v březnu 1939 a poté vypukla II. světová válka.

 

Po válce byla většina německy mluvícího obyvatelstva Sudet - toto označení bylo v té době již oficiálně zakázáno - vyhnána. Značná část malé menšiny, která tu zůstala, emigrovala sama. Roku 1930 žilo na tomto území více než 3 milióny německých obyvatel. Roku 2001 se v České republice k německé národnosti přihlásilo jen 40000 lidí.

 

Valečkovy obrazy jakoby zachycovaly tyto tragické dějiny. Vidíme na nich mnoho zasněžených krajin bez lidí. Na některých jsou domy bez střech. Jiné zase odkazují k válce – zřícené, poničené jednomotorové letadlo v zasněženém lese, panoramatický výjev hor a jezera s oblohou plnou parašutistů, jiné panorama s padajícím hořícím letadlem. Nacházíme tu strašidelné příhody – muže s ptačí hlavou, který s rukama v kapsách vzpřímeně stojí na malé loďce uprostřed jezera za soumraku. Na palubě není motor, ani vesla. Voda je tichá a loďka působí, jakoby se nehýbala. Opakuje se postava vysokého strašáka. Na jednom obraze visí z kandelábru jako oběť symbolického lynčování. Na jiném vidíme hlavu a ramena mladého muže, který na nás hledí se zašitými ústy.

Tím se Valečka nejvíce přibližuje přímému politickému sdělení. Dohromady však obrazy vyvolávají dojem veliké tísně. Nejsou ani tak o dějinách, spíše jsou to věci, které existují uprostřed dějin.

 

 

Stojí za to se ptát, proč tomu tak je. Jedním vodítkem je možná Valečkovo členství v nyní již mezinárodním Stuckistickém hnutí. Stuckismus se zrodil v Británii jako provinční avantgardní hnutí, jehož kořeny jsou v údolí řeky Medway. Medway nepatří mezi nejvznešenější anglické řeky. Její tok je dlouhý pouze 70 mil (cca 112,5 km), protéká hrabstvími Sussex a Kent a na konci se vlévá do Temžského estuária (Themes Estuary). Na březích nacházíme spoustu malých měst: v jednom z nich, Chathamu, je loděnice, která se pyšní dlouhou historií. V sedmdesátých letech bylo toto údolí jedním z míst, kde vznikal punk. Z něho se utvářela úplnější umělecká scéna, která kromě hudby zahrnovala také poezii a výtvarné umění. Podobná experimentální umělecká scéna se rozvinula v Liverpoolu a okolí desetiletí před tím. Mnoho aktivit na obou místech bylo hrdě amatérských s malou profesionální formací. Přesto byla obě tato místa také hrdě avantgardní a byla si mnohem vnímavěji vědoma hlavní tradice evropské avantgardy než elitářská umělecká scéna v Londýně. Není proto náhodné, že dosud jediná zásadní výstava britského stuckismu se uskutečnila ve Walker Art Gallery v Liverpoolu. Byla tak úspěšná, že byla prodloužena.

 

Výtvarnou scénu z údolí Medway však cosi zásadního drželo pohromadě. Její účastníci – i ti, kteří měli minimální či žádné umělecké školení - věřili, že je třeba cosi vytvářet. Zásadně odolávali konceptuálním směrům, které vítězily v různých evropských avantgardách, hlavně asi ve Francii, a které začínaly ovlivňovat i různé oficiální, veřejně dotované instituce, včetně různých částí Tate Gallery - tedy míst, která měla pěstovat umělecký experiment v Londýně, ačkoli “oficiální avantgarda” je už z povahy věci samozřejmě oxymóron.

 

Jako mnoho experimentálních uměleckých hnutí (dokumentují to například fauvisté) získal jméno od jednoho ze svých oponentů: v tomto případě to byla přítelkyně jednoho ze zakládajících postav, malíře Billyho Childishe. Když ztratila trpělivost s jeho zanícením pro malbu, vynadala mu se slovy: “Tvůj problém, Billy, je to, že ses zasekl, zasekl, ZASEKL!

 

Pod jménem „stuckismus“ se britští následovníci nového hnutí proslavili a nechvalně prosluli svými demonstracemi před galerií Tate Britain, na nichž se pranýřovala a zesměšňovala Turnerova cena (Turner Prize). Tato každoroční estráda se stala zásadní událostí na podporu toho, co oficiální hierarchie chtěla definovat jako povolenou avantgardu.

 

Máme-li před očima historii stuckismu v jeho rodné zemi, můžeme se ptát, proč se jeho jméno a myšlenky, které ztělesňuje, tak rychle rozšířily i jinde. Podíváme-li se na dějiny radikálních uměleckých hnutí od 19. století doposud, téměř všechna začala v kontinentální Evropě – ve Francii, Německu či Itálii, i když některá z nich měla i významné výhonky jinde, jako například futuristický impulz v Rusku. Hlavní výjimkou je pre-refaelitismus, zejména ve své pozdější formě, Estetickém hnutí (Aesthetic Movement). Toto hnutí mělo příznivý vliv na zrod symbolismu, který se na to obratem proměnil v surrealismus. Stuckismus je prvním uměleckým směrem, který se od pre-rafaelitismu v Británii zrodil a dosáhl stejného mezinárodního vlivu. Na sílu tohoto vlivu lze snad usuzovat i z toho, že už čtvrt století či více od doby svého vzniku se stále chápe jako hnutí podvratné a obtížné.

 

Jedna z věcí, která nepochybně přispěla k rozšíření stuckismu, je internet. Ten podporuje spíše širokou, než hierarchizovanou komunikaci. Ze zřejmých důvodů se mladí umělci mnohem rychleji než jejich starší kolegové aklimatizovali na možnosti, které jim celosvětová síť nabízí. Stuckisté sice nebyli stoupenci digitálních metod tvorby či proměny obrazu, brzo ovšem pochopili, že web dokáže velmi rychle a na mimořádně dlouhé vzdálenosti přenášet myšlenky. Se škodolibou radostí si uvědomili, že jim internet umožňuje podkopávat a obcházet dlouho etablované komunikační kanály, které kontrolují druzí. Nebylo tak už zapotřebí spoléhat se na neochotné prostředníky, aby sdělovali myšlenky či zprostředkovávali přístup k obrazům, které umělci spojení se stuckismem vytvářejí.

 

Vzestup internetu se téměř přesně kryje se zhroucením východoevropského sovětského panství, které tam přežilo od II. světové války. Aspoň teoreticky se umělcům satelitních zemí naskytla nová svoboda projevu zbavená přísné politické a ideologické kontroly, kterou zavedli komunističtí aparátčíci. Noví političtí vládci byli teoretici po zásluze a „disidenští” intelektuálové, s nimiž byli spojeni, přirozeně usilovali o reorganizaci existujících kulturních systémů zděděných z komunistické minulosti. Tito noví organizátoři disponovali poněkud rigidním myšlenkovým systémem blízkým francouzskému strukturalismu, především však byli nadšení pro konceptuální umění. Umělci, kteří do tohoto schématu nezapadali, tak většinou neuspěli. Není proto divu, že Valečka našel útočiště u mezinárodního stuckismu.

 

Ačkoli to může signalizovat určitý vzdor vzhledem ke stavu věcí, Valečka není ve své rodné zemi „neosobou“ (unperson). Jeden jeho obraz, Signální raketa,  z roku 2011 zakoupila do své sbírky pražská Národní galerie. Od roku 1997 pořádá poměrně mnoho samostatných výstav v Praze i jinde po České republice, a to jednu i více za rok. Je zahrnován do skupinových výstav v zahraničí – několik jich bylo ve Francii (s výjimkou Paříže), jedna či dvě v Německu a roku 2009 v Českém centru v New Yorku.

 

 

Tuto poměrně zřídkavou mezinárodní prezentaci - která vzhledem k očividně vysoké kvalitě jeho obrazů i jejich poetickému účinu překvapuje - lze připisovat tomu, že pochází z poměrně malého národa, ovšem národa s neobyčejně etablovanou uměleckou tradicí, která sahá do prvních let mezinárodního výtvarného modernismu. Asi nejznámějším jménem v tomto kontextu je secesní malíř a navrhovatel plakátů Alfons Mucha, který měl ve své době vliv po celé Evropě. Další, snad známou postavou je Jiří ‘Georg’ Dokoupil (nar.  1954), stále uváděný jako český umělec, ačkoli utekl z Prahy ve čtrnácti letech v době ruské invaze roku 1968 a kariéru si vybudoval z větší části jinde. Se svou rodnou zemí však stále udržuje kontakt. Snad stojí za to v tomto kontextu ocitovat Dokoupilův výrok: „Došel jsem k tomu, že konceptuální umělci jsou lháři. Slibovali nám vykoupení v podobě umění bez formy. Ale pokud bych zašel do galerie a nebylo by tam nic k vidění a k tomu ještě za spoustu peněz – tak to jistě nemůže být ono.” Téměř s jistotou můžeme říct, že Valečka by s tímhle souhlasil.

 

Kouzlo Valečkových obrazů je velmi často v jejich poetické melancholii. Díváme-li se na ně, vstupujeme do strašidelného světa. I když kompozice často hovoří o násilných událostech, obvykle je před divákem udržují vzdálené. Je symbolické, že tolik jeho obrazů je vytvořeno z vysokého bodu. Dívají se hluboko do dálky. Jeho postoj je postoj cizince-návštěvníka, který se snaží dát smysl těmto místům a událostem, jimž je rafinovaně odcizen. Vidí stopy a symboly katastrofy, ale není do nich bezprostředně, niterně zapleten.

 

Žijeme v době, v níž je mnoho nesmírně povrchního politického umění, které se chybně označuje za radikální a „avantgardní”, jeho jádro je však ve skutečnosti velmi konformní, bere za své převzaté názory drahé liberální či rádoby liberální vzdělané elitě. Valečkovo dílo to nedělá. Přijímá pohnutou minulost té oblasti Evropy, v níž žije, a často tak výmluvně hovoří o tom, co římský básník Vergilius před více než dvěma tisíci lety nazval “lacrimae rerum – “slzy věcí”.

 

Edward Lucie-Smith

 

 


 

Jaroslav Valečka

 

Sen o severu

 

 

 

Lidská řeč není zcela přesná, zvláště pokud se týká výrazů popisující duševní stavy, k nimž náleží i slovo sen. Sen, který se člověku běžně v noci zdává, nejčastěji vzniká kombinací dvou tendencí lidské povahy – toho, co si přeje a toho, čeho se obává. Tyto tendence jsou ve snu protkány dalšími nesčíslnými vlákny zážitků a vjemů z celého dosavadního života, které na člověka působily, bez ohledu na to, kdy a kde se udály. Běžný sen je pojistným ventilem, který používá podvědomí člověka ve snaze nastolit relativní rovnováhu v duševní oblasti. Zdánlivá nelogičnost a chaotičnost snu má svůj hluboký pozitivní význam a řád, který se však do podoby konkrétního snu povětšinou nepromítá. Obraznost a bizarní fabulace periodicky láká člověka, aby si své sny připomínal, zapisoval je, popřípadě aby je zobrazoval v uměleckých dílech. Ačkoliv běžná snová produkce nabízí opravdu kvalitní sny pouze zřídka, občas se najdou jednotlivci, kteří dostanou mimořádnou dávku inspirace pro svou práci právě touto cestou, ať se jedná o uměleckou či vědeckou činnost.

Slovo sen v dalším významu vyjadřuje silnou a živou představu člověka o něčem důležitém, která se spojuje s pocitem životního naplnění. Sny tohoto druhu si člověk plní v oblasti profesní, v oblasti mezilidských vztahů i jiných. Zde se jedná o tvůrčí představivost, živou fantazii a imaginaci, které ve spojení s disciplinovanou a usilovnou prací mají schopnost uvádět sen ve skutečnost. Zejména v tomto smyslu lze vnímat název výstavy Jaroslava Valečky v Oblastní galerii Liberec.

 

 

Jaroslav Valečka čerpá značnou část své inspirace z krajiny na severu Čech, kde (ve vesnici Líska v Lužických horách) bydlel jako dítě a kam se s přestávkami vrací dodnes. Patří k těm šťastlivcům, kteří využili svého propojení s určitou krajinou ve věku, kdy je lidská duše velmi vnímavá a všechny dojmy přijímá do sebe se značnou intenzitou. Půvabná horská krajina Lužických a Jizerských hor i Ještědského hřebene však ostře kontrastuje se stinnou historií, poznamenanou poválečnou výměnou obyvatelstva. Opuštěné a rozpadlé soukromé i veřejné stavby, vypálené kostely a rozbořené hřbitovy vytvářely kulisy pro život lidí, kteří se do těchto míst často nedobrovolně přistěhovali. Tento kontrast na dlouhou dobu předznamenává charakter autorovy malířské tvorby, která se jako jedna z prvních vůbec zabývá uměleckou reflexí oblastí Sudet, těžce postiženou ztrátou paměti. Umělcův postoj je přitom zcela apolitický, neboť jeho angažmá je založeno na obecně humanistických postojích, v nichž jsou otázky národnostního charakteru transformovány a zobecňovány do poloh obecně lidských.

Slovo sever však není vázáno pouze na zeměpisné reálie, lze jej rovněž chápat v souvislosti se severskou poetikou a severskými umělci. Z těch, kteří symbolicky stáli u kolébky výtvarného názoru Jaroslava Valečky můžeme uvést  malíře Caspara Davida Friedricha a Edvarda Muncha, ale i režiséra Ingmara Bergmana. Caspar David Friedrich viděl krajinu nikoliv jako dané jeviště nebo jako průhled oknem, ale jako souzvuk reálného a konkrétního místa s jeho imaginací. Neimitoval přírodu, ale dotvářel ji tak, aby výsledný obraz byl výrazem jeho prožitku a krystalické představy, která se striktně nevázala na svůj předobraz. Zcela svobodně kombinoval krajinu Krkonoš a saské architektury, nebo krajinu Českého středohoří se severním mořem. Podobně kombinuje Jaroslav Valečka například pohled na Liberec a pevnost Königstein v saském Švýcarsku. Friedrich vkládal do obrazu odvrácenou figuru, Valečka figuru nebo její stín, ale u obou malířů tyto představují střetnutí osamělého pozorovatele, poutníka či přímo malířova subjektu s krajinou. Friedricha fascinoval proces vzniku a zániku, smrti a umírání, a toto zobrazoval za pomoci jemných symbolických náznaků a nápovědí. U Edvarda Muncha, Ingmara Bergmana a potom i u Jaroslava Valečky se tyto nápovědi rozvinuly do otevřené, někdy až naturalistické touhy pronikat do temných tajemství skutečnosti.

Autor je typickým postmoderním umělcem. Zajímá jej zobrazení krajiny, ačkoliv ateliér krajinomalby na pražské Akademii byl zrušen v devadesátých letech 20. století. Krajina Jaroslava Valečky se stává jevištěm příběhů a dějů minulých, přítomných a v určitém směru i budoucích – jak jinak lze vysvětit řadu světel na dnes zcela neobývané přehradě Souši? Svou pozornost ke krajině venkovské i městské doplňuje výrazným zájmem o příběh konkrétního „obyčejného“ člověka, ať již se jedná o současného, nebo o původního obyvatele této krajiny. Pro oba druhy projevuje neobvyklé pochopení. Bergmanovský princip návratu do minulosti příběhu a psychologická složitost postav jsou úhelným kamenem i Valečkova obrazového vyprávění. 

 

 

Autor chápe krajinu ve smyslu prvopočátečního pojmu Landschaft, to znamená rozsáhlou horizontálně rozvinutou plochu země. Zobrazuje ji idylicky zejména ve třech denních dobách na úsvitu, za soumraku a v noci. Všechny tyto doby nabízejí člověku hájemství klidu, který se promítá do pocitu zastavení času.

 

Noc má svoji moc

Řada obrazů je nahlížená v noci, osvětlená stříbrným měsíčním světlem. Člověk prožívá tuto dobu v závislosti na tom, jak dokáže ovládnout svou mysl. Dokáže-li to, pak se může - snadněji než ve dne - napojit na velikost a řád kosmu. Může vnímat vesmírné divadlo, kde hlavní roli hrají zdánlivě nehybná souhvězdí a planety, i pohybující se asteroidy a komety. Nedokáže-li ovládnout své emoce, noc je ještě více prohlubuje a jitří, zvláště ty negativní, člověk se pak může cítit jako bezbranná figurka. Měsíc řídí a rytmicky slaďuje příliv a odliv v oceánech, živá hmota nasycena vodou rovněž na tyto rytmy reaguje. Senzitivní lidé si proto mohou zažít příliv energie, který však občas způsobuje i řadu nepříjemných jevů (noční děsy, somnambulismus).

Osvětlení nočních scén v umělcových obrazech často umocňuje motiv bílé sněhové pokrývky, která rozptyluje světlo hvězd a do obrazů vnáší pohádkovou idyličnost. Málokdy je noční krajina nahlížena bez přítomnosti člověka. Zprostředkovaně je člověk zastoupen ve světlech města či venkovské osady. Zvláštní roli v osvětlení hraje vodní hladina jezer, neboť násobí světla na jejích březích. Noční krajinu často provází motiv energie ohně jako síly, kterou lze nahlížet ambivalentně, jako sílu ničivou i očistnou, výtvarně pak jako možnost užití maximálního barevného kontrastu mezi modrou a žlutou. Zejména v noci je člověk konfrontován se sílou bouří, nevyzpytatelností drah blesků a burácením hromů. Odpor člověka zde nepomáhá, jedinou možností reakce je smíření s často rozkladnými silami přírody.

 

Noční pohled je typický nejen pro přírodní scenérie Jaroslava Valečky, ale i pro architektonické motivy interiérů. Divák se stává svědkem dění v potemnělých prostorách starých zámeckých sálů, na jejichž scénu vstupují lidé v soudobém oblečení. Temná prostranství nejednou ukrývají ještě temnější osazenstvo, protože pod rouškou noci se snadněji skrývají negativní projevy, jejichž nositelem je nižší složka člověka a její negativní tendence ukryté v podvědomí. Ty se v obrazech občas vyjeví i ve dne a pak se plátno stává protipolným vyjádřením krásy pohádkové krajiny a stinných stránek lidské povahy. Precizně to vyjádřil anglický umělecký historik Edward Lucie-Smith: „Díváme-li se na obrazy Jaroslava Valečky, vstupujeme do strašidelného světa. I když kompozice často hovoří o násilných událostech, divák je držen v bezpečné vzdálenosti. Je symbolické, že tolik jeho obrazů je vytvořeno z vysokého bodu. Nabízejí pohledy hluboko do dálky. Jeho postoj je postoj cizince-návštěvníka, který se snaží dát smysl těmto místům a událostem, jímž je jemně odcizen. Vidí stopy a symboly katastrofy, ale není do nich bezprostředně, niterně zapleten.“[1]

Lidé na obrazech často reprezentují druhý pól přírody, člověk je viděn jako tvor nedokonalý, chybující, řečeno církevní terminologií i „hříšný“ a především smrtelný. Blízkost smrti a osudovost, to jsou dvě témata, s nimiž Jaroslav Valečka pracuje a často dovádí scény až k hororové atmosféře. V tomto smyslu jej lze srovnávat s Karlem Hynkem Máchou a Karlem Jaromírem Erbenem. Jestliže jeho krajina pozvedá člověka z hloubky a dává mu křídla, jeho figurální výjevy mají moc je do ní znovu uvrhnout. Hrdinové si často prožívají pocity bolestného osamění, melancholie a nejistoty. Aby jim unikli, volí zapomenutí v alkoholu, odkud je pouze krok do astrálního světa plného nejrůznějších příšer. Apokalyptické vize a lidské tragédie jsou vyváženy určitou dávkou ironie a černého humoru. Nejvíce patrné je to tam, kde umělec dává lidem zvířecí masky. Lidé jsou v nich zajímavější, paradoxně je zvířecí masky určitým způsobem polidšťují.

 

 

Autorovu tvorbu je vhodné nahlížet i z perspektivy skupin, jejichž byl nebo je členem, neboť nám to osvětlí řadu jeho tvůrčích principů. Především je to hnutí stuckistů, které vzniklo v roce 1999 ve Velké Británii a ve velkém se rozšířilo i do dalších zemí. Název hnutí pochází z anglického slova stuck, které se překládá jako zaseklý, zastavený ve vývoji. Stuckisté prosazovali malbu jako základní výtvarný prostředek výtvarného umění a kriticky se vymezovali vůči dalším uměleckým médiím, zejména vůči konceptuálnímu, tj. „pojmovému“ umění. Představili tak zajímavou formu protestu proti diktátu současného umění za každou cenu tvořit díla „jiná a neotřelá“. Kriticky se ohradili i vůči způsobu fungování současných uměleckých institucí, kde hodnota umění často nezávisí tolik na tom, kdo jej vytvořil, jako na tom, kdo jej sbírá a vystavuje. Z hlediska dějin umění obdivně vzhlíželi zejména k francouzskému, německému a severskému expresionismu přelomu 19. a počátku 20. století. Ve své tvorbě zdůrazňovali výraz, bezprostřednost a emoce, proto někteří autoři vykládají stuckismus jako určitý druh neomodernismu. Česká větev stuckismu pod názvem Prague Stuckists byla založena v roce 2004,[2] z důvodů názorových rozdílů se později část jejich členů oddělila a založila v roce 2012 česko-slovenskou skupinu Central European Stuckists.[3] V současné době však rozpor mezi malbou na straně jedné a konceptuálním uměním a dalšími médii na straně druhé zdaleka není tak vyhrocený jako v době vzniku hnutí a zejména mladí umělci často používají ve své tvorbě rovnocenně všechna uvedená média. Fenomén malby jako takové nejenom že tolerují, ale i uznávají a oceňují.

Ironii a schopnost nadhledu Jaroslav Valečka projevuje svou účastí ve volném recesistické sdružení Natvrdlí.[4] Členové tohoto sdružení se zatvrzele věnují médiu malby zejména proto, aby mohli sdělovat příběhy s překvapivou fantazií a zvláštním smyslem pro humor.

 

Závěrem

Jaroslav Valečka nabízí ve svých krajinomalbách několikanásobnou možnost vymístění se z úrovně času – nezaměnitelným barevným a světelným zobrazením zvláštní denní doby (úsvit, soumrak, noc) nebo ročního období (zima, předjaří). Ve figurálních scénách kombinuje expresivní symbolismus s naivizujícím tvaroslovím, volně propojené epizody teprve na další pohled mohou vyjevit svou logickou či časovou postupnost. Souhlasně s Marcelem Eliade si představuje, že události, které se periodicky opakují, jako například procesí, masopust i další lidové slavnosti, mají mýtotvorný význam a slouží pro obnovu společenství. V oblasti lidské psychiky společně s antickou Sfingou říká – uhodněte mou hádanku… Neuhodneme-li ji, nečeká nás sice skok do propasti, ale závrať z ní určitě ano. Jaroslav Valečka vypráví své historky v cyklech, jeho obrazy připomínají filmové záběry, které volně spojuje jeden příběh. Je to netypický přístup k tvorbě, který však odráží jeho uměleckou metodu – systematicky, krok za krokem ztělesňovat své sny (a někdy i noční můry). Pokouší se tak uchovat si vnitřní soustředění a odstup vůči povrchnosti a proměnlivosti aktuálních módních trendů.

 

 

Zuzana Štěpanovičová

 


 


[1] Edward Lucie-Smith, Martina Vítková, Veronika Marešová a Rea Michalová: Jaroslav Valečka, Praha : KANT, 2015, s. 11.

[2] Skupinu založil umělecký historik a fotograf Robert Janás, jejími členy se stali: Filip Kudrnáč, Kateřina Pažoutová, Martin Salajka, Jaroslav Valečka, později přibyli Jiří Hauschka, Jaromír 99, Markéta Urbanová a Jan Gemrot.

[3] Členové Central European Stuckists: Jiří Hauschka, Markéta Korečková, Ján Macko, Markéta Urbanová a Jaroslav Valečka.

[4] Členové: Karel Jerie, MICL, Lukáš Miffek, Jaroslav Valečka, teoretička Rea Michalová.

 


Výstava v Liberci představuje malíře Valečku, který tvrdošíjně zůstal krajinářem

 

 

Severočeská horská obec Líska nedaleko České Kamenice v 30. letech měla 900 obyvatel. Dnes jich má sotva 50. Baladická sudetská krajina pod vrchem Studencem, vylidněná po odsunu německých starousedlíků a znovu řídce osídlená lidmi bez kořenů, zanechala nesmazatelné stopy v malířském díle čtyřicátníka Jaroslava Valečky.V jeho cyklech syrových, opuštěných, většinou nočních zimních krajin lze její otisky nalézt dodnes. Do 26. února jsou Valečkovy obrazy k vidění na výstavě Sen o severu v Oblastní galerii v Liberci.

 

"Tam úplně zmizel jeden svět," říká Valečka o světě svého dětství. Protože měli v Praze příliš malý byt, rodilý Pražák vyrůstal na chalupě v Lísce. Vesnice i její okolí, zanedbané statky, kostely s propadlými střechami, tajemné opuštěné továrny, připomínky zmizelých obyvatel, o něž se tu ještě v 70. letech zakopávalo na každém kroku, to byla roznětka jeho vizuální fantazie.

 

 

 

 

Na pražskou akademii Valečku přijali napoprvé. V ateliéru málo komunikativního Jiřího Sopka to jako nejmladší ze všech nejspíš neměl jednoduché, ale hodně mu dalo další studium v Norsku, Německu a Nizozemsku.Stal se krajinářem, a to v době, kdy se u nás pěstovala jen abstraktní krajinomalba, a navíc se mluvilo o tom, že malba je mrtvá a umělci se budou nadále vyjadřovat konceptem a novými médii.  Valečka ale krajinářem tvrdošíjně zůstal. A do Lísky se dodnes vrací, cítí, že tam je doma."Munch, Váchal, Zrzavý, Lada, Kremlička…" vypočítává malíře, jejichž dílo je mu blízké. Vytvořil si vlastní, na první pohled rozpoznatelný svět, a každým dalším obrazem ho dobudovává jako ucelený vizuální příběh.

 

Jeho krajiny vypadají jako snové, idealizované, od reality odtržené vize, v nichž se zastavil čas. Překvapivě jsou ale založené na reálných příbězích. K obrazu Padáky ho například inspirovalo vyprávění jediné Němky, která směla po válce v Lísce zůstat, jisté paní Anderové, o tom, jak německé stíhačky při útoku na Drážďany sestřelily asi deset amerických bombardérů a nebe bylo najednou poseté padáky. Ani oběšenci, na které tiše sněží, a všichni ti sebevrazi váhající před skokem, nespadli do obrazů odnikud. V dětství malíř zažil, jak si soused uvázal oprátku vysoko na špičce stromu a visel tam dlouho, protože hasiči neměli dost dlouhý žebřík.Jaroslav Valečka se netají tím, že začátky nebyly vůbec jednoduché. Ale ženil se dost pozdě, a tak naštěstí nikdo netrpěl tím, že je chudý. Dnes má za sebou víc než stovku samostatných výstav, zajímá různorodou sběratelskou obec a jeho obrazy vlastní tuzemské i zahraniční galerie.

 

 

Umělcovo jméno se posunulo na mezinárodní rovinu, když se v roce 2004 stal členem české odnože hnutí stuckistů. To vzniklo v roce 1999 ve Velké Británii a sdružovalo autory, kteří prosazovali malbu jako základní prostředek výtvarného umění. Vymezovali se především proti převládajícímu konceptu. Českou skupinu založil fotograf a historik umění Robert Janás. Kromě Valečky se v ní sdružili například Filip Kudrnáč nebo Martin Salajka, později také Jiří Hauschka, Jaromír 99, Markéta Urbanová nebo Jan Gemrot.Spolu s MICLem, Lukášem Miffkem a Karlem Jeriem figuruje Valečka také v recesistickém seskupení Natvrdlí, které je projektem teoretičky Rey Michalové na obranu klasické narativní malby. Dnes už ale situace není zdaleka tak vyhrocená jako v 90. letech, kdy prý Valečka svým vrstevníkům opravdu připadal jako natvrdlý, když se držel malování. Nyní již mezi nejmladšími tvůrci malbou nikdo nepohrdá.

 

Liberecká výstava představuje nejen Valečkovy krajiny, ale také jeho figurální tvorbu, postavy osamělé, do sebe stažené, až morbidní, zalité intenzivním světlem. Ve Valečkových snech a nočních můrách se nedá neuvíznout.

 

Naďa Klevisová

 

 


 

 

Termná sága Jaroslav Valečky

 


 

Jaroslav Valečka je muž pevných zásad, dlouhodobých plánů a velké píle. Totéž platí i o jeho umělecké tvorbě – je vzácně celistvá, nepodléhá příliš vlivům ani módám, aby soustavně podávala sugestivní výpověď o tajemně melancholickém, a přesto velmi poetickém světě. Autorův výtvarný jazyk je jasně vyprofilovaný, postrádá zbytečnou zdobnost, chtěnou nahodilost a vypráví velmi jednoduchý, téměř prazákladní příběh, jehož naléhavost je schopna zasáhnout diváka až do morku kostí. Je to jistě i proto, že Valečkovo sdělení sofistikovaně balancuje na hraně pohádkovosti a „temnoty“.

 

Malířovu stylovou vyhraněnost považuji za jednu z jeho nejsilnějších stránek. Máme-li možnost vidět autorovy obrazy v celé šíři jednotlivých cyklů (k čemuž dává tato publikace ideální příležitost), odkryjí se nám netušené, zdánlivě subtilní variace motivů, a to jak v krajinářské, tak i ve figurální linii jeho díla. Valečkovy obrazy se  před našima očima spojují jako sled divadelních kulis či storyboard komiksu a odhalují nám průběžnou dějovou linii, která celou sérii poutá a bravurně vyvažuje. Tyto valéry jsou velmi jemné, a mohou se proto (pro naprostou svébytnost jednotlivých obrazů) zdát stěží postřehnutelné. Představují však určitou „nadstavbu“, která se nerozvíjí jen jako příběh, ale postihuje například také časovou linii se sugestivní gradací světelných situací. Tyto nenásilné vazby uvnitř cyklu a mezi cykly navzájem mi připomínají logiku vztahu mezi hvězdami a souhvězdími.

Pokud bych měla nalézt určité srovnání v historii české moderní malby, uvedla bych příklady Václava Špály a Jana Zrzavého, kteří také usilovali o zpracování motivu k úplné dokonalosti a maximální sdělnosti. Stejně jako tito klasikové měl Jaroslav Valečka od počátku své tvůrčí dráhy zcela jasno v tom, jakou cestou se vydat, a ze svého směřování neuhýbá ani neodbočuje. Jeho cesta prochází veškerou realitou a umožňuje mu v každé chvíli obohacovat svá díla o zcela nové prožitky, aniž by jakkoli ohrozil rozpoznatelnost svého stylu jako takového.  

 

Venkovské prostředí Lužických hor v severních Čechách (kde autor vyrůstal, kam se vrací a střídavě žije a pracuje i dnes) je autorovým dominantním zdrojem inspirace, a to krajinou i demografií. Manifestuje niternou náklonnost pociťovanou k sudetské krajině, ke krajině „beze jména“, těžce zasažené válkou a komunismem. Maluje daleké horizonty a citlivě sleduje proměny oblohy. Vystihuje krajiny chladné, zimní, zasněžené, krajiny žhnoucí světly ohňů, krajiny s mihotajícími se světly lidských příbytků. Dominantní úlohu hraje skvěle vyvážená barevná škála s vypointovanými světly a tísnivými stíny. Atmosféra ticha a pohled z dálky (umožňující zachytit jednotlivé terénní plány) představují další významné elementy ve vyjádření tzv. „nálady“. Autor paralelně rozvíjí figurální téma, v němž se vpíjí do mikrokosmu lidského jedince, jeho duševních stavů a rozpoložení. Člověka pojímá jako bytost blízkou záhadným osudovým silám i smrti.

 

Jaroslav Valečka postihuje ve svých dílech magickou vznešenost a kouzlo mimořádných okamžiků. Jeho „krajina zázraků“ však ve skutečnosti žádné zázraky neobsahuje. Autor naopak s jakousi erbenovskou přímostí poukazuje na důsledky (z čistě filozofického pohledu jde o moralistní přístup). S Karlem Jaromírem Erbenem ostatně pojí Jaroslava Valečku určitá ponurá obratnost ve vyprávění a záliba v prostých tématech. Jsem přesvědčena, že stejně jako básníkova tvorba bude i ta Valečkova lety jenom zrát.

 

 

 Rea Michalová

 


Valečkovy krajiny vnitřní a vnější

 

 

Titulek tohoto textu parafrázuje název pozoruhodné knihy Václava Cílka, jejíž myšlenky mi v mnoha aspektech rezonují s neméně pozoruhodnou tvorbou Jaroslava Valečky.

Hned na úvod se nabízí slova českého klasika Josefa Holečka, jež zmíněná kniha cituje: „Krajina vždy ovlivňuje duši člověka, ba národa, takže charakteristiku jeho vlastností je nutné začít popisem krajiny, ve které žije.“ Možná právě tato Holečkova reflexe je jednou z motivací malíře Jaroslava Valečky k dlouhodobému a centrálnímu zájmu o zobrazování krajiny.

 

Valečka, který se hlásí k mezinárodnímu uměleckému hnutí Stuckismu v české odnoži Central Europe stuckists a je členem volného sdružení Natvrdlí, českého malířského spolku s ironicko-recesistickým podtextem, demonstruje svůj ostrý nesouhlas se záplavou post- konceptuálních tendencí.

Neo-post koncept, který si k nám proklestil cestu ke konci devadesátých let v důsledku uvolnění společenské atmosféry odstartovaného sametovou revolucí, zastihl Valečku na studiích AVU v ateliéru malby u profesora Jiřího Sopka a v ateliéru plastiky u profesora Hendrycha. První dekáda nového milénia jen potvrdila vzrůstající prosazování konceptualismu, vliv nových médií a intermediálního pojetí vizuálního umění. Změna přístupu a chápání umění se odrazila i v pojetí výuky na uměleckých vysokých školách, jež částečně rezignovalo na vzdělávání v klasických uměleckých oborech a začalo upřednostňovat multidisciplinární přístup s důrazem na akademickou polemiku a programovou konfrontaci. Ani tyto silné přehodnocující tendence označující malbu a závěsný obraz za věc mrtvou a překonanou nepřesvědčily Valečku o změně umělecké orientace, naopak jej spíše utvrdily v postojích a názorech prosazujících návrat k tradičnímu pojetí malby.

 

V této nepřehledné a „tekuté“ době Jaroslav Valečka konzistentně setrvává na svých klasických malířských pozicích. Systematicky navazuje na kořeny evropského krajinářství v linii severního romantismu, především na jemu blízkou tvorbu německého romantika  Caspara Davda Fridricha přičemž zároveň čerpá z modernistické malby expresionistické a v jistém smyslu i symbolistické. Nejde však o recyklaci prověřeného a již viděného, ale o budování osobitého uměleckého rukopisu s nezaměnitelným koloristickým charakterem.

 

Tematicky je Valečkova krajinomalba úzce vázána na Lužické hory v severních Čechách, kraj jeho dětství a dospívání. Domov, kam se mentálně i fyzicky vrací dodnes. Malíř je příslušníkem druhé generace, která se v syrovém sudetském pohraničí narodila a srostla s jeho silnými podpovrchovými vibracemi. Autor zde nachází útočiště své inspirace. Útočiště, jež ve smyslu Cílkových úvah formuje rozum, úsudek, charakter a naši duši.

 

Umělec zachycuje krajinu jako obraz lidí, kteří ji obývají. Přenáší obsah naší mysli od technicistních městských výjevů vyplněných globalizovanými obchodními centry a spletí dálnic do drsné, ale přízračně krásné přírody. Do prostředí, kde se přes bouřlivé dějiny poznamenané válkou, odsunem původního obyvatelstva a následným znovuosídlením v režii svévolného komunistického dirigismu, stále částečně udržely původní tradice lidových slavností a obyčejů a přetrvává ničím nepotlačitelný genius loci se svou magickou aurou. Pálení čarodějnic, vesnické zabijačky, masopust či funebrální procesí zaznamenává Valečka na pozadí svých sugestivních panoramatických pohledů do otevřené krajiny jako poutník, který shlíží do údolí či pozoruje dění kdesi v dáli před sebou.

 

Opakovaně a z mnoha úhlů zobrazuje nevlídně studené předjaří či zimu v kontrastu se zvláštním melodramatickým světlem vycházejícím z oblohy. Jindy zas chladné tóny malby prozařuje jas vzdálených ohňů či svítící lidská obydlí rozsetá po linii horizontu. Náladu obrazů často umocňuje večerní či noční doba zachycovaných výjevů schopných rozehrát naši obrazotvornost na maximum.

K dosažení přesvědčivého a působivého účinku využívá Valečka techniky ala prima. Nejprve si rozvrhne rámcovou kompozici obrazu a pak už přímo barvou modeluje a buduje prostor a hloubku rurální scenérie bez přípravných podkladových kreseb. Nechává se vpít do námětu a senzitivně pozoruje vývoj a posun svého původní záměru a myšlenkového předobrazu. Intuitivně a emotivně maluje to, k čemu ho dění na plátně samo vybízí.

 

 Autentická baladičnost, melancholická poetika až svíravá zádumčivost jeho olejů nás vrací zpátky k sobě, k podstatě lidské existence a k nekonečnému koloběhu života a smrti. Toto uvědomění si sebe sama však jen bolestivě netíží, ale také občerstvuje, ukotvuje a vede nás k souznění s univerzem.

Výstižně toto rozpoložení postihuje R. W. Emerson ve sbírce esejů Příroda a duch: „V klidné krajině a zvláště ve vzdálené linii obzoru člověk postihuje něco tak krásného, jako je jeho vlastní bytost. Největší radost, jakou pole a lesy poskytují, je tušení tajemného vztahu mezi člověkem a rostlinstvem. Nejsem sám a nepovšimnut. Kývají na mne a já na ně. Když kráčím pustými lány ve sněhových kalužích, za pološera, pod šedavě pustým nebem, bez jakýchkoliv myšlenek na veselou příhodu, jsem šťasten a usmívám se. Jsem veselý, i když úzkost se již vtírá. V lesích odhazuje člověk svá léta a stává se dítětem. V lesích se vracíme k rozumu a víře … tato radostná síla nedlí ani v člověku, ani v přírodě, ale v souzvuku obou.“

 

Veronika Marešová

 

 


 

 

Krajiny soumraku a portréty noci

Figury,noční můry a temnésny

 

 

Kdybychom řekli, že můra vzniká z náhlé pochybnosti o jistotě vnitřku a čistotě vnějšku, intelektualizovali bychom zkušenost.

Gaston Bachelard

 

 

Klíčovou otázkou zůstává: co nás žene k putování krajinou plnou rozporuplných příslibů? Je podivnost vlastností krajiny, duchem místa s komplikovanou historií nebo je povahou jednoznačně lidskou a jsme to my, kdo šílenost do svého okolí otiskuje? V raných Valečkových obrazech jsme lesy a zasněženými loukami spolu se zobrazenými figurami procházeli, nyní prostorem spíše prolétáme a postavy jsou nám vzdálené, stávají se stafáží. Malíř nás rád nechává hledět na krajinu z dálky, ze vzdálené perspektivy, se širokoúhlým panoramatickým rozhledem. Zasněženou noční scenérii rozřezávají pravidelně osvětlené vlaky, na dálku žhnou rozsvícené budovy a altány, procházejí jí procesí. Čím dál častěji se objevují hořící objekty. A potom přichází filmový střih a pohled pozorovatele je přímo uvnitř problému.

V krajině jde totiž o to, jaké stopy člověk zanechává, jaké jsou důsledky lidského jednání. I když je zde o něco méně zabijaček a funusů a více radostných poutí a maškar než v minulé dekádě, přece je zjevné, že se v tomto ztichlém pohraničním světě událo mnoho násilných činů.

Krajinou procházíme hlavně proto, abychom nakonec vešli do domu. Z důvodů, které musíme teprve odhalit, nás láká vidina osamělého stavení s tajemstvím. Na Valečkových obrazech ovšem není mnoho budov, do nichž bychom chtěli vstupovat s láskou. Možná se zvědavostí, nutkáním nebo v nezbytí. Interiéry domů jsou klaustrofobní a přízračné. Okna působí jako mříže a suterénní prostory ukrývají bizarní zvěřinec bytostí. Jsou tu škorpioni, kocouří masky, nemocní, nepříčetní, nahé ženy pokryté pouze magickou sítí, satanští zaklínači i jejich oběti. Kdybychom netušili, že autor je workoholik, mohli bychom uvažovat o delirantním, absintovém prostoru.  Plátna se jeví znepokojivě a upřímně. Jaký host vstupuje do obrazů přímým pohledem, nebo ze shora v ostrém úhlu k zemi? Jako kdyby létající bytost přistávala.

Interiéry se nám představují jako sklepení nebo zimní zahrady, dlouhé spojovací chodby, ty nejstrašidelnější místa v domě. Pokud existují domy-pasti, ty Valečkovy jsou jedněmi z nich. Také jejich obyvatelé jsou přinejmenším zvláštní. Možná se tu sešli kvůli podezřelému maškarnímu plesu, paranoidnímu spiknutí, případně tu byli vypěstování šíleným doktorem Moreauem. Nebo prostě nemají kam jít. Prostory nejsou důvěrné, spíš odcizené. Matoucí je, že toto odcizení důvěrně známe.

Jestli má pravdu Gaston Bachelard, že Důmjestavemduševícenežkrajina, pak jsou právě budovy a jejich interiéry klíčem k celé Valečkově mytologii. Vnitřní prostor je velmi divadelní, často vidíme i svůj nebo autorův stín, který dokládá, jak blízko vyšinutému výjevu jsme. Křivolaké perspektivy připomínají noirové filmy a jejich expresivní předchůdce. Ve všech případech se však automaticky ocitáme v obraze, vtahují nás krajiny, sešeřelé chodby i z temnoty vystupující postavy. Do krajin i interiérů hledíme jako do vlastního snu, či spíše noční můry. Obraz najednou působí jako vampýří napadení.

Přesto jsou to tiché obrazy, jde možná o klid před bouří, ale přesně cítíme, co a jak ticho dělá s člověkem, s lidskou bytostí. Atmosféru mnohých obrazů s viselci a krvavým sněhem naplňují slova Jakuba Demla Zlo bylo dokonáno a dobro bylo mrtvo.        

Sotva rozeznatelné figury už nebývají statické, ačkoliv mnohým hrůzostrašné upíří charisma zůstává. Od strážců, chodců a mýtických bytostí minulé dekády, se Jaroslav Valečka obrací spíše k tanečníkům a běžcům. Ženy na obrazech jsou vždycky podivné bytosti. Jsou neúspěšnými kudlankami a manipulativními oběťmi zároveň. Jsou vyzývavé i trpící. Jsou přeludným fantómem prohýřené noci. Někdy se zdá, že je ohrožují zlovolná stvoření, hmyz, můry, smrtihlav, jindy je zřejmé, že jde o transformaci. Figury nesou svoje masky s rezignovaným smutkem a fatalitou, jako osud. Je to svět Pikových dam a Raskolnikovů, podbarvený tóny Bergmanových Podzimních sonát , Beethovenovy Osudové i Mahlerovy Stabat mater , říznutý navíc ženskou verzí Kafkovy Proměny a slzou Otrantského zámku či Pádu domu Usherů. Horor má násobit úzkost. Pojmenovat a objasnit to, čeho se bojíme.

Od smrti a lásky až za hrob není daleko k podzemí a žalářním kobkám, k šílenství a ke zločinu. Sexuální gravitace interiérů představuje ženy v závojích, což je zjevný snový zdroj. Pozadí portrétních vidin je temné a neklidné, za Maskou červeného kocoura hustá hmota démonicky plápolá. Očekáváme, že v temnotě se cosi zlovolně pohne.

Křivolaké kompozice schodišť známe z noirových filmů, stejně jako pocit závrati či vertiga. Z půdy hledíme až na dno, čtvercové členění podlahy rámuje velmi iracionální výjevy. A pozorovateli za dírou ve zdi vždy hrozí odhalení. Co znamená v podzemí vystavená Zlatá gilotina? Obskurní muzeální kousek? Člověka jímá přirozená i nadpřirozená hrůza. Zvlášť když lidé jsou zobrazeni jako jednohubky.

Lze velmi dobře nacházet paralely k bolestným, násilným a táhle děsivým hororům, krvákům, duchařským Penny Dreadful a pulp fiction. Luzné zjevy žen se dají číst jako supernaturální jevy, ve vyprávěných příbězích odhalujeme potěšení,ne-li rozkoš z hrůzy. Co je silnějšího než strach a smrt krásné ženy? Voda na obrazech je zrcadlem. Jaký mír může obývat tyto vody?

Všechny obrazy Jaroslava Valečky jsou součástí jednoho vyprávění, velkého příběhu. Každý z nich je povídkou, celek románem. Malíř se soustředí na vyprávěnípříběhu tím, že v první řadě vybuduje atmosféru. Ta pak z obrazu přímo sálá. Freneticky podané divoké historky, podivné příběhy analyzují anatomii melancholie v době pokročilého punku. Pouť krajinou, lesem, mezi domy a lidmi je vždycky cestou poznání světa i sebe sama. V lidské psychice není nic, co by bylo bezvýznamné, a podvědomí je stát démonů. Možná není rozhodující, že jde o kraj Sudet, protože figury na obrazech trpí vnitřními běsy, které přináší civilizace, odcizení, univerzální nemoci doby. A jak říká Umberto Eco Román přece čteme proto, abychom pocítil imrazení osudu.

 

Martina Vítková

 


 

Démanty noci

 


 

Jaroslav Valečka (1972), absolvent ateliéru Jiřího Sopka z pražské Akademie výtvarných umění, člen mezinárodního hnutí stuckistů, patří mezi umělce střední generace vyznávající tradiční výtvarná média – malbu a kresbu.

 

Už od počátku své profesní dráhy se profiloval jako autor tendující k výrazovému symbolismu a klasické formě. V rámci těchto kategorií dodnes sleduje dva hlavní námětové proudy, a to krajinu a figurální motivy. Na výstavě Démanty noci byly vystaveny jeho krajiny z let 2013 a 2014.

 

Jaroslav Valečka vyrůstal bývalých Sudetech po vysídlení německého obyvatelstva. Pohorská vesnice byla  spíše ruinami obývanými vítěznou tlupou. Hrdé grunty s propadlou střechou,  zdemolované hřbitovy, kde občas bylo možné najit cínovou rakev a odnést ji do sběrných surovin.  I jeho vlastní obydlí bylo ještě nedávno obývané nepřáteli.  Tématy obrazů Jaroslava Valečky  jsou dětské vzpomínky na různé vesnické události, kterými se snažili nově příchozí zaplnit prázdnotu okolní krajiny. Vynášení smrtky, pálení čarodějnic, zabijačka. Valečka představuje lidskou přítomnost využíváním symboliky ohně a tepla – (oranžová), a zimy (modrá). Oheň v zimě je místo, které je prvobytně pospolným symbolem lidské smečky. Tam se z lidí stávají vlci. Mají k sobě blízko, ale zároveň může v nehostinných podmínkách docházet k brutálním konfliktům o přežití.

 

Pokud bychom pátrali, kam až svými kořeny sahá Valečkovo umění, došli bychom až k zakladateli žánru české krajiny, k dílu romantického malíře Caspara Davida Friedricha. Friedrich není spjat s Valečkou jen inspirací v severočeské krajině. Valečka z jeho obrazů čerpá bravurní využití barevné perspektivy a totemické umístění postav, jejichž pohled ovšem již dávno nemíří vstříc prozářené věčnosti. Cynické prázdnoty, kterou obdivujeme v cyklech opuštěných vermeerovských žen u Edwarda Hoppera docílil Valečka také, ale v jiné poloze - jakéhosi ironického osamění. Autor se snaží se rozehrát v divákovi sérii otázek po smyslu své vlastní kulturní identity. V tomto ohledu je pevně zakotven v celosvětovém uměleckém hnutí  stuckismu, ve hnutí posměváčků, kteří berou tradici smrtelně vážně.

 

Josef Záruba - Pfeffermann.

 

 


 

Jaroslav Valečka maluje Sudety, v nichž vyrůstal. Pěkně hýří barvami

MF Dnes 26.10. 2013

 

 

Především malby pohraniční krajiny nabízí výstava Jaroslava Valečky. Do 17. listopadu ji hostí pražská Galerie Vltavín.

 

 

Malíř Jaroslav Valečka v neděli oslaví jedenačtyřicáté narozeniny. Pochází z Prahy, ale dětství strávil v severních Čechách. A právě krajina pohraničních Sudet je častým tématem jeho tvorby i nynější výstavy. Také ji nazval Sudety.

 

Inspirace Munchem

"Jsou to krajiny Valečkova dětství, okolí malé vísky Líska, odkud čerpá svou základní inspiraci. Z jeho tvorby lze odvodit, že problematika Sudet vůbec nepatří minulosti, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale že je to stále živé a citlivé téma iritující nejen Valečku, ale i mnohé další autory," soudí kurátorka výstavy Kateřina Tučková. Mimochodem, v trutnovské Galerii Uffo je až do 12. listopadu k vidění expozice na podobné téma. Jmenuje se Hraniční syndrom a Valečka se na ní podílel spolu s malířem Davidem Saudkem a sochařem Martinem Káňou.

Jaroslav Valečka absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru Jiřího Sopka. V počátcích své tvorby byl ovlivněný dílem Edvarda Muncha, Josefa Váchala, Jana Zrzavého nebo Josefa Lady. Jeho malba je postavená na výrazné barevnosti, práci se světlem a expresivní zkratkou a řadí se tak k poměrně mladému žánru stuckismu. Ostatně od loňského roku je Valečka zakládajícím členem výtvarné skupiny Central Europe Stuckists.

 

Jaroslav Valečka, fotoportrét

Ve své tvorbě také dokládá vliv krajiny a historie místa na obyvatele, kteří dnes v Sudetech žijí. Tematizuje podivné lidské charaktery zasazené většinou do osamělých portrétů, které reflektují absenci zájmu o komunitní život. "Pakliže zobrazuje skupiny lidí, je to vždy spojeno s nějakou dramatickou situací a přítomností krve - od zabijačky prasat přes pozabíjené slepice a krvavé stopy v lese až po hořící smrtku," říká Tučková.

 

Mrtvá Němka

 

Řadu námětů autor vytěžil z vlastní zkušenosti s obyvateli Sudet. Mezi ně patří olejomalba Skleněná rakev, která připomíná hry vesnických dětí v místní márnici, při kterých se jedno z nich zranilo a přes noc málem umrzlo. "Podobným dokladem je také malba Mrtvá Němka, v níž zpracovává vlastní vzpomínku na asanaci starého německého hřbitova, na němž odhalili několik hrobů s mumifikovanými lidskými ostatky, mezi kterými byla ve svatebním šatu pohřbená mladá německá dívka," vysvětluje kurátorka.

"Jaroslav Valečka pravidelně vystavuje a jeho dílo vyhledávají i sběratelé. Svým výrazem i jasnou tematickou základnou se přidružil k respektovaným a etablovaným současným autorům," dodává. Výstava v Galerii Vltavín představuje autorovy práce z let 2012-2013.

 

Václav Hnátek


„Zakázaný“ malíř Jaroslav Valečka: „Malování na zakázku je cesta do pekel“

Pražská 5, srpen 2013

Patří k výrazným autorům střední generace a i díky jeho přičinění prožívá klasická malba svoji renesanci. Téměř všechny obrazy Jaroslava Valečky (40) se sice svými náměty, často morbidními, vracejí do kraje jeho dětství, Lužických hor, ale tvůrčí muka před prázdnými plátny malíř prožívá převážně ve svém smíchovském ateliéru.


S Prahou 5 je Jaroslav Valečka spojen od školních let, v naší městské části navštěvoval jak základní školu, tak i gymnázium Na Zatlance. „Nejvíce mě pro mou budoucí profesi ovlivnily výtvarné kroužky v ZUŠ Na Santošce, později ZUŠ ve Štefánikově ulici,“ vzpomíná malíř na svoje začátky, které v jeho rodičích nevzbuzovaly velké nadšení. Zvláště když oznámil, že byl přijat na Akademii výtvarných umění. Otec geolog, matka lékařka, spíše chtěli vidět syna panem doktorem. Ale jeho přání respektovali. „Vždy mě podrželi a podpořili, je to určitě i jejich zásluha, že jsem u malování vydržel a prosadil se,“ míní Jaroslav Valečka. Ví, o čem mluví, protože 90 % jeho spolužáků z Akademie výtvarného umění svojí profesi vůbec nedělá. Dnešní doba zkrátka umění nepřeje a přežívají jen ti nejvytrvalejší a nejšikovnější. „Proto až budu mít děti, rozhodně nechci, aby šly v mých šlépějích,“ říká muž, který do pověstného manželského chomoutu vlezl 27. července letošního roku na Slovensku.

 

Obrazy nechává uležet

Jeho tvorba krouží kolem několika klíčových témat – na plátnech je většinou zimní neútulná krajina, vesnické slavnosti typu pálení čarodějnic, zabijačka, vynášení Morany či masopust. Nebo portréty, které se zdají ve svém naturalismu až kruté a malým dětem nepřístupné… „Vyrůstal jsem v horské vesnici Líska, kde si místních padesát osadníků vidělo takzvaně do talíře. Jedinou zábavou byla hospoda a folklorní slavnosti, které přežily dodnes. Na jednu stranu jsem se už tehdy trochu bál mrtvého prasete, krve na sněhu nebo ohně, na druhou stranu mě tyto věci nesmírně přitahovaly. Tohle okouzlení se mě drží dodnes,“ vysvětluje malíř svůj zdroj inspirace. Jeden obraz maluje přibližně týden, ale pak ho nechává měsíc až dva „uležet“ u stěny ateliéru. „Potom se na něj znovu podívám, a buď ho předělám, nechám, jak je, nebo plátno rozřežu a vyhodím. Škoda to není, patří to k mé práci,“

konstatuje.

 

Komu se nelíbí Sudety?

Do ateliéru Jaroslav Valečka jezdí na kole a malbou poté doslova žije. Denně stráví nad obrazy osm a více hodin, společnost mu dělá pouze hudba z rádia. „Někdy poslouchám klasiku, ale chci-li namalovat depresivní obraz, pustím si primitivní komerční rádio. To je v tomto směru velice inspirativní,“ směje se malíř, v jehož bytě si televizi nepustíte. Mluvící bedýnku nemá, je to pro něj velký žrout času, kterého se mu stále nedostává.

Jeho díla najdete ve státních i soukromých sbírkách, vystavoval v Mnichově, New Yorku a opakovaně v Londýně. A jako jeden z mála zažil, jaké to je být i po roce 1989 „zakázaný“ malíř ve své rodné zemi. „Měli jsme nedávno připravenou pražskou výstavu na téma Sudety v Saském centru, ale dva dny před vernisáží ji německá strana bez náhrady zrušila. Prý by to po změně českého prezidenta nebylo vhodné… Výstava přece jen bude na podzim v Trutnově a pak se objeví i v Praze. Budu na ní mít asi dvacet obrazů,“ říká Jaroslav Valečka.

 

Malba se vrací na výsluní

Pokud by někdo zatoužil získat od Jaroslava Valečky obraz nebo portrét na zakázku, neuspěje. „Nikdy jsem to neudělal a neudělám, je to cesta do pekel. Člověk tím ztrácí to nejdůležitější pro malování, tvůrčí svobodu. Hodně kamarádů tato tvůrčí dvojakost výtvarně zničila. Mým cílem proto je, aby moje obrazy měly v čase hodnotu. Ta se sice pozná třeba až třicet či padesát let po smrti výtvarníka, ale tento úděl jsem si dobrovolně vybral a akceptuji ho,“ tvrdí muž, kterému v profesním životě dělá radost i návrat klasické malby na výsluní zájmu galeristů. „V posledních letech jsme prožívali střet klasického a konceptuálního umění. V galerii opřené kolo o zeď, navezené piliny, cákanec na zdi a k tomu přišpendlené cedulky s rádoby filozofickými texty odsunuly klasickou malbu na druhou kolej. Konceptuální umění je a asi stále bude oblíbené kunsthistoriky a kurátory, ale situace se zlepšuje a malbě opět svítí zelená. Není divu, klasická malba je srozumitelná a vlastně i nejlépe obchodovatelná, protože jen silné nátury by si domů místo obrazu nechaly navozit 30 tun popílku vyrovnaného v úhlu 45 stupňů, a tvářili se u toho, jak moc se jim to líbí. To není vtip, to se skutečně vystavovalo v Muzeu MAK ve Vídni“ uzavírá Jaroslav Valečka.

 

 


 

Mrazivé historky ze Sudet

Radek Wohlmuth


Bel mondo, únor 2013

 

 

Na jeho plátnech můžete najít chumelenici, sněhem zapadlé statky, masopustní maškary i zabijačku, ale ladovskou idylku nečekejte. Na obrazech Jaroslava Valečky (1972) vládne docela jiná emoce. Přestože plné sněhu, mrazí v nich spíš z jiných věcí.

 

 

Na rozdíl od svého zlidovělého předchůdce našel totiž inspiraci v severních Čechách, které útěšností zrovna neoplývají. I jeho malování má ve své podstatě nejblíž k vyprávění příběhů, jenže těch temných - ze Sudet. Snad i proto bývají nezřídka zarámované soumrakem nebo nocí.

 

Ani sníh u něj není vznešeným poslem Vánoc; mnohem častěji představuje spíš rubáš rozpadajících se vysídlených vesnic, zkrvavený obvaz rozbrázděné krajiny nebo projekční plátno, na kterém se pohupuje dlouhý stín oběšence.

 

 

Jaroslav Valečka se sice narodil v Praze, ale do šesti žil s rodiči na chalupě v Lužických horách -  v kraji německých formanů, niťařů a sklářů i čarodějného učně Krabata. Právě tamní ostré skalnaté vrcholky, hluboké rokle a neprostupné lesy, stejně jako všudypřítomný cejch vykořeněnosti, formovaly jeho dětství. Když začal v patnácti malovat, nemusel složitě hledat téma. Už jeho první obrazy zachycovaly noční krajinu. V polovině 90. let nastoupil na pražskou akademii, již absolvoval v malířském ateliéru Jiřího Sopka. „Byla to doba vrcholu konceptu, pořádaly se konference o konci malby a já do toho maloval v podstatě lyrickou krajinu. Tak si dovedeš představit jak se na to asi lidi koukali. Měli mě za blázna,“ vzpomíná.

 

Ani jeho diplomka z nastoupené cesty neuhnula. Jmenovala se Krajina jako odraz emocí a nálad. To už měl za sebou poučení z akademií v norském Bergenu, nizozemském Rotterdamu i německé Karlsruhe. Jestli Nizozemsko a Německo tradičně patří mezi krajinářské velmoci, norské prostředí pro něj znamenalo především příklon k symbolickému expresionismu Edvarda Muncha. Valečkovo typické dramatické nebe, které často působí jako abstraktní zrcadlo drsné krajiny pod ním, je celkem zřetelným ohlasem tohoto vlivu.

Ale jsou tu i jiné a současnější vstupy. „Mně se vždycky líbili Bergman a Lynch. Určitě se tam může mihnout jejich estetika,“ vysvětluje dnes úspěšný malíř. Podle vlastních slov se snaží obrazy komponovat jako filmové záběry, které volně spojuje jeden příběh. A právě ten je pro jeho oleje na plátně charakteristický. A stejně jako jsou scenérie Valečkových obrazů odvozené od konkrétních míst, i jejich děj má často reálný základ.

 

„Promítají se do něj historky, co si chlapi vyprávějí v hospodě, stejně jako příběhy, kterými jsme se strašili jako kluci, a něco jsem samozřejmě sám zažil,“ naznačuje. „Jako dítěti se mi třeba strašně líbily zabijačky. Šel z nich strach, ale na druhou stranu byly fascinující, ostatně jako každá smrt.“ Masopustní masky pro něj naopak představují zjednodušenou bránu do duše.

 

 

Přestože se na jeho plátnech skoro vždycky najdou alespoň stopy lidské činnosti, sami lidé jako by do jeho krajin ani nepatřili - i když tam většinou jsou. „Jsou z nich vytržení stejně jako ti, co v příhraničí skutečně žijí,“ podotýká k tomu Valečka. „Nakonec, oni se mění, rodí, umírají, přicházejí i odcházejí, jen ta krajina zůstává. Když jí procházíš a vidíš člověka třeba kilometr od sebe, už tam vlastně skoro není…“

 

Radek Wohlmuth

 

 


 

JAROSLAV VALEČKA, NÁVRAT DOMŮ

Rea Michalová

 

text ze stejnojmeného katalogu

 

Jaroslav Valečka je malíř, kterého si cením jako málokoho jiného. Jeho jméno se stalo synonymem špičkové umělecké úrovně, tvůrčí píle a profesionální poctivosti. Autorem ztělesňujícím vlastnosti, které jsou na současné kulturní scéně čím dál tím vzácnější. O jeho výrazných kvalitách, k nimž patří i dlouhodobá stabilita jeho výtvarného projevu, bez jakýchkoli zaváhání či krizí, skvěle svědčí současná výstava s názvem „Návrat domů“, metaforicky naznačující provázanost autorovy tvorby s krajem jeho dětství a mládí.

Jaroslav Valečka se řadí k autorům, kteří vytvářejí klasickou a přitom plně současnou malbu. Je klasickým v návaznosti na dlouhou tradici české krajinomalby, v romanticko-symbolistní podstatě jeho imaginace, situující vzniklá díla do velmi vyhraněné, „bezčasové“ sféry na pomezí reality a snu. Nechává se vždy inspirovat určitou emocí, která podnítí oblasti podvědomí, navodí kreativní proces, již nikoli plně racionálně kontrolovaný. Své hluboce prožité pocity a „utkvělé“ tvůrčí představy však předává metodami natolik moderními a sofistikovanými, že je to až překvapivé. Výběr motivů, stálost výrazu a naprosto vědomá restrikce způsobu malby dokonce připomínají spíše konceptuální linii tvorby.

Z hlediska tvůrčích podnětů ho nelákají světla velkoměst. Témata svých děl čerpá z venkovského prostředí Lužických hor v severních Čechách (kde vyrůstal, kam se vrací a střídavě žije a pracuje i dnes). Manifestuje niternou náklonnost pociťovanou k sudetské krajině, krásné, ale současně zádumčivě melancholické, ke krajině „beze jména“, těžce zasažené válkou a komunismem. Tato krajina se mu stává místem, kde se odehrávají přírodní mystéria a mytické rituály, ve kterých zachycuje tajemné a nevyslovitelné. Fascinace vesnickými slavnostmi v sobě skrývá i něco mrazivého. Maluje daleké horizonty a citlivě sleduje proměny oblohy. Vystihuje krajiny chladné, zimní, zasněžené, krajiny žhnoucí světly ohňů, krajiny s mihotajícími se světly lidských příbytků. Sakrální aspekt umocňuje vyjádřením atmosféry soumraku, noci, úplňku, úsvitu.  Dominantní úlohu hraje tlumená, skvěle vyvážená barevná škála s vypointovanými světly a tísnivými stíny. Atmosféra ticha a pohled z dálky (umožňující zachytit jednotlivé terénní plány) představují další významné elementy ve vyjádření tzv. „nálady“.[1] Zjednodušeně bych to řekla asi tak, že autor má náladu již ve své mysli „přichystanou“, a hledá jen adekvátní „jeviště“, kde ji vyjádřit.

Přestože Valečkovy krajiny působí někdy syrově, jsou téměř vždy spojeny s člověkem či stopami jeho existence. Paralelně rozvíjí figurální téma, v němž se vpíjí do mikrokosmu lidského jedince, jeho duševních stavů a rozpoložení. Člověka pojímá jako bytost blízkou záhadným osudovým silám i smrti.

Prostřednictvím velmi malého, důvěrně známého kousku země nám Jaroslav Valečka vypráví o ztišeném dramatu krajiny i o vlnách, proudech a vírech života. Kodifikovaným symbolům dodává naprosto nový a drtivý význam. Určitá „děsivost“ obrazu, přítomná jaksi v druhém plánu, mně asociuje listování v albu s rodinnými fotografiemi, kde s jistou nostalgií na chvíli prožijeme velmi vypjaté osobní příběhy našich milovaných. Jaroslavu Valečkovi se v jeho obrazech daří odkrývat jemné předivo lidské psychiky, v němž smyslové reakce na skutečnost, odehrávající se spíše v podvědomí, mají větší váhu než racionální rozhodnutí.

 

PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

 


 


[1] Pojem „nálada“ („Stimmung“) byl hluboce zažitým konceptem německé duchovní tradice, zakotveným v přírodně filozofických koncepcích idealismu počátku 19. stol. „Nálada“ navíc souvisí s ideou sublimního, vznešeného, která se už ve druhé polovině 18. století, u Angličana Edmunda Burkeho nebo později u filozofa Immanuela Kanta, stala jedním z nositelů nové estetiky a v krajinomalbě přispěla k rozvoji romantického hnutí.

 

 


 

Proč máme rádi Anglii?

 

Týden, srpen 2012

 

Kdysi se čeští výtvarníci obraceli jako ke své Mekce k Paříži. Dnes vzývají Londýn. V metropoli nad Temží jsou nejvýznamnější evropské galerie i aukční síně. A z Británie pocházejí nejuznávanější současní výtvarní umělci starého kontinentu – jako Damien Hirst či Peter Doig. Rodí se tam také směry, které poté následuje zbytek světa včetně Čechů.

 

Před třinácti lety na ostrovech vznikl výtvarný směr zvaný stuckismus, který je dnes možná nejmohutnějším hnutím světového malířství - hlásí se k němu dvě stovky skupin ve 47 zemích. V Česku existuje pět „poboček“ stuckistů.Mezi vyznavače směru, který navazuje na tradiční malířství a je reakcí na z řetězů už poněkud utržený konceptualismus, se počítá také malíř Jaroslav Valečka. Stuckisty objevil při své návštěvě Londýna před sedmi lety.„Dřív jsem byl možná trochu moc abstraktní, v posledních letech jsem se začal víc soustřeďovat na realitu, na příběhovost svých obrazů, uvolnil jsem barevnost,“ popisuje čtyřicetiletý výtvarník, který pochází ze severočeských Lužických hor a žije v Praze, jak ho britská scéna ovlivnila.

 

Označení „stuckismus“ vymyslel spoluzakladatel hnutí, malíř Charles Thompson, poté, co na něj jeho tehdejší přítelkyně(a později slavná konceptualistka) Tracey Emin v hádce zařvala:„You are stuck! Jsi zastydlej!“ Podle Valečky se stuckismus návratem k starému dobrému (vesměs figurálnímu) malířství perfektně trefil do očekávání uměnímilovné veřejnosti. Ta užje ze značné části otrávená v galeriích opřenými bicykly, rozmazanými videi, blikajícími žárovkami a dalšími výkřiky konceptualismu.

 

Přesto se žraloci ve formaldehydu (Hirst) a podobně výstřední artefakty stále prodávají za miliony liber a mnozí kritici je považují za pravou avantgardu přelomu tisíciletí. Možná i proto, že vznikly v Británii. „Sem jezdí umění nakupovat šejci i bohatí Američané. Německo, kde je také zajímavá scéna, zdaleka tak nepřitahuje,“ míní Valečka, jehož obrazy visely v Londýněna společné výstavě stuckistů nazvané „The Enemies of Art“loni a budou k vidění na další přehlídce i za rok. Britové podle něj mají „zvláštní schopnost být ve spoustě věcí první“ a pro výtvarné směry to platí také.

 

„Jsou skvělí v marketingu, mají tah na bránu, galeristy zajímá víc, co malujete a ne kde jste studoval a kdo je váš kamarád jako v Česku,“ líčí malíř.

 

To, že Britové o Česku natož o českém výtvarném umění většinou nevědí vůbec nic, Valečku neuráží. „Znáte vy nějaké rumunské nebo moldavské malíře?,“ oponuje. Setkal se s tím, že Angličany zaujal třeba Josef Váchal, protože „něco takového nikde nemají“, ale tuzemští napodobitelé Francise Bacona nebo čeští následovníci francouzského kubismu je nechávají chladnými. Přesto letos právě dílo kubisty Emila Filly anonymní kupec vydražil v aukční síni Sotheby ´s za mnohamilionovou částku. S největší pravděpodobností šlo ale o movitého sběratele z České republiky, protože cizinci by větší sumy za „epigona“ Francouzů Fillu těžko dali. Londýn je pro takové lukrativní obchody větší zárukou diskrétnosti.

 

Na Británii pražského výtvarníka zaujalo také to, že ačkoli je tam státní podpora umění prakticky nulová, výtvarníci se za kanálem La Manche prosazují paradoxně mnohem snadněji nežv zemích, kde je spousta grantů a stipendií. „Těch je dost i u nás, ale v Praze třeba téměř nemáte šanci sehnat ateliér. V Londýně jsou přitom docela levné.“ Valečka na Británii nedá dopustit: „Ta země je mnohem svobodnější. Pozná se to v každém detailu, například tím, že v Londýně potkáte za deset minut tolik bláznivě nebo excentricky oblečených lidí co v Praze za celý týden.“

 

 


 

 

Paroží i chloupky z růžové obálky, MF Dnes 2012

 

Na melancholické krajiny Jaroslava Valečky, barevné hry Jiřího Hauschky nebo KOMIKSOVÉ TVÁŘE Jaromíra 99 zve výstava s názvem Species Periclitata/Ohrožené druhy. 

Expozice, která v úterý začne v pražské Artpro gallery, představí nejen tvorbu nejvýznamnějších představitelů českého stuckismu, ale i těch, kteří i v dnešní době ovládané konceptuálním uměním věří klasickým způsobům umělecké tvorby. 


„Stuckismus je hnutí, které vzniklo v roce 1999 v Londýně a které usiluje o obnovení a posílení pozic klasické malby oproti konceptuálnímu umění,“ přibližuje umělecký směr malíř Jaroslav Valečka. Loni představil své obrazy na mezinárodní výstavě stuckismu v Londýně a tady vystaví malby z poslední doby, na kterých se po nekonečných kopcích minulých let opakuje motiv vodní hladiny. Vodní plochy odrážejí postavy na břehu, lávkách nebo mostech. 


„Myslím si, že po Marcelu Duchampovi už vlastně žádné konceptuální umění dělat nelze. Malba, ale i kresba nebo plastika mají výraznější schopnost přenést emoce. Obraz může na diváka účinkovat mnohem víc než koncept,“ komentoval Valečka současný trend v umění. Klasických forem tvorby se drží i další stuckisté, jako je Markéta Urbanová, jež zde vystaví své mystické postavy, Jiří Hauschka nebo Jaromír 99, kterého proslavila především komiksová trilogie Alois Nebel. Skupina přizvala také sochařku Zuzanu Beránkovou, která ji oslovila svými sochami paroží. 


Co je stuckismus? Z manifestu stuckismu: „Umělec, který nemaluje, není umělec a umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění.“ Základní principy stuckistů: jednoznačná preference malby jako výtvarného vyjadřovacího prostředku, odpor vůči konceptuálnímu umění, které umožňuje, aby byl za umělecké dílo pokládán obyčejný předmět jen proto, že jej za umělecké dílo prohlásí kritikou uznávaný výtvarník. Přidali se k malířům: postupem času se čistě malířské hnutí rozšířilo o fotografy a filmaře. Malba však mezi stuckisty zůstává většinovým uměleckým médiem.

 

Zuzana Drtilová

 

 


 

Stuck in the emotional landscape, Atelier, 2011

 

Tato výstava představuje malíře z České republiky, významné představitele stuckistického hnutí.

Edward Lucen Smith na zahájení souběžné stuckistické výstavy „Enemies of Art“ pronesl podle mého, jednu velmi zásadní myšlenku: Stuckismus je  vlastně poslední velké malířské hnutí 20. století s přesahem do století jednadvacátého. Přestavuje podobnou změnu, jakou přinesl punk a rock v hudbě. Stejně jako punk klade důraz na výraz, bezprostřednost a emoce. Najednou tak vlastně vzniká  nová méně elitářská malba.

 


 

Jaroslav Valečka tuto tezi naplňuje téměř beze zbytku: Jeho práce umí zapůsobit bezprostředně a rozechvět diváka.
Práce obou autorů působí na britské scéně velmi neobvykle, oba malují velmi klasicky, ale jejich krajiny a figury vypadají pro nás, Londýňany, jaksi exoticky a vzdáleně.

 

 Jaroslav Valečka (1972), absolvoval dosti zvláštní životní cestu. Od mládí se chtěl stát malířem, po skončení střední školy ihned nastoupil na pražskou Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval v roce 1998. Absolvoval mnoho stáží a studijních pobytů po celé Evropě.


Od začátku tíhnul ke svému rodnému kraji, Lužickým horám, drsnému území na severu Čech, zle poškozeného komunistickým režimem. Malíře výrazně ovlivnila tísnivá realita 70.a 80. let s rozbořenými kostely, zmizelými vesnicemi a celou těžce depresivní atmosférou nesvobody a útlaku.
Pro Valečku je typické výrazné emocionální působení jeho prací, postavených na suverénní kompozici a zejména práci s barvou. Rád využívá hrubý povrch plátna, který dává obrazů syrový a přírodní ráz. Jeho obrazy mají téměř vždy svůj reálný předobraz, který malíř většinou nachází v okolí svého rodiště. Valečka nemaluje veselá témata: Obyčejné zpustlé nádraží, kam žádný vlak asi nepřijede, Bouře nad městem a posmutnělé večery působí melancholicky, a vyvolávají pocit mizejícího času, který nejde vzít zpět..


Dovolte mi na závěr ještě jednou ocitovat Lucien-Smithe.
Dobrý sběratel nekupuje ani podle ceny, ani podle referencí,ani podle grafů prodejnosti, ale srdcem. Tím, že se dokáže pro něco nadchnout a vzít dílo za své.

 

Myslím, že obrazy Jaroslava schopnost zasáhnout Naše srdce mají.

 

Yara Tschallener, přeložené úvodní slovo z vernisáže 20.4. 2011

 

 


 

Moje řeč, Hospodářské noviny, 2010 

 

Jaroslav Valečka - malíř

 

Moje obrazy jsou prý tiché. Je to tím, odkud jsem. V Lužických horách, kde jsem strávil dětství, skoro nikdo nežije, je tam hodně lesů a vesnice jsou dost pusté. Je to zvláštní svět. Na sympoziu u Drážďan jsme se nedávno v noci dívali na krajinu. Přesně bylo vidět, kde končí Německo a začínají Čechy. V Německu bylo plno světla, u nás nic. 

 

Sudety jsou melancholické, pořád se do nich vracím. Místní mají přervané kořeny, je to země bez paměti. Ale krajina je krásná a vidíte tam bizarní lidské příběhy, jaké byste v "normálním" prostředí nepotkali. Je tam zkrátka co malovat. Pražské poměry, specielně ty umělecké, mi připadají nudné a nezáživné.

 

Být malířem pro mě znamená vytvořit něco, co mě snad přežije. U nás ale ještě nefunguje galerijní trh tak jako na západě. Takže si spoustu věcí musím ­zařídit sám - zorganizovat výstavy, převozy obrazů, sehnat peníze na katalog. Ale nikdy bych neměnil. 

 

Tři čtvrtiny lidí mi tvrdí, že moje věci jsou depresivní, ale já si to nemyslím. Malování není moc racionální záležitost. Jedete po nějakém pocitu nebo emoci, a to vás svede do podvědomí, do stavů, které se nedají dost dobře kontrolovat. Obraz si za chvilku začne žít vlastním životem. 

 

Na akademii jsem se dostal na první pokus. Z gymnázia jsem přišel rovnou mezi "starý dědky", třicátníky, kteří se za komunismu na studia nemohli dostat. Byl jsem vyjukaný, ale vzpomínám na to rád. Na škole, kde tenkrát vládla velká euforie z nabyté svobody, je to dnes už mnohem zapšklejší. 

 

Nikdy není na škodu zjistit, že vlastně nic neumím. Tohle jsem zažil třeba v Norsku, kde jsem pobýval na stipendiu v programu Erasmus. Trpěl jsem zimou a osamělostí, ale byla to dobrá životní zkušenost. Vidět jiný svět, jinou kulturu, komunikovat v cizím jazyce... 

 

Nevěřím lidem, kteří malují každých pár měsíců jinak. A není mi blízká abstrakce. Mám rád malíře, kteří jsou rozpoznatelní na první pohled. Z mé generace třeba Martina Kuriše. Z té starší Jaroslava Rónu. Je jich ale mnohem víc. 

 

Malování je hodně osamělá činnost. Když jsem zavřený v ateliéru, chybí mi zpětná vazba. Proto učím a baví mě to, je to pro mě cesta, jak vyjít z izolace. Rád kolem sebe vidím mladé lidi, kteří k tvorbě přistupují s nadějí. 

 

Jaroslav Valečka představí svou tvorbu společně se dvěma spřízněnými autory na výstavě Soukromé krajiny, která bude celý červenec k vidění v pražské Galerii Diamant. 21. října bude ve Wortnerově domě v Českých Budějovicích zahájena jeho dosud největší retrospektiva Obrazy 1990-2010.

Naďa Klevisová, Hospodářské noviny, 18.6. 2010

 

 


 

Malíř Valečka představuje moderní podobu klasické malby, MDF Dnes 2010

 

Ve Wortnerově domě Alšovy jihočeské galerie v Budějovicích vystavuje Jaroslav Valečka. Přesně 60 obrazů ukazuje jeho tvorbu za posledních 17 let.

 

ČESKÉ BUDĚJOVICE Rovných 60 obrazů a retrospektivní publikaci přináší výstava malíře Jaroslava Valečky. Tu můžete až do 5. prosince navštívit ve Wortnerově domě Alšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích. Přibližuje tvorbu autora napříč posledními 17 lety.

„Valečka reprezentuje moderní podobu klasické malby. Má na svém kontě už přes čtyřicet samostatných výstav, což je vzhledem k jeho věku (38 let - pozn. red.) poměrně dost. Absolvoval studijní pobyty v zahraničí a získal i mnohá ocenění. V jeho díle je vidět značný vliv expresionismu Edvarda Muncha, ale i romantismu a symbolismu,“ charakterizoval autora kurátor výstavy Vlastimil Tetiva.

Malovat začal Valečka již na gymnáziu. V letech 1991 až 1998 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Jiřího Sopka. Nejstarší z vystavených obrazů pochází z roku 1993. K expozici byla za autorova finančního přispění vydána první obsáhlá monografie přibližující jeho tvorbu. Tu lze v galerii zakoupit. Texty ji doplnil Vlastimil Tetiva. „Jedná se v podstatě o rozšířenou verzi výstavy. Myšlenka na knihu vznikla už před zhruba čtyřmi lety, ale intenzivně se nyní pracovalo poslední měsíc. Bylo to náročné, ale výsledek za to rozhodně stál,“ popsal.

Pro Valečku jsou zásadní především dvě témata - figura a krajina. Sám autor tvrdí, že místo dříve převažující figury začíná v jeho díle více dominovat krajina. „Z v poslední době opomíjeného tématu krajiny dokázal vytvořit zázračný fenomén. Pracuje s velmi specifickou barevností. Jeho díla jsou pohlazením na duši,“ doplnil Tetiva.

 

 

Ve Wortnerově domě jde o vůbec první Valečkovu takto rozsáhlou výstavu. Obrazy si musel většinou půjčovat ze soukromých sbírek a z galerií. Podoba mnoha z nich jeho samotného překvapila.

„Většinou jsem měl jen malé výstavy, navíc se často tlačí na aktuálnost děl. Setkání s některými takto po letech bylo dost zvláštní. Jednak nostalgické, a především zpětně vidím různé chyby. Člověk si to většinou pamatuje dost jinak. Je to zajímavá zkušenost,“ řekl autor.

Když se Valečka s Tetivou společně dívali napříč tvorbou, konstatovali ubývání dynamiky a exprese, které nahrazuje více klidu a harmonie, i proto nyní převažují krajiny. „Jakoby se mi vracelo cosi z mládí. Jsem sice z Prahy, ale dětství jsem trávil na venkově v severních Čechách. A ze svého pražského ateliéru mám trochu atypicky výhled na les. Nicméně, obrazy nejsou záznamem reality, jako spíš dojmu z ní,“ vysvětlil Valečka.

K jižním Čechám má také příznivý vztah. Svou první samostatnou výstavu měl právě v Budějovicích v roce 1998 v Domě umění. A na jeho obrazech se objevují i motivy lipenské krajiny.

 


 

Tak daleko, tak blízko, Týden 2010

 

 Vyjádřeno suchou odbornou rétorikou je doménou absolventa Sopkova ateliéru na pražské akademii Jaroslava Valečky především krajinomalba a figurace, ale tím jakoby se neřeklo nic, protože jestli tento autor něčím doopravdy je, tedy vypravěčem příběhů. Především v tomto ohledu patří k tomu nejlepšímu, co dnešní česká malba nabízí. Valečka není formálním experimentátorem, je věrný své poloze a dokáže ji dokonale využít. Tím, že se nevzdaluje tradici, nerezignoval ani na obsah, neztrácí sdělnost a schopnost výkladu. Přesto se jeho obrazy neutápějí v minulosti. I když evokují polozapomenuté lidové rituály, které u moderního člověka budí nejistotu, vycházejí z reality, se kterou se každý setkává i dnes. Jejich ne/skutečnost vyplývá především z toho, že jsou zasazené do podivného bezčasí pod munchovsky expresivním barevným nebem a volné přírody, která se pro městského člověka pomalu ale jistě stává nevyzpytatelným prostorem.

 

 

            Valečkovy obrazy přitahují pozornost z mnoha důvodů. Jsou plné fascinující všední krutosti, opuštěnosti a pološera, ale také podivné - vtahující a zároveň zbraňující distance, jež hraje u tohoto autora, který se proslavil především výjevy zarámovanými krajinou sudetské vykořeněnosti, asi důležitější roli, než se může na první pohled zdát. Její ambivalence je často dána už samotným charakterem terénu rozloženého do mnoha plánů.

 

            Podstatou Valečkových pláten je cesta do nitra obrazu. Přestože jedna každá malba funguje sama za sebe, především v tomto smyslu mají logiku i jako celek. Bránou do jeho světa by se dalo nazvat plátno s názvem Kometa. Symbol naděje v lepší příští na noční obloze, přehledná z výšky viděná krajina a namalovaný nehmotný stín, který čeká na „své tělo před obrazem“. Položit se do něj a „vstoupit“ může každý divák.

 

             I když se zdá být příroda na plátně téměř ochočená a snadno dostupná, opak je pravdou. Pevnou zem od člověka téměř vždy odděluje propastný prostor nebo širá vodní hladina. Ocasatá hvězda se změnila ve světla někde na obzoru. Také ta vypadají jako lehko dosažitelný cíl, ale teprve, když je jiné obrazy přiblíží, je patrné, že se nacházejí na nepřístupných ostrovech nebo v temném lese. S každým dalším obrazovým krokem se otevírá pohled na „detaily“, které byly předtím skryté – lesní mýtiny, opuštěné vesnice, shluky polorozbořených stavení, do sebe schoulené statky nebo uzamčené domy z červených cihel. Mezi nimi se pak nacházejí semknuté průvody lidí - spíš smeček než rodin, jejichž obličeje bez výrazu jsou z dálky stejné jako smrtka, kterou někdy vynášejí. Ten, kdo se dostane úplně nejblíž, uvidí zkrvavená a poházená těla domácích zvířat nebo podivné masopustní maškary, hlavy napůl zvířecí, napůl lidské. Také světla se často z představy bezpečného zázemí změní v bludné hřbitovní svíce, osaměle planoucí okna podivínů nebo nemohoucích, vysoko šlehající ohně založené žháři nebo stravující hranice. Nakonec nic není takové, jak vypadalo. Idyla se mezi přízračně dlouhými stíny nekoná.

 

            Valečkova plátna, jakkoli jsou často krutá a bezútěšná, vládnou zvláštním kouzlem. Snad proto, že vytvářejí precizní obraz světa kolem i uvnitř nás samých. Je na co se dívat i o čem přemýšlet.

 

Radek Wohlmuth

 

 


 

 

Plameny bludiček mezi červánky a svítáním, Domus Aurea, 2010 

 

Krajina, figura, temný venkov i interiér... všechna stěžejní témata umělcovy tvorby skrývají jiskru naděje.  

Jaroslav Valečka *1972 v Praze. Vystudoval AVU v Praze u profesorů Sopka a Hendrycha. Po několika zahraničních stážích (např. Royal academy Rotterdam, Nizozemí) se účastnil mnoha výstav společných (např. Art Prague, Špálova galerie Praha 2006, Nová Trpělivost, Mánes Praha 2007), ale uspořádal již mnohoho výstav samostatných ( Obrazy, Galerie Vltavín Praha 2006, Galerie Vernon Praha 2007, Krajina posedlá tmou, Galerie Beseda Ostrava 2008). Žije a pracuje v Praze a jeho dílo můžete, kromě výstav, shlédnout na www.valecka.eu 

Spatřit svou krajinu, svůj vlastní cíl, nalézt svou soukromou „jistotu“. Každý se někdy vědomě, či nevědomě,  vyhybá poznání, jež by zpochybnilo, nebo jen mohlo zpochybnit existenci,  reálnost té malé osobní jistoty. Většina z nás věří, a k přežití věřit musí, že právě naše cesta, ta námi zvolená, je  správná. Fatalisté na osud nežehrají, ti druzí občas pozapomenou na to, že co si vysnili platit nemusí, že ze sna lze procitnout do reality, kde světlo střídá tma, slunce stín. Ostatní již dávno společně s Calderónem tuší, že: „Život je sen...“ 

 

 

Jaroslav Valečka nelže, ani nekašíruje krášlivé momentky. Neumí to, a pokud umí, tak ve své tvorbě tento princip nepoužívá. Temnota i syrovost jeho venkovských a krajinných kompozic jsou zachycením onoho procitnutí, o kterém byla řeč, ovšem mají nebezpečnou, až uhrančivou,  přitažlivost. Připomínají vír, hranice černých děr, které vábí a přitahují neodolatelnou atmosférou. Závrať, kterou některé „obrazy za obrazy“ vzbuzují, je trvalá a nevyčerpatelná. Svoji magickou moc si obrazy Jaroslava Valečky uchovávají. Tento venkovský Hopper  nepoužívá lstí. Přes temnotu a tíživou atmosféru mnoha obrazů nevyvolává, ani neumocňuje náš strach, nastřádaný cestou k onomu bodu, kdy nahlížíme do pootevřených interiérů, pátráme v nedozírné krajině jeho obrazů, zahlédneme požár na obzoru.  Naopak. Ozřejmuje nám, že náš strach je zbytečný, neboť v temnotě je vždy ukryto pouze to konkrétní, to co je ukryto v nás samotných, vyústění našich životních příběhů.

 Jaroslav Valečka často stroze konstatuje, zaznamenává moment na konci, či v určité fázi pouti. Vyprávět nemusí, neboť většinou zachycuje, či interpretuje realitu situace i postavy, které mají předobraz v reálném životě. Proto není potřeba složitých komentářů a kurátorských berliček k pochopení jeho díla. Pokud vás obraz osloví, vždy je srozumitelné v jaké fázi svého života jste se ocitli, čeho jste užaslými svědky, při čem jste byli přistiženi. Proč je právě nyní nezbytné „nalít si čistého vína“.

 

 

 Symbolika i stylizace v díle Jaroslava Valečky jsou stejně srozumitelné, jako zdánlivě jednoduché výjevy z reality, či momentky nebohých hrdinů jeho baladických atmosfér. Ovšem, na rozdíl od jeho oblíbených expresionistů, často na obzoru svítá. Mračna letí v dál a kraj je   máchovsky rozbolavělý touhou, vnímáním zjitřené duše, vábící k cestě za obzor, aniž by odkazoval na strnulou hrůzu výkřiku Munchových osamělců. Z atmosféry Valečkových obrazů nečiší  osamělost, spíš zmlklá komunikace, nedořčená pochybnost. Proto i nedozírné ledové pláně největších pláten vždy skrývají subtilní světýlko, bludičku naděje.

 

František Staněk

 

 


 

 

Bergmanova tragika, Týden, 2010

 

 Čas od času se objeví pochybnosti o životnosti malby, zkoumá se, jestli je malba dostatečně živá, aktuální a jestli má ve světě současného umění ještě své opodstatnění. Většinou na to téma vznikne souborná výstava, ze které vyplývá jen to, že malířů je stále dost a jejich obrazů ještě víc. Kdo ale chodí po výstavách, teď mám na mysli ty autorské, pravidelně, může si ušetřit banální otázku.  

 

Příliš daleko a blízko zároveň se zdají být emotivní krajiny Jaroslava Valečky a právě ta prapodivná míra distance možná vytváří jejich nejsilnější kouzlo. Na jednu stranu jsou často otevřené jako dlaň a z ptačí perspektivy se zdají být dobře přehledné, na druhou v opravdovém kontaktu s nimi brání propast volného prostoru, neprostupná hradba lesa nebo rozlehlá vodní hladina.

 

 

Člověk si sice může myslet, že je zná, ale o tom, co se v nich děje, doopravdy nemůže vědět skoro nic. Melancholická směs nehybnosti a přízračné hry světel, kterou někdy obstarává dramatické "munchovské" nebe, jindy žhářem založený požár - v sobě mívá nádech syrové severské tragiky filmů Ingmara Bergmana.

 

Valečkova krajina s obzorem rozloženým do mnoha plánů je bretaňsko-sudetského rodu a promítají se do ní syrové lidské příběhy plné emocí, místních rituálů, beznaděje a osamělosti. Je to vrstevnatá vizuální kniha se znamením věčnosti, kterou lze číst znovu a znovu. Je to krajina jako osud. Je to důkaz, že krajinomalba není mrtvá ani ve třetím tisíciletí.

 

Radek Wohlmuth

 

 


 

 

Talent týdne, MF Dnes, 2009

 

Jaroslav Valečka, malíř

 

    
Cesta na sever může začít i u pražské Čertovky  Stejnojmennou výstavu tam teď v galerii Dolmen má (do 18. 11.) osobitý malíř Jaroslav Valečka, označovaný za jeden z nejvýraznějších talentů mladé výtvarné scény. Je to jeho jubilejní třicátá samostatná výstava. Byl účastníkem i šestačtyřiceti skupinových expozic doma či v zahraničí. Na šestatřicátníka tedy vpravdě úctyhodná bilance!    

První Valečkovy výtvarné tahy štětcem či tužkou korigoval akademický malíř Vlastimil Šik v ZUŠ na Santošce v Praze 5. Po gymnáziu se Valečka dostal do ateliéru profesora Jiřího Sopka na AVU a studia rozšířil mezi lety 1994 - 1996 na výtvarných akademiích v norském Bergenu a německém Karlsruhe a na Royal Academy Rotterdam v Nizozemí. Cesta na sever nemíří k norským fjordům. Valečku inspiruje severočeská krajina bývalých Sudet, kde malíř strávil své dětství. 

“Zpočátku jsem byl ovlivněn zejména Eduardem Munchem. Postupně jsem se snažil dopracovat k vlastnímu stylu. Malba pro mne znamená vytvořit si vlastní svět, tak jak ho subjektivně vnímám já. Něco jako emociální realismus. Myslím, že je dobré vycházet z klasické figurální malby a krajiny. Tam je téměř neomezené množství deformací, výrazových i barevných posunů...,” nechává nás držitel Ceny Hlávkovy nadace 1996 i letošní laureát malířského sympozia „L´art dans les petites cités de caractiére“ v Bretani nakouknout přes rameno.

 

Michal Stein 

 


 

 

Krajina posedlá tmou, Literární noviny, 2008

 

O výrazném českém výtvarníkovi Jaroslavu Valečkovi (1972) nepíšeme poprvé, jeho současná výstava v ostravské galerii Beseda však akcentuje to nejpodstatnější pro jeho tvorbu.Temnota, svit měsíce, napjaté ticho, snovost a melancholie, symboly, mystéria a hloubka lidské duše, to jsou v souhrnu znaky malířské tvorby Jaroslava Valečky. Dle předpovědí některých výtvarných teoretiků by závěsný obraz už dávno neměl existovat. Pomiňme nikoli nedůležitý fakt, že v umění je veškerá prognostika nesmyslná a položme si otázku, proč závěsný obraz zůstává zřejmou skutečností?

 

 

Jedním z životodárných principů je inovovaná retrospekce. Například v té podobě, jak je tomu na obrazech Jaroslava Valečky, vystavených v ostravské galerii Beseda pod titulem Krajina posetá tmou. Co míním inovovanou retrospekcí? Svébytné aktuální obnovení něčeho minulého, jež je obecně známé, ve snaze zlomit novostí pohledu formální a tematickou vyčerpanost. Inovovaná retrospekce je důležitým prvkem kontinuity vývoje umění (bez zřetele na převažující aktuální tendence).

 

Valečka absolvoval v devadesátých letech pražskou Akademii výtvarných umění a roční stáže na akademiích v Norsku, Německu a Nizozemsku. Tvůrčím zaměřením ukazuje, že zvláštní závažnost měla stáž norská, vizuální a citový kontakt s obrazy Edvarda Muncha. Připojme k této informaci Valečkovy reminiscence na dětství (jsou z rozhovoru pro katalog s kurátorem výstavy Petrem Pivodou): „Drtivá většina mých obrazů má nějaký reálný předobraz, vychází z konkrétní vzpomínky nebo zážitku. Dětství jsem strávil v krajině Sudet, konkrétně v Lužických horách. Myslím, že mě tamní drsná a tak trochu baladická krajina výrazně ovlivnila. Jako dítě jsem měl možnost ještě zažít Sudety v jejich původní podobě, jako krásnou temnou krajinu se zdevastovanými domy, vypálenými kostely, množstvím vykořeněných lidí a celou lehce depresivní atmosférou…“.

 

Zážitky z dětství a oslovení Munchem v době studií, to vše, slito v sytý inspirační materiál, je věrohodnou matérií Valečkovy malířské práce v posledních deseti letech.Nabízí se otázka, kde je a jakou má ve Valečkově tvorbě podobu ona inovované retrospekce. Edvarda Muncha (zesnul dvacet osm let před Valečkovým narozením) vypjaté představy přiblížily k symbolismu, svými vrcholnými díly dal obsah pojmu expresionismus.                 

 

Jeho obrazy jsou ikonami duchovní a existenciální úzkosti moderního člověka. Jsou především symbolistní, se znameními pokory a smíření, napětí je pod povrchem: ve schematickém podání figur a věcí, v kontrastech tmy a světla. Silné citové zabarvení v obsahu a dynamika štětcové techniky, vlastní expresionismu, nejsou Valečkovým jazykem. Tedy ne zjevně. Bez značných duchovních pohybů, jež mohou zůstat skryty, však sotva lze tvořit. Nad vše lze ovšem nadřadit, tak to cítím u Valečky, ticho…


Karl Ruhrberg píše v Umění 20. století (Slovart, Praha 2004): „… expresionisté se od Muncha učili proměňovat vzruchy vlastního nitra v malířství, zahušťovat lidskou postavu a krajinu redukcí bez jakýchkoliv detailů, i za cenu deformace ji podřizovat vlastní touze po výrazu a zviditelňovat skutečnost pod povrchem.“ Jakkoli jsem vyjádřil mínění, že Valečka není malířem – expresionistou, lze na něho Ruhrbergovo vyjádření z konce minulého století snadno aplikovat – „zahušťovat lidskou postavu a krajinu redukcí bez jakýchkoliv detailů“, to je pro Valečku exaktní. Bylo pro mne přitažlivé – byť i s rizikem omylu – hledat ve Valečkových obrazech body kontaktu s mistrovskými díly Munchovými.

 

Soudím však, že ve Valečkovi není nic přeneseno, nic opsáno, že Valečkova práce je plodem nezávislosti, nepochybně založeném na důležitých vnuknutích s evidentní výchozí adresou. Vizuální a citový kontakt s obrazy Jaroslava Valečky může mít u vnímavého pozorovatele silnou odezvu. Netřeba přitom nalézt bezpodmínečné souznění s jejich obsahem, porozumění oněm mystériím noci a zobecněné neuchopitelnosti ducha místa. Je jen vhodné se otevřít. Pak se dostaví vjem výtvarnými prostředky pojednaných básní o temnotě, jež není definitivní, neboť ji vždy střídá světlo, o místech beze jména, na něž lze vložit nepominutelná místa svého života, o tom, jak si (ne spolu s autorem, ale těsně vedle něho) ta místa neseme v mysli a ve sféře citu, nezřídka bolestně nostalgického.

 

To vše se může intenzivně udát toliko s obrazy, jejichž prvotní založení je věcné. Tomu protikladná abstrakce samozřejmě též vyvolává emoce, mnohdy až nadzemsky krásné, ale zpravidla jen efemérní. Už to není jen domněnka na základě nedostatečně velké plochy k posouzení, je to fakt doložitelný výstavním programem za tři uplynulá léta – ostravská galerie Beseda, s kurátorem Petrem Pivodou, je pro poznání našeho současného výtvarného umění dobrou adresou.

 

Jan Dočekal je kunsthistorik.  

 

 


 

 

 

 

 Jaroslav Valečka, Krajina posetá tmou, MF Dnes, 2008

 

 

Světlo se dá vnímat jako nepřítomnost tmy, tma jako nedostatek světla, ať tak, nebo onak jde o zřejmé negativní vymezení dvou pólů jedné skutečnosti. Co ale večer – okamžik stmívání? Čeho je v daný okamžik víc, čeho míň? Jednoznačnost a zřetelnost v tomto okamžiku přechodu vyprchávají. Už v mytologických příbězích byly chvíle mezi jedním a druhým pólem dne vnímány jako okamžik nejistoty a z ní plynoucího zvláštního napjatého ticha a očekávání, v němž se rozhoduje o dalším osudu světa.

 

  

 

 Podobné zlověstné ticho zaplavuje i obrazy Jaroslava Valečky, a to jak krajiny, tak i u figurální malby. Valečka se zřetelně odkazuje k tradici expresívní malby, především v jejím mnichovském panteistickém vymezení. Pracuje s barvou tak, aby ještě podtrhl nejednoznačnost jejího působení. Plynulost a jakási tekutost, díky níž se slévají poměrně velké barevné plochy v jemných valérových přechodech, působí na první pohled melancholicky, zasněně nebo i meditativně.

 

Zvolna se ale ozývají spodní tóny, v nichž toto ztišení ztrácí punc sentimentálního pohrávání s barevným psychologismem. Vertikálně protažené, démonicky působící postavy bez obličejů vlekoucí se v podivném procesí kdysi reálnou, teď už jen sugestivní přízračnou krajinou. A k tomu ještě hořící ohně na kopcích nebo márnice uvězněná neprostupným kruhem zdi a protahující se stíny.

 

Martin Mikolášek, autor je kurátor

 


 

 

Portfolio, Art & Antiques, 2008

 

Jaroslav Valečka Tvorba Jaroslava Valečky se v kontinuální linii vyvíjí od konce 90. let, kdy autor dokončil studia na pražské Akademii výtvarných umění. Prošel malířskou školou Jiřího Sopka a sochařským ateliérem profesora Hendrycha, absolvoval stáže v Německu, Norsku a Nizozemí. Mimoto během studií získal několik ocenění, jako je Cena Sorosovy nadace (1993), Cena nadace Herberta von Hayeka (1994), Cena Hlávkovy nadace (1996) nebo cena Foundation de Bourgogne (1997). 

 

Jaroslav Valečka svým dílem navazuje na linii klasické figurální a krajinářské malby. Ryze expresivní výraz, který mu byl blízký v době studií, kontinuálně rozvíjel, až dospěl k pečlivě budovaným, čistým malbám, které balancují na pomezí exprese a naivizujícího zjednodušení.

Prosadit se v dnešní dekádě s motivem krajiny, bylo obtížné.

 

 

ohledně začátků po absolutoriu malíř říká „Akademii jsem končil v roce 1998, kdy byla taková atmosféra, že klasicky chápaná malba, postavená na barvě, atmosféře a příběhu je už víceméně překonaná. Výraznou změnu k lepšímu představovala až výstava „Perfect tense“ v roce 2003 na Pražském hradě, kdy se malba opět začala brát vážněji, jako stále živá záležitost, což mi samozřejmě velmi pomohlo.

 

Nicméně Valečkovi se to podařilo díky nalezení zcela osobité, nezaměnitelné obsahové polohy: jeho panoramatická krajinomalba se vyznačuje naléhavou atmosférou nostalgie, zmaru a pustoty.

 

Typické jsou pro něj pohledy na holou krajinu hor, do útrob lesa, na opuštěná venkovská stavení - vybírá si z mnoha možností, jež krajina nabízí, právě ty, které se vymykají okamžitému diváckému přijetí, zachycuje ty, k nimž si divák musí vztah nejprve vybudovat. Jeho krajiny jsou analytickou studií osamění - jsou nevhodné pro život, nehostinné, mnohé jsou vyobrazeny pod závojem sněhu, který existenciální dojem jen umocňuje.

 

Jedna z linií autorovy malby je ukotvena v tichých, rozjímavých panoramatických pohledech a v nepřitažlivých lesních zákoutích. V jiné části krajinářské malby však Valečka pracuje  i s lidskou stafáží. Nejčastěji se v kompozici objevují zástupy vesnických obyvatel, anonymní dav srocený u příležitosti nějakého obřadu (skupina lidí shromážděná kolem ohně uprostřed lesa nebo účastnící se tajuplné vesnické svatby uprostřed sychravé, zimní pláně). Tyto výjevy připomínají jakési podivné pohanské rituály.

 

Postavy se v nich více než jednotlivým lidským osobnostem blíží krajinným prvkům – neživotným, ničím neurčujícím své záměry. V naprosté většině případů nemají tvář, žádná z lidských bytostí není popsaná do důsledku fyziognomických rysů, každá je stínem, dojmem, představou o lidství. Dohromady hrají roli svědectví – popisují existenci zarputilých horalů, kteří jsou spjati povrchními vztahy s minimem emočního aspektu, kteří žijí v pusté, nehostinné krajině s drsným kouzlem. Pohraničí, atmosféra Sudet, v nichž autor vyrůstal, je natolik palčivá, že jej inspiruje dodnes - prostřednictvím svých maleb zrcadlí paměť vlastního dětství z prostředí hor za Českou Kamenicí.

 

 „Většinou maluji místa, postavy, příběhy a rituály, které znám, které mám zažité. Nesnažím se o mechanický popis, ale o to namalovat okolní svět tak, jak ho subjektivně a emočně vnímám já.  Svým způsobem maluji to, čemu se říkalo „rodná hrouda“.

 Vedle krajin se však Valečka věnuje i figurální malbě, která se vyznačuje podobně symbolistním laděním jako krajinomalba. Zaměřuje se především na portrét. I v případě portrétní malby pracuje s anonymitou, a jakousi emoční prázdností, jež dohromady evokují tajuplný až mystický odér nesoucí se kolem zobrazovaných. Dá-li se pro jeho tvorbu hledat předobraz, tak v rámci figurace vede cesta jednoznačně k dílu Edvarda Muncha.

 

Nahé, necudné dívky jsou zahaleny závojem, portréty osamělých mužů v prostorné, prázdné místnosti jsou zahaleny stínem, portrétovaní, kteří jsou nejvíce odhaleni, mají fyziognomii i kolorit zmrtvýchvstalých. V nejzazším, a častém, případě Valečka zachycuje smrt – sinalé umrlce v rakvi, ženy na pokraji psychického vyčerpání, spadlé napříč kompozicí.

 

Tematika Valečkových obrazů rozhodně není veselá. Je tajuplná, v některých případech symbolistní, drsná, často necitelná. I jeho figurální tvorba odpovídá nerudnosti sudetského prostředí, v němž často pobývá. Valečka se zkrátka skrze své obrazy nenabízí, hledá podobně laděného diváka.

 

Kateřina Tučková

 


 

 

 

Bílé noci Jaroslava Valečky, Deník, 2008

 

 „Byla překrásná noc, taková noc, jaká snad může nastat jen tenkrát, když jsme mladí...“ těmito slovy uvádí Dostojevský svou novelu Bílé noci. V průběhu čtyř petrohradských nocí v ní zažívá zrod a pád jedna mladá láska. Vypravěč příběhu se zamiluje do prosté dívky, jejich vztah však nedojde naplnění. Podstatnou úlohu hraje v příběhu kouzlo noci.

 

 

Obdobně silnou atmosféru má noční krajina a její proměny na plátnech Jaroslava Valečky: Potemnělá či měsícem nasvícená pohoří, sníh, do tmy zářící venkovská stavení, osamělé zasněžené svahy, zrcadlení světel na jezeře,  interiéry domů s anonymními postavami či lesní průhledy...

 

Vše jen zkratkovitě naznačené úspornou kresbou, jež tvoří kontrapunkt nosné expresívní barevnosti. Po obsahové stránce pro Valečku tak typická psychologizace individuálního osudu, dávající osobnímu dramatu jednotlivce obecně lidskou platnost. Plno symbolických přesahů a archetypálních obrazových konstelací útočících na emoce. Výjevům jednoduchým až k banalitě se ve Valečkově výtvarném jazyku dostává oné vzácné páté dimenze, jenž dělá umění uměním. Portréty konkrétních lidí, nevěstek, ublížených či zbitých žen, nejrůznějších vesnických podivínů či jiných stvoření noci... vše malováno na tmavém pozadí, načpělé až jakousi faustovskou atmosférou. Spolu s postavami lidí, tu a tam po krajině roztroušenými, se objevují nevyřčené otázky, občas zaskočíme i do žánru hororu.

 

Oproti tomu osamělá noční krajina má u Valečky pohádkový, neskutečný, místy až mystický rozměr. Má přídech onoho nepojmenovaného, magicky přitažlivého nočního děsu, jehož jsme se báli jako děti a jenž dokázal být tak intenzivní. Valečkovy bílé noci jsou díky své působivé kompoziční i obsahové prostotě a preciznosti provedení až puristicky čisté a průzračné. Náměty, jež jinde svou silnou sentimentalitou hraničí s kýčem, působí zde lehce a přirozeně. 

 

Valečkův sentiment umí být místy i drsný a syrový. Krvavě naturalistické náměty smrti, zabíjačka, mrtvé slepice či kanec, však nejsou samoúčelné. Vždy jsou obrazem dějů skutečně se odehrávajících v přírodě. I krajiny, jakkoliv snově a neskutečně na nás působí, mají vždy svůj reálný předobraz. Překvapivě všechny Valečkovy výjevy mají reálný základ ve skutečném místě a prožitku.

Od dětství jej hluboce oslovuje prostředí severních Čech, vylidněná a zdivočelá krajina bývalých Sudet. Je to jiný svět se svými vlastními fyzikálními i lidskými zákony. Ne náhodou bývají v souvislosti s Valečkovou tvorbou připomínána jména jako Ingmar Bergman nebo David Lynche. Svou baladickou atmosférou stojí Valečkova tvorba blízko pracem jen o rok mladšího malíře Martina Kuriše. Oba autoři nemají k sobě blízko jen mentálně, inspirují se totiž v tomtéž regionu. Kurišova malba je oproti Valečkovi narativnější a laděná více pohádkově. Sahá také hlouběji do nevědomí, a to i pro zapovězené a  potlačené představy Ega. Je v ní více patrná iracionální „lynchovská“, spíše než syrová, logikou 19. století však stále vysvětlitelná „bergmanovská“ stránka.

 

Oproti tomu Valečka zůstává mnohem blíže atmosféře romantismu 19. století. Máchově, Puškinově či Dostojevského kráse a tragice vybudované na nejprostších lidských situacích doprovázených silnými emocemi. Valečkova příroda v souladu s romantickou tradicí na plátně ožívá, stává se zrcadlem emocí prožívaných a nesených člověkem. Každý strom a každý stín nám doslova „dýchá“ na záda. V pořadí již druhá výstava v Kotelně nás zve do magického světa snových  krajin a baladických lidských osudů. Představuje především autorovy práce z posledních let.

 

 Jaroslav Valečka (*27.10.1972) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru malíře Jiřího Sopka a sochaře Jaroslava Hendrycha (1991-1998). Absolvoval řadu zahraničních stáží a pobytů. Přesto si na pozadí naší současné výtvarné scény i mnoha historických vlivů dokázal zachovat pozoruhodnou původnost a osobitost rukopisu. Jeho styl je na první pohled rozpoznatelný a za poslední desetiletí se proměnil jen málo. Akademické školení na něm (naštěstí) nezanechalo příliš znatelné stopy. Valečkův nadčasový ahistorický styl vychází z expresionismu, jenž je u prvních prací, nesoucích až gestický rukopis, mnohem výraznější.

 

Některá raná plátna prozradí silnou inspiraci dílem Edvarda Muncha. V průběhu let se však Valečkův styl zklidnil a „pročistil“ do dnešní podoby. Stopy exprese a výraznější tahy štětce už dnes nenajdeme. Postavy, dříve jen načtrnuté a anonymní, dostávají konkrétnější tvář a podobu. Jaroslav Valečka patří k nejpůvodnějším a nejnadanějším mladým tvůrcům. Díky jeho pracovitosti a ukázněnosti můžeme již dnes jeho dílo počítat spíše ve stovkách. Díky své pozoruhodné atmosféře také přitahuje v poslední době  pozornost odborníků i veřejnosti jako magnet.

 

Marcela Chmelařová

 


 

 

Krajiny melancholie, Hospodářské noviny, 2004

 

O dílo mladého výtvarníka Jaroslava Valečky (1972) by se měli zajímat lidé, které od tvorby nejmladších generací odhání pocit, že “tomu” (abstrakci, instalacím, videoartu aj.) nerozumějí. Valečka totiž tíhne k tradičnímu obrazu, věnuje se malbě a kresbě. Jeho forma je sdělná a jeho témata mají nadčasovou platnost. V začátcích byl ovlivněn expresionisty, především norským malířem Edvardem Munchem. Postupně našel vlastní výraz, umocněný příznačnou barevností, která má sama o sobě hodnotu symbolu.

 

Jeho převážně noční krajiny jsou ztišené, ale je to baladické ticho s jakýmsi jen tušeným dramatickým podtónem. Hodně napoví už jejich názvy: Smuteční pochod, Bílé noci, Bludička... Valečka je nejen krajinář, ale také figuralista. Jeho postavy však zapadají do celé koncepce jeho díla – jsou to často jakési fantomy, bloudící pod hvězdnou oblohou.


Inspiraci čerpá Valečka i u dalších severských velikánů – spisovatele Augusta Strindberga a režiséra Ingmara Bergmana. Doma vychází jeho imaginace také ze severu, z baladické krajiny bývalých Sudet kolem České Kamenice. V nejmladší generaci českých malířů bychom marně hledali, koho připodobnit k tomuto absolventovi ateliéru Jiřího Sopka na pražské AVU, natolik je svébytný. Jaroslav Valečka získal v roce 1993 Cenu Sorosova centra pro současné umění. V roce 1995 obdržel stipendium Nadace Herberta von Hayeka a o rok později stipendium Hlávkovy nadace. Samostatně vystavuje od roku 1997.


V současnosti můžete vidět jeho obrazy na výstavě Perfect Tense na Pražském hradě. Osloví-li vás, můžete nějaký Valečkův obraz mít, a to z výstavy, která nyní probíhá v pražské galerii Bayer&Bayer.

 

N. Klevisová

 

 


 

 

 

 

Magická malba Jaroslava Valečky

 

  Jedním z nejzajímavějších a nejnadanějších představitelů současné mladé české malířské generace je Jaroslav Valečka. Absolvoval pražskou AVU a v Praze také žije. Velkou část svého života ale strávil na severočeském venkově. Sepětí s temně romantickými severními Čechami se promítá do námětů jeho tvorby a zároveň ovlivňuje charakter jeho umělecké osobnosti.

 

Valečka není a nikdy nebude ambiciózním lídrem umělecké scény, který efektními velkoformátovými obrazy ohromuje veřejnost. Jeho síla spočívá ve zvláštní intimitě díla a vzácně vyrovnané kvalitě výtvarné tvorby. Na skupinových výstavách, kde každého autora zastupuje jeden až dva obrazy, se může jeho talent ztratit. Čím rozsáhlejší soubor Valečkovy tvorby ale máte možnost sledovat, tím více si uvědomujete jeho malířské přednosti. Valečka není umělec, který vytvoří jedno geniální dílo, v jehož stínu zaniknou všechna ostatní. Valečkova tvorba se vyvíjí zvolna, krok za krokem zraje a zhmotňuje se v desítkách plnokrevných a přesvědčivých obrazů. Ty mohou jednou být neodmyslitelnou součástí sbírek státních i soukromých galerií, jakou dnes představují  Grimshaw nokturna,  Worspswede group krajiny, z nichž se dá stěží vybrat jedno reprezentativní dílo, ale která představují nezpochybnitelnou kvalitu.    

 

Příklad malířů z 19. a začátku 20. století neuvádím náhodně. Valečka patří mezi autory, kteří se snaží vytvářet klasickou a přitom současnou malbu. V soudobé české malbě se objevují všudypřítomné reminiscence na abstraktní umění 20. století. Určitá inspirace historickou tradicí malby sama o sobě není špatná. Žádný umělec netvoří ve vzduchoprázdnu a přinejmenším podvědomě musí přijímat vlivy toho, co už bylo vytvořeno. Problém je, že v  českém prostředí má  moderní malířství 20. století poněkud zbožštěné postavení, které stále ještě neumožňuje plně docenit hodnoty jiných uměleckých stylů. Podněty klasické moderny a především poválečného abstraktního umění 20. století se  v dílech různých autorů znovu a znovu vracejí stále více rozmělněné.

 

Valečka se tuto krizi současného malířství snaží překonat tím, že se inspiruje uměleckou tradicí, která moderně předcházela. V pojednání postav je možné sledovat vlivy Edvarda Muncha, v námětech a kompozici Friedrichův romantismus i symbolismus české skupiny SURSUM, barevně světelné řešení připomene luminismus přelomu předminulého a minulého století.   

        

Autor nekopíruje své inspirační zdroje. Vstřebává podněty a ty pak spolu se svou vlastní invencí přetavuje do nového svébytného celku. Nezaměnitelným rukopisem vytváří originální díla, která se sice v něčem inspirovala na klasicích, ale působí zcela současně.  

 

Témata svých děl čerpá Valečka z venkovského prostředí Lužických hor v severních Čechách. Jde o pohledy do krajiny, prázdné nebo s postavami naznačenými jen v hrubých obrysech. Vedle krajin pak autor maluje také figurální výjevy. Mísí se v nich syrovost s magickou zasněností.  (Příbuzní a sousedé z Valečkova okolí se stávají postavami z arbesovských romanet.) K magickému efektu výrazně přispívají noční a večerní scenérie, do kterých jsou výjevy zasazeny.Ještě výrazněji než ve figurální tvorbě vyniknou malířovy kvality v krajinách. Krajiny nechává někdy prázdné, jindy je zalidňuje zvláštními postavami, v nichž se spojuje munchovské expresionistické pojetí figury s introvertní romantickou zasněností.

Postavy nemají prokreslené obličeje, což jim dodává na zlověstné tajemnosti.

Síla Valečkových obrazů ale spočívá především v úchvatné práci s barvou a světlem. Barva a světlo tvoří jednotný celek, zvláštní médium utkané z neskutečně jemných odstínů a mysticky zářícího světla. Ve spojení s netradičními sakrálními náměty toto médium získává magický charakter. Kostel s hořící věží na jednom z obrazů se mění na svatostánek ozářený mystickou září.Valečka suverénně zvládá kompozici a hloubkovou výstavbu obrazu. Technická virtuozita se spojuje s originalitou námětů a sugestivní prací s barvou a světlem. Z Valečky se tak stává jeden z nejnadějnějších a jednoznačně vyhraněných představitelů naší současné výtvarné scény.


Robert Janás