Marcela si ráda vypila. Zrovna mrzlo. Chlad se vklínil až do kostí. Tma už zhluboka zpívala, když píseň nocí tančila. Ani nevěděla, jak se vymotala z prázdné hospody. Kdo by se divil, že si spletla vrata. Nikoho to nezajímalo. Školním dvorem u domu, kde jí suť a hromady odpadků komplikovaly cestu za spánkem, vlezla dovnitř. Co na tom, že už léta nebyl nikým obývaný. Tma. Světlo žádné. Jen myši a pavouci. Možná i cosi víc tam šustilo po koutech. Z ramen shodila kabát, s námahou vyzula boty. Svalila se na zem. Jako pytel žuchla. To nakonec dělala i doma, když se vracela z pitky. Za zdí venku bylo deset pod nulou. Uvnitř to bez zasklených oken táhlo a mrazilo v kostech jen o něco méně. Nevšimla si, že není zatopeno. Nebylo čím, ani v čem. Nakonec nebyl ani kdo by zatopil. Druhý den začali Marcelu shánět. Prohledali okolí domu, kolem bloku obcházeli, ale neměli štěstí. Nikde nic. Kde jen může být? Našli ji, až zima povolila. To už byla cítit. Zmrzlá Marcela.
