Zajatec snu?

Praha, Galerie Bayer & Bayer,
Třeba skutečnost existuje jenom jako touha(Ingmar Bergman)

Malíř Jaroslav Valečka (1972), absolvent ateliéru Jiřího Sopka na pražské AVU, patří mezi umělce nejmladší generace vyznávající tradiční výtvarná média – malbu a kresbu. Sám se ještě v rámci této generace profiluje jako autor tendující k výrazovému symbolismu a archaické formě. Hlavní dva proudy výrazné Valečkovy malby zastupují krajina a figurální náměty. Motivy ponejvíce nočních krajin, omezené na určitou skladbu prvků, v sobě skrývají jakousi osudovou těžkobolnost, podobně jako jedinci jednající v zajetí Valečkových obrazů komplikovaně proplouvají standardními životními situacemi. Vše umocňují emotivně silné koloristické kvality malby, místy vedoucí až k psychedelickému účinku na diváka. Vedle výrazné barevnosti používá autor expresivní kresebné zkratky. Tou dociluje pádnosti naléhavého obrazového sdělení.Malba, jak ji pojímá Valečka, je vizuálně kódována na dnešní dobu minimálně. Autor vytváří a cizeluje svůj specifický, obsahy zatížený pohled na svět, jehož základní rysy jsou optikou jeho malby zákonité a tedy neměnné. Symbolicky tu zobecňuje určité fenomény lidské existence s jejími fyzickými i psychickými projevy. Je jedním z autorů mladé generace, kteří si dokázali vytvořit za svého poměrně krátkého působení na naší výtvarné scéně vlastní osobitý výtvarný projev. Od munchovských a divišovských (Alén Diviš) začátků se Valečka pomalu propracoval k vlastnímu tvarosloví, které je přirozeně schopno tlumočit autorovy tvůrčí emoce. Tak, jako autor nadsazuje malířskou formu obrazů – expresivní kresebná zkratka, nadsazená barevnost, tak také hyperbolizuje obsahy maleb místy na pomezí jakési hysterie a patosu. Spektrum reálných motivů a zážitků sbírá a nachází od nejranějšího dětství v prostředí drsné severočeské krajiny kolem České Kamenice. Z podoby geologicky dramatické krajiny Sudet, kterou doprovází historická vykořeněnost místního obyvatestva, vyrůstá Valečkův podivně baladistický mýtický svět. Jeho noční i denní Smuteční pochody, Bílé noci, Bludičky, otevřené noční krajiny i uzavřené lesní průrvy. Vedle přízračných a melancholických krajin to jsou drsné „obrázky ze života“ místních obyvatel, které ale Valečka povyšuje na obecná existenciální dramata. Tak se tu mísí nehostinná severská krajina s dramaticky až drasticky formovaným vnitřním světem jedinců z drobných údolí a sopečnatých vrchů. Jakoby se tu, někde uprostřed tmy, zastavil čas. V souvislosti se svou malbou Valečka často zmiňuje mimo jiné klasické filmy Ingmara Bergmana nebo osudy literárních postav Augusta Strindberga. „V oslnivém bílu vystupují obrysy mraku, ne, lesklé vodní hladiny, ne, přece jenom to je mrak, ne, strom s mohutnou korunou, ne, měsíční krajina,“ píše ve scénáři Persony Ingmar Bergman. „Žádný mrak, žádná hora, žádný strom zatížený spoustou listů, ale tvář s pohledem upřeným do divákových očí…,“ pokračuje Bergman.