Jaroslav Valečka

Výlet je výstava obrazů Jaroslava Valečky (nar. 1972, AVU, 1998, ateliér prof. Jiřího Sopka). Jako host vystavuje Julia Hansen Löve ( nar. 1975, AVU, 2001, prof. Jiří Sopko, poté Vysoká škola výtvarných umění v Drážďanech v ateliéru Hanse Petera Adamskiho). Od roku 2002 žije v Berlíně.
Obrazy z posledních asi dvou let, které vystavuje Jaroslav Valečka, jsou krajinomalby a figurální kompozice, autorem již od dob studií na AVU tradičně malovány olejem. Na obraze s názvem Funus, typický pro jeho tvorbu posledního citovaného období, divák spatří pohřební průvod uprostřed krajiny mající skoro planetární měřítko. Divák má dojem, že malé postavy jdou doslova od nikud nikam, takže se zobrazené truchlící procesí podobá spíše putování židovského národa sinajskou pouští. Zasněžené chladné pláně a temné horizonty hor svírají funerální výjev svým majestátem a nezměrnou plochou oblohy pokrývájící polovinu rozlohy plátna se prodírá žlutooranžová planoucí záře slunečního svitu, která dopadá na zobrazené jeviště lidského dění. Divák neví, co je na obraze podstatnější? Jestli zobrazený výjev smutečního procesí nebo velkolepost pochmurné syrově působící krajiny? Drama, které se odehrává na obloze, působí až úděsně a figury jsou ve srovnání s tímto výjevem jen nepatrným happeningem. Podobně jak je tomu ve slavné Altdorferově bitvě u Issu.
Aby dosáhl co největšího účinku a dojmu, využívá autor celou řadu komplementárních barev, které vždy ve zvoleném tónu potlačuje s bělobou v sytosti. V obraz světelného symbolu. Tak jak je tomu v případě Funusu i na jiných jeho obrazech. O jaké planutí se jedná? To je na Valečkových obrazech jeden z nejpřitažlivějších momentů. Vesmírná energie se v jeho obrazech proměňuje v planutí lidské touhy vzedmuté v přívalových proudech až k samotné hranici magického tajemství, nekonečných a ztracených hlubin záhady stvoření. Čas a prostor jsou na jeho plátnech anonymními souputníky naší existence. Zobrazená forma je samotnou hranicí toho, co ještě lze chápat lidským rozumem. Za touto hranicí zbývá jen úžas ze zázraku. Jsou to obrazy fascinace tajemstvím, ale zároveň obrazy odevzdání a pokory. Kresba je často potlačena do lapidárních forem, aby nesklouzávala k malebné popisnosti. Na některých obrazech, jako např. obraze s názvem Hory, se opakují detaily zvolených motivů posazené do jednotného kompozičního celku. Valečkovy obrazy vyvolávají v divákovi často pocit cyklického dění v obraze koncipovaném jako van Eyckovo otevřené okno do světa včetně použití klasické perspektivy. Zobrazované útvary krajin jsou ale barevnou pastou hněteny, jakoby vyrůstaly více z malířova nitra, než podléhaly optickým zákonům.
Dějovost jeho pláten má dvojí podobu. Podobu pouhé figurální stafáže, jak je tomu např. na obraze s názvem Ptáci, kde obloha nad hlavami figur a vrcholků lesa je pokryta netopýry v nevyzpytatelných pohybech přírodního dění. Anebo jsou figury součástí tradičních rituálů a slavností. Pálení čarodějnic, pohřbů, zabijaček apod. Celou expozici doplňuje několik figurálních kompozic, z nichž je patrná umělcova nostalgie po zašlých časech a vymanutí se z někdy dosti banální přítomnosti. Obraz s názvem Homosexuální básník je podivuhodnou směsicí dandizmu, rytířství a šílenství.
Nekonečné rozlohy tajemných hlubin obklopující Zemi vytvářejí z jeho obrazů obraz lidské kolébky a hrobu zároveň. Obraz lidského osudu na pozadí „neznámých prostor“, z kterých se na okamžik oddělí, aby s nimi posléze nenávratně splynul.
Julia Hansen-Löve používá ve svých dílech klasicky malbu, kresbu, ale i grafické postupy. Inspiračně figurální a krajinné motivy, které často abstrahuje. Lehkost provedení jejich obrazů pochází technologicky z její práce s kresbou a akvarelem. Vytváří svébytný svět zobrazení, jež zcela nepracuje s konsensuálními významy, ale vytváří svůj paralelní svět, jehož obsahy mají individuální kód a klíč, jak je lze číst. Tato ambivalence interpretací, před které je divák postaven, vychází z běžné fenomenologie vnímání a chápání jevů, z každodenního zažívání lidského bytí.
To, co je vnímatelné a pochopitelné, má svůj protějšek a odvracenou stranu v tom, že každá možnost má svou vlastní pravděpodobnost existence, ale i zbývající nepravděpodobné možnosti odkázané do světa předpokladů. Odtud pramení i poetika jejich děl. Jako zastavení mysli v čase, slavnost okamžiku zobrazeného momentu, která ruší běžnou metodologii výkladu, jako obrazová alternace skutečného života. To, co intuitivně ožívá v jejich dílech, je pohled na svět odvrácenýma očima , který nám o to více přibližuje svět kolem nás, vůči kterému jsme často slepí.

Miroslav Pesch