VALEČKOVA NOKTURNA

Jaroslav Valečka (1972), absolvent malířského ateliéru Jiřího Sopka na pražské AVU, se postupně dostává do povědomí díky svému výraznému, ryze malířskému projevu. Bylo by těžké hledat analogický výtvarný projev mezi nejmladší generací naší umělecké scény, který by byl tak charakteristický svou čistotou malířské vize. Lze ho legitimně, s trochou patosu, označit za žité malířství se všemi přednostmi i důsledky z toho plynoucími. Tradiční médium - technika olejové malby na plátně či lepence - je zcela přirozeně schopno tlumočit nosný obsahový svět Valečkových emotivně laděných příběhů. Jsou to noční krajiny, které autor zvolil za jeviště baladistických, mnohdy trýznivých epizod. Lidské postavy, připomínající spíše fantomy, kráčí či bloudí pod hvězdnou oblohou po rozlehlých pláních ztemnělých polí a lesů. Ztrácejí se v lesních interiérech, osvícené chladnými paprsky měsíce, zářící jako bludičky, putují po žilách lesních cest a narušují klid nočních krajin. Jednotlivé epizody jakoby se sčítaly do jediného osudového eposu, kde tma vládne nad světlem stejně jako přízračnost nad jasností. Nelze si nevybavit ponuré severské krajiny Edvarda Muncha ovládající ubohé lidské osudy, stejně jako podivně bolestné příběhy Augusta Strinberga nebo heroické filmy Ingmara Bergmana. Valečka, podobně jako jmenovaní, pracuje se silnou imaginací, díky které se mu daří zpřítomnit těžko zachytitelný čas. Je přítomen ve většině jeho maleb, jako dominantní princip vyvolané emoce.Galerie Bayer & Bayer prezentuje Valečkovy obrazy z let 1999-2000. Z vystavených prací se zdánlivě vymyká úvodní obraz Nokturno. Muž sedící za stolem ve ztemnělé místnosti, do které oknem za jeho zády vpadá svit měsíce. Úběžníky vymezující místnost a stůl spolu se stínem, kterým se figura promítá do lesklé plochy stolu, směrují pohled diváka nejprve na sedící postavu, poté ale dál, ven z uzavřeného prostoru. Optickým i ideovým cílem obrazu je měsíc. Tento ikonografický prvek tradičně manifestující melancholii, jež plyne z romantické konfrontace člověka se všehomírem, je přítomen i v dalších Valečkových malbách (Měsíční svit, Studené slunce, Dům mé milé). Pokud to není měsíc, září z temné plochy jiné elementy zastupující naopak místa, kde se projevuje život. Patří sem rozsvícená okna domů zářících do tmy (Dům mé milé, Jezero), světla obydlí pableskujících na krajinných obzorech (Hvězdná noc - Ústí nad Labem) nebo ohně vytvářející spirituální energetické obrazce kuželů a jehlanů (Kouř, Čarodějnice). Jinými svědky vesmírného dění jsou u Valečky hvězdy (Bílá noc) a další vesmírné úkazy (Kometa) vtahující člověka s jeho existenčním mikrosvětem do osidel neuchopitelného absolutna. Přítomné "rozdvojení" Valečkových jedinců, které patří Zemi, ale s vědomím skutečnosti, že se nad nimi klene něco, čemu nerozumí - vesmír, je patrné v malbě Mlčení. Zobrazuje na podélném formátu obzor za úsvitu či západu slunce, rámovaný po obou stranách stejným profilem téhož jedince. Obě poloviny obličeje se na sebe mlčky dívají přes úsek světelně prozářeného obzoru, jehož nekonečnost je dána kulatostí Země. Hlavním výrazovým prostředkem Jaroslava Valečky je barva. Vychází z reálné podoby zobrazované skutečnosti, ale posléze nabývá v kontextu sdělování individuálního obsahu symbolickou hodnotu. Ta je dosahována nadsazením skutečné barevnosti za účelem stupňování jejích emotivních složek. Tak se stává vodní hladina zrcadlem odrážejícím magickou tmu, dům se mění ve šlehající plamen, oheň v architekturu energie, lidská postava v gesto modelované světlem a tmou. Nad vším se sklání jako soudce neporazitelný vesmír, jehož nepatrnou součástkou, která může být kdykoliv vyměněna za novější, se zdá být Země. Petr Vaňous