Je to už deset let, co začal výtvarník Jaroslav Valečka (nar. 1972) poprvé samostatně vystavovat své malby. Paradoxně by se dalo říci spíše „teprve deset let“, protože do tohoto období stihl vměstnat už dvacet šest samostatných výstav v prestižních (i zahraničních) galeriích, čtyřiatřicet význačných skupinových výstav a vyšlo o něm na šedesát kritik. Dnes už můžeme bez rozpaků konstatovat, že je nenahraditelným dílem ve skládačce českého vizuálního umění. Na výstavě s prostým názvem „Jaroslav Valečka – Obrazy“, která právě probíhá v Galerii Vernon, autor prezentuje svou nejnovější tvorbu. Více než polovina z třiadvaceti obrazů vznikla v letošním roce, mezi vystavenými ovšem nechybí ani jeho starší díla.

Jaroslav Valečka prošel mezi lety 1991 a 1998 malířskou školou Jiřího Sopka a sochařským ateliérem profesora Hendrycha, mezitím byl na stážích v Norsku, Německu a Nizozemí a získal například Stipendium Sorosovy nadace pro současné umění (1993) nebo Cenu Hlávkovy nadace (1996). Ve své malbě se zaměřuje především na krajinné motivy, paralelně ale rozvíjí i figurální tematiku. V obou liniích je znatelný jeho vztah k prostředí, v němž vyrůstal. Se znalostí jeho počátků v drsném sudetském pohraničí pak lze lépe proniknout i do celku jeho díla.

„První setkávání s Valečkou, zejména v počátku tvorby, mohlo diváka lehce – anebo jako v mém případě těžce – mást. Patří totiž k autorům, ke kterým je nutno si najít cestu, získat další informace, počkat si doslova na další pokračování,“ řekl v úvodu vernisáže o Valečkově díle Josef Vomáčka. U Valečkových obrazů se opravdu musíme na delší dobu zastavit, abychom pochopili, co je to ono, co nás u malby tolik drží. Co v pohledech na Valečkovy krajiny a figury, zpřítomněné pomocí klasické souhry oleje a plátna, vábí naši pozornost.

Pohledy Valečkovy krajinomalby jsou směřovány většinou k rozlehlým pláním, obtěžkaným sněhem, k lesu, jenž je tmavý a zrádný, k odlehlým stavením nebo k jezerům, která nás nelákají k osvěžení. V autorových krajinách se člověku nechce žít, jejich prostředí je nevlídné a pusté a ukazuje se nám v noci s tajuplně zbarvenou oblohou či spoustou hvězd. Čas jako by se tu náhle zastavil. „Mraky nad horami“ nás provází scenérií, která skutečně mrazí. Valečkova práce s bílou barvou, která pokrývá rozlehlé pláně, uchvacuje. Temně barevná obloha, ubíhající nad horizontem, nás táhne dovnitř obrazu.

Postavy ve Valečkových krajinách jsou neosobní, nemají konkrétní tvář, jsou hubené a dlouhé a skrývají před divákem mnoho tajemství. Jejich stíny jsou často méně realistické a nejednou říkají více, než postava samotná. Když hledíme na „Vynášení smrtky“, kde dav lidí plyne noční krajinou, jsme si jisti, že je tam doslova ohlušující ticho. A vysoké, tajuplné postavy, které se dívají naším směrem, jako by čekaly, že něco řekneme.

Valečkova figurální malba je podobně mystická jako krajinomalba. Na tváři zobrazených lidí bychom marně hledali úsměv. Podíváme-li se do temných očí „Homosexuála“, pochopíme, že leccos skrývají, ale zároveň nejsou ani němé. Ukazují nám jeho rytířskou chrabrost, podivný charakter, ale i vnitřní utrpení.

Ačkoliv se v této chvíli může zdát, že jsou Valečkovy obrazy příliš chmurné, neproniknutelně tajuplné, vždy se v něm nachází něco, co sice nedává naději, ale co poutá a probleskuje. Je to Valečkova ojedinělá práce se světlem, se samotnou povahou světla, jejíž nesčetné varianty dokáže autor popsat. Ať už dá dílu výsledný efekt zářící odstín žluté nebo červené, nebo světlo vycházející z chladně bílých závějí krajiny, funguje vždy jako něco nepopsatelného, fascinujícího. A v tom je velká síla Valečkových obrazů.

Barbora Hartmannová