Poutníkem z podstaty 

Jaroslava Valečku lze zařadit mezi současné autory, kteří jsou svou tvorbou přirozeným způsobem napojeni na tradiční výrazové proudy, projevující se napříč dějinami malířství. Hlavní pilíře Valečkovy malířské poetiky – krajina a figura – vykazují prvky symbolického výrazu, archaické formy, ale také snahu o postižení obecnějších psychologických stavů lidského jedince konfrontovaného s vlastní nevysvětlitelnou smrtelností. S tím je spojena vedle volby tradičních námětů jistá expresivní stylizace, která se projevuje v kresebném budování a barevné skladbě obrazu. V přehledu dosavadní autorovi produkce lze zaznamenat vývoj od počáteční takřka nekorigované exprese (po polovině 90. let), přes postupně koncentrovanější obrazová sdělení nabytá obsahy a mýty (přelom 90. let a počátku tisíciletí) až k jakémusi popisu vnějších krajinných a prostorových konstelací, které konkrétně utvářejí, proměňují a modelují mikrosvět lidského jedince a odrážejí se v jeho imaginaci.

Současné obrazy jsou na rozdíl od těch starších více prosvětleny. Valečka se v krajinách mnohem více zaměřuje na konkrétní děje v atmosféře. Studuje podoby oblačnosti. Tvary mraků plujících po obloze – někde klidné, jinde dynamické až agresivně vyostřené-jakoby kontrastovaly se zemitou neměnností modelovaného krajinného reliéfu (Hory, 2007). Klíčové jsou pro autora přechodné fáze dne a noci-změny světelnosti – stmívání a rozednívání se. V těchto okamžicích je umělcem zpozorován a zaostřen určitý citlivý moment spojený s archetypálním vnímáním světla jako božské tvárné substance (Večer, 2007). Už zažité popisy těchto opakujících se procesů – den se „rodí“, den „odchází“, noc „panuje“ – symbolicky hovoří o přirozené lidské vlastnosti antropomorfizovat přírodu, pojmenovávat ji a tak ji zabydlovat (Půlměsíc, 2006). Valečka tuto tendenci dramatizuje. Klade důraz na nicotnost lidského jedince pod klenbou vysokého nebe, které je jen nedokonalým okem do vesmíru (Děti u lesa, 2007). Činí z člověka hříčku v průsečíku přírodních a kosmických živlů (Márnice, 2007). Někoho, kdo je vydán napospas, musí se o sebe postarat, aby byl nakonec opět stažen z oběhu. Proto ona demonstrativní měřítková asymetrie mezi lidskými jedinci coby titěrnými postavičkami pohlcovanými prostorem a dominantním krajinným rámcem velkoryse modelovaných hor a údolí, skal a strží (Půlnoční pochod, 2007). Tudy vedou strmé cesty, lidmi vyšlapané chodníčky odněkud někam. Tady jsou přítomná tajemná a rituální putování za horizont a návraty zpět. Osamělé poutnictví, které diváka nakonec dovede k domům, statkům, usedlostem, lidským příbytkům. Je možné nahlédnout do rozsvícených oken vyzařujících alespoň z dálky klid a útulnost. Jdeme-li však blíž, zjišťujeme opak. Za okny se odehrávají malá lidská dramata plná strachu (Manželé, 2007), úzkosti, apatie, extáze (Závrať, 2007) i násilí (Krvácení z nosu, 2007). Teče tu krev a ožívají stíny (Výčep, 2006). Ani tady se člověk neschová. Není žádný domov, žádné vysněné ideální místo, které by bylo darováno navždy. Vše je jen naplněná nebo promarněná dočasnost.

Valečkovy baladistické výjevy se formálně i obsahově zdánlivě zklidnily, aby nabyly nových kvalit. Klaustrofobie je nyní rafinovaněji skryta v přijatelnějších kulisách. O to více zasahuje citlivého diváka v okamžiku prozření. S některými danostmi je těžké se smířit.

Petr Vaňous