Jaroslav Valečka Tvorba Jaroslava Valečky se v kontinuální linii vyvíjí od konce 90. let, kdy autor dokončil studia na pražské Akademii výtvarných umění. Prošel malířskou školou Jiřího Sopka a sochařským ateliérem profesora Hendrycha, absolvoval stáže v Německu, Norsku a Nizozemí. Mimoto během studií získal několik ocenění, jako je Cena Sorosovy nadace (1993), Cena nadace Herberta von Hayeka (1994), Cena Hlávkovy nadace (1996) nebo cena Foundation de Bourgogne (1997). 

Jaroslav Valečka svým dílem navazuje na linii klasické figurální a krajinářské malby. Ryze expresivní výraz, který mu byl blízký v době studií, kontinuálně rozvíjel, až dospěl k pečlivě budovaným, čistým malbám, které balancují na pomezí exprese a naivizujícího zjednodušení.

Prosadit se v dnešní dekádě s motivem krajiny, bylo obtížné.

ohledně začátků po absolutoriu malíř říká „Akademii jsem končil v roce 1998, kdy byla taková atmosféra, že klasicky chápaná malba, postavená na barvě, atmosféře a příběhu je už víceméně překonaná. Výraznou změnu k lepšímu představovala až výstava „Perfect tense“ v roce 2003 na Pražském hradě, kdy se malba opět začala brát vážněji, jako stále živá záležitost, což mi samozřejmě velmi pomohlo.

Nicméně Valečkovi se to podařilo díky nalezení zcela osobité, nezaměnitelné obsahové polohy: jeho panoramatická krajinomalba se vyznačuje naléhavou atmosférou nostalgie, zmaru a pustoty.

Typické jsou pro něj pohledy na holou krajinu hor, do útrob lesa, na opuštěná venkovská stavení - vybírá si z mnoha možností, jež krajina nabízí, právě ty, které se vymykají okamžitému diváckému přijetí, zachycuje ty, k nimž si divák musí vztah nejprve vybudovat. Jeho krajiny jsou analytickou studií osamění - jsou nevhodné pro život, nehostinné, mnohé jsou vyobrazeny pod závojem sněhu, který existenciální dojem jen umocňuje.

Jedna z linií autorovy malby je ukotvena v tichých, rozjímavých panoramatických pohledech a v nepřitažlivých lesních zákoutích. V jiné části krajinářské malby však Valečka pracuje  i s lidskou stafáží. Nejčastěji se v kompozici objevují zástupy vesnických obyvatel, anonymní dav srocený u příležitosti nějakého obřadu (skupina lidí shromážděná kolem ohně uprostřed lesa nebo účastnící se tajuplné vesnické svatby uprostřed sychravé, zimní pláně). Tyto výjevy připomínají jakési podivné pohanské rituály. Postavy se v nich více než jednotlivým lidským osobnostem blíží krajinným prvkům – neživotným, ničím neurčujícím své záměry. V naprosté většině případů nemají tvář, žádná z lidských bytostí není popsaná do důsledku fyziognomických rysů, každá je stínem, dojmem, představou o lidství. Dohromady hrají roli svědectví – popisují existenci zarputilých horalů, kteří jsou spjati povrchními vztahy s minimem emočního aspektu, kteří žijí v pusté, nehostinné krajině s drsným kouzlem. Pohraničí, atmosféra Sudet, v nichž autor vyrůstal, je natolik palčivá, že jej inspiruje dodnes - prostřednictvím svých maleb zrcadlí paměť vlastního dětství z prostředí hor za Českou Kamenicí.

 „Většinou maluji místa, postavy, příběhy a rituály, které znám, které mám zažité. Nesnažím se o mechanický popis, ale o to namalovat okolní svět tak, jak ho subjektivně a emočně vnímám já.  Svým způsobem maluji to, čemu se říkalo „rodná hrouda“.

 Vedle krajin se však Valečka věnuje i figurální malbě, která se vyznačuje podobně symbolistním laděním jako krajinomalba. Zaměřuje se především na portrét. I v případě portrétní malby pracuje s anonymitou, a jakousi emoční prázdností, jež dohromady evokují tajuplný až mystický odér nesoucí se kolem zobrazovaných. Dá-li se pro jeho tvorbu hledat předobraz, tak v rámci figurace vede cesta jednoznačně k dílu Edvarda Muncha.

Nahé, necudné dívky jsou zahaleny závojem, portréty osamělých mužů v prostorné, prázdné místnosti jsou zahaleny stínem, portrétovaní, kteří jsou nejvíce odhaleni, mají fyziognomii i kolorit zmrtvýchvstalých. V nejzazším, a častém, případě Valečka zachycuje smrt – sinalé umrlce v rakvi, ženy na pokraji psychického vyčerpání, spadlé napříč kompozicí.

Tematika Valečkových obrazů rozhodně není veselá. Je tajuplná, v některých případech symbolistní, drsná, často necitelná. I jeho figurální tvorba odpovídá nerudnosti sudetského prostředí, v němž často pobývá. Valečka se zkrátka skrze své obrazy nenabízí, hledá podobně laděného diváka.