PLAMENY BLUDIČEK MEZI ČERVÁNKY A SVÍTÁNÍM...
Krajina, figura, temný venkov i interiér...všechna stěžejní témata umělcovy tvorby skrývají jiskru naděje
Jaroslav Valečka *1972 v Praze. Vystudoval AVU v Praze u profesorů Sopka a Hendrycha. Po několika zahraničních stážích (např. Royal academy Rotterdam, Nizozemí) se účastnil mnoha výstav společných (např. Art Prague, Špálova galerie Praha 2006, Nová Trpělivost, Mánes Praha 2007), ale uspořádal již mnohoho výstav samostatných ( Obrazy, Galerie Vltavín Praha 2006, Galerie Vernon Praha 2007, Krajina posedlá tmou, Galerie Beseda Ostrava 2008). Žije a pracuje v Praze a jeho dílo můžete, kromě výstav, shlédnout na www.valecka.eu
Spatřit svou krajinu, svůj vlastní cíl, nalézt svou soukromou „jistotu“. Každý se někdy vědomě, či nevědomě, vyhybá poznání, jež by zpochybnilo, nebo jen mohlo zpochybnit existenci, reálnost té malé osobní jistoty. Většina z nás věří, a k přežití věřit musí, že právě naše cesta, ta námi zvolená, je správná. Fatalisté na osud nežehrají, ti druzí občas pozapomenou na to, že co si vysnili platit nemusí, že ze sna lze procitnout do reality, kde světlo střídá tma, slunce stín. Ostatní již dávno společně s Calderónem tuší, že: „Život je sen...“
Jaroslav Valečka nelže, ani nekašíruje krášlivé momentky. Neumí to, a pokud umí, tak ve své tvorbě tento princip nepoužívá. Temnota i syrovost jeho venkovských a krajinných kompozic jsou zachycením onoho procitnutí, o kterém byla řeč, ovšem mají nebezpečnou, až uhrančivou, přitažlivost. Připomínají vír, hranice černých děr, které vábí a přitahují neodolatelnou atmosférou. Závrať, kterou některé „obrazy za obrazy“ vzbuzují, je trvalá a nevyčerpatelná. Svoji magickou moc si obrazy Jaroslava Valečky uchovávají. Tento venkovský Hopper nepoužívá lstí. Přes temnotu a tíživou atmosféru mnoha obrazů nevyvolává, ani neumocňuje náš strach, nastřádaný cestou k onomu bodu, kdy nahlížíme do pootevřených interiérů, pátráme v nedozírné krajině jeho obrazů, zahlédneme požár na obzoru. Naopak. Ozřejmuje nám, že náš strach je zbytečný, neboť v temnotě je vždy ukryto pouze to konkrétní, to co je ukryto v nás samotných, vyústění našich životních příběhů.
Jaroslav Valečka často stroze konstatuje, zaznamenává moment na konci, či v určité fázi pouti. Vyprávět nemusí, neboť většinou zachycuje, či interpretuje realitu situace i postavy, které mají předobraz v reálném životě. Proto není potřeba složitých komentářů a kurátorských berliček k pochopení jeho díla. Pokud vás obraz osloví, vždy je srozumitelné v jaké fázi svého života jste se ocitli, čeho jste užaslými svědky, při čem jste byli přistiženi. Proč je právě nyní nezbytné „nalít si čistého vína“.
Symbolika i stylizace v díle Jaroslava Valečky jsou stejně srozumitelné, jako zdánlivě jednoduché výjevy z reality, či momentky nebohých hrdinů jeho baladických atmosfér. Ovšem, na rozdíl od jeho oblíbených expresionistů, často na obzoru svítá. Mračna letí v dál a kraj je máchovsky rozbolavělý touhou, vnímáním zjitřené duše, vábící k cestě za obzor, aniž by odkazoval na strnulou hrůzu výkřiku Munchových osamělců. Z atmosféry Valečkových obrazů nečiší osamělost, spíš zmlklá komunikace, nedořčená pochybnost. Proto i nedozírné ledové pláně největších pláten vždy skrývají subtilní světýlko, bludičku naděje.
František Staněk