Náhoda číhá na náš rozum jako černá kočka před dveřmi, o kterou ve spěchu klopýtne noha, kráčející s takovou sebejistotou. Napsal Alexandr Grin k příběhu dvou sester, Jesse a Morgiany. Figurální i krajinné náměty malíře Jaroslava Valečky mají s tímto romantickým gotickým hororem leccos společného. Emocinální realismus, osudovou těžkobolnost, svou roli hraje psychologismus i symbolika, zvraty a zápletky se odehrávají na pozadí otevřených nočních krajin nebo naopak v uzavřených lesních průrvách. To, co nás tak fascinuje, je pozadí imaginární katastrofy. Smrt je dostaveníčkem. Ona sama se nemůľe nedostavit, ona je tím randez-vous.
Jaroslav Valečka absolvoval Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Jiřího Sopka, v rámci grantů a stipendií pobýval v Norsku, Německu i Holandsku. Jaký div, že ho ovlivnily obrazy Edvarda Muncha. Nemenší vliv mělo i prostředí dětství, geologicky, historicky i sociálně dramatická krajina Sudet. Ve svých obrazových vizích mísí vnímání dítěte, které vidí svět nově, poprvé, s iniciačním prostorem dospívání i dekadentním romantismem zasvěcence, hledače svatého Grálu i dvojníka vydávajícího se cestami bloudění, svodů a nebezpečí. Jako mystik Jan z Kříže nám předkládá temnou moc duše.
Jeho příběhy se odehrávají v době, kdy noc namíchala černý kokteil, staré známé apokalyptické daiquirí. Ne jeden, ale mnoho jemných úponků strachu se ovíjí okolo bříz a olšin. Je to okamžik Morgensternových šibeničních písní a dům Půlnoční myši. Okamžik, kdy měsíc je jak chladná cizelovaná dýka, dost ostrá na to, aby vyřízla krev z kamene, a postavy a laťky v plotě vypadají jako kosti ve světle měsíce. Měsíce, jehož oči na nás shlížejí uhrančivým pohledem Jacka Rozparovače. Sníh září jemnými krystaly nevyzpytatelnosti a ticho je jako zrcadlo. Odraz, který taková situace dokáže lidem nastavit, je tak věrný a přesto tak nečekaný, že uděláme téměř cokoliv, abychom se mu vyhnuli. A ten pán tam u zídky, to je soused nebo vlkodlak v bačkorách a ľeny na Valečkových obrazech jsou z rodu vampýrů, fantómů i obětí zároveň. Jsou vyzyvatelkami i trpícími bytostmi. Jak to formuloval Baudrillard Femininní se nedovolává své pravdy, svádí. Je to svět Pikových dam a Raskolnikovů, podbarvený tóny Bergmannových Podzimních sonát, Beethovenovy osudové i Mahlerovy Stabat mater.
Světélkování přítomnosti v mýtických prostorách noční můry se odehrává v přízračných exteriérech hospody, zámku a mrchoviště. Malíř není zajatcem snu ani jeho násilníkem, účastní se ho stejně jako jeho postavy, které vysílá samy do lesa. Zbloudilá duše naslouchající teskným písním měsíce možná potřebuje naši pomoc a možná jí už pomoci není. Možná je temným čarodějem, co nám nabídne zaručeně pravou zabijačkovou polévku a ovládne nás i skrze pohled z plátna.
Přese všechno s osamocenými bytostmi uprostřed lesů sympatizujeme, víme, že je čekají zkoušky a nemůžeme se ubránit sebeprojekci do takových postav. Tam venku, osiřelé, v zebavé zimě, stojí naše vlastní vnitřní dítě, naše vlastní já vydané napospas nástrahám světa.
Slyšíme rockové varování: Nechoď sama do tmy, bude tě to stát, ve tmě jsou lidi temný akorát. Nízké ranní světlo vymačkává z kamínků na cestě stíny tak dlouhé, až se podobají zlodějům duší. Měsíc vypálil díru do noci, všichni předstírají, že jsou sirotky a Matylda se ptá mariňáků, jsou tohle sny a nebo jsou to modlitby? Tom Waits zpívá: Tady zůstat nemohu a odejít se bojím.
A přece známe Skácelovské: Na dně každé písně, i té nejsmutnější, na dně každé sklénky, něco tiše zacinká. Jinak by se moje srdce bálo.
Přeji příjemný let krajinou dnešního večera, s výhledem na vysoké a nízké horizonty lidské duše ve společnosti obrazů Jaroslava Valečky a drábkovsko – čapkovské RUR.