Jaroslav Valečka

malíř

 

Moje obrazy jsou prý tiché. Je to tím, odkud jsem. V Lužických horách, kde jsem strávil dětství, skoro nikdo nežije, je tam hodně lesů a vesnice jsou dost pusté. Je to zvláštní svět. Na sympoziu u Drážďan jsme se nedávno v noci dívali na krajinu. Přesně bylo vidět, kde končí Německo a začínají Čechy. V Německu bylo plno světla, u nás nic.

 

Sudety jsou melancholické, pořád se do nich vracím. Místní mají přervané kořeny, je to země bez paměti. Ale krajina je krásná a vidíte tam bizarní lidské příběhy, jaké byste v "normálním" prostředí nepotkali. Je tam zkrátka co malovat. Pražské poměry, specielně ty umělecké, mi připadají nudné a nezáživné.

 

Být malířem pro mě znamená vytvořit něco, co mě snad přežije. U nás ale ještě nefunguje galerijní trh tak jako na západě. Takže si spoustu věcí musím ­zařídit sám - zorganizovat výstavy, převozy obrazů, sehnat peníze na katalog. Ale nikdy bych neměnil.

 

Tři čtvrtiny lidí mi tvrdí, že moje věci jsou depresivní, ale já si to nemyslím. Malování není moc racionální záležitost. Jedete po nějakém pocitu nebo emoci, a to vás svede do podvědomí, do stavů, které se nedají dost dobře kontrolovat. Obraz si za chvilku začne žít vlastním životem.

 

Na akademii jsem se dostal na první pokus. Z gymnázia jsem přišel rovnou mezi "starý dědky", třicátníky, kteří se za komunismu na studia nemohli dostat. Byl jsem vyjukaný, ale vzpomínám na to rád. Na škole, kde tenkrát vládla velká euforie z nabyté svobody, je to dnes už mnohem zapšklejší.

 

Nikdy není na škodu zjistit, že vlastně nic neumím. Tohle jsem zažil třeba v Norsku, kde jsem pobýval na stipendiu v programu Erasmus. Trpěl jsem zimou a osamělostí, ale byla to dobrá životní zkušenost. Vidět jiný svět, jinou kulturu, komunikovat v cizím jazyce...

 

Nevěřím lidem, kteří malují každých pár měsíců jinak. A není mi blízká abstrakce. Mám rád malíře, kteří jsou rozpoznatelní na první pohled. Z mé generace třeba Martina Kuriše. Z té starší Jaroslava Rónu. Je jich ale mnohem víc.

 

Malování je hodně osamělá činnost. Když jsem zavřený v ateliéru, chybí mi zpětná vazba. Proto učím a baví mě to, je to pro mě cesta, jak vyjít z izolace. Rád kolem sebe vidím mladé lidi, kteří k tvorbě přistupují s nadějí.

 

Jaroslav Valečka představí svou tvorbu společně se dvěma spřízněnými autory na výstavě Soukromé krajiny, která bude celý červenec k vidění v pražské Galerii Diamant. 21. října bude ve Wortnerově domě v Českých Budějovicích zahájena jeho dosud největší retrospektiva Obrazy

1990-2010.

 

Naďa Klevisová, Hospodářské noviny, 18.6. 2010