Jaroslava Valečku lze zařadit mezi současné autory, kteří jsou svou tvorbou přirozeným způsobem napojeni na tradiční výrazové proudy, projevující se napříč dějinami malířství. Hlavní pilíře Valečkovy malířské poetiky tvoří tendování k symbolickému výrazu, archaické formě, ale také k postižení a zmapování obecnějších psychologických stavů lidského jedince. S tím je spojena vedle volby tradičních námětů (krajina, figura, podobizna) jistá expresivita a zkratkovitost, která se projevuje ve vlastním budování a skladbě obrazu. V přehledu dosavadní autorovi produkce lze zaznamenat vývoj od počáteční takřka nekorigované exprese, přes postupně koncentrovanější obrazová sdělení nabytá obsahy a mýty až k jakémusi popisu vnějších krajinných a prostorových konstelací, které konkrétně utvářejí, proměňují a modelují mikrosvět lidského jedince.Počátky Valečkovy malby, spojené ještě se studiem na AVU (kolem poloviny 90. let 20. století), charakterizuje vysoký stupeň emocionality projevující se ve volbě námětů stejně jako v anarchizující „bez řádové“ formě. Jedná se o živelné malířské exploze, kde vlastní námět vystupuje a zase mizí v kotli jakési horečnaté barevné substance kolující po ploše plátna. Z víru všeovládajícího chaosu jsou vyvrhovány jednotlivé prvky nebo alespoň něco, co na ně vzdáleně odkazuje. Významnou roli tu hraje podvědomí. Typické jsou v této souvislosti motivy vlásečných až dětsky malovaných postav s velkou hlavou (občas nadsazené prvky obličeje), potácejících se v temných, melancholicky rozevlátých krajinných rámcích. Už tak těžko přehlédnutelný celek obrazu pohlcuje a znejisťuje všudypřítomná tma, nebo alespoň šero. Objevují se tu výrazné stíny, které samy vystupují jako oživlé „tkáně noci“. Valečka tak psychologizuje a tedy oživuje přírodu. Propůjčuje jednotlivým přírodním i civilizačním rámcům schopnost jednat (Dům mé milé). Rozsáhlý soubor prací je věnován oblasti snových traumat (Červená Škodovka). Vyostřenost, místy až výrazová afektovanost raných obrazů se kultivuje v pomyslné druhé fázi Valečkovy malby (druhá polovina 90. let). Noční krajiny jsou zachycovány ve větším výřezu, většinou jako obzory. Jsou více formálně sevřené a barevně sjednocené temnou tonalitou. Krajina je oživována kontrastními světelnými prvky – hvězdy, komety, rozsvícená okna, ohně apod. Objevuje se dějová fikce. Mezi klíčové obrazy této etapy lze zařadit Bílou noc. Divák jakoby vstupoval do obrazného světa melancholických vytržení plynoucích z konfrontace lidského jedince s nadčasovým „všehomírem“. Romantizující tendence se objevují v dekadentně laděných podobiznách (Kuřák, Mlčení) i v munchovských krajinných scenériích na opuštěných březích, bezprostředně blízko varovné, vtahující a nevyzpytatelné vodní hladiny nebo uprostřed lesních interiérů. V jinotajných podobiznách se Valečka staví skepticky k přirozenému poslání člověka na zemi (Nevěsta, Panna). Obrazem personifikuje osudovost někdy až determinaci lidského údělu (Malíř, Vrah). V těchto momentech se přibližuje k oblasti senzitivně vnímaného naturalismu, oproštěného ale od moralizování. Skepse tu dominuje nad kritickým vztahem k intenzivně pociťovaným skutečnostem. V obrazech této doby se projevuje silná mytizace reality (Čarodějnice), někdy hraničí s fikcí hororovou (Ptáci, Strážci). Valečka tu přiznává vliv filmové estetiky, především snímků Ingmara Bergmanna a Davida Lynche, stejně jako vlivy literární (A. Strindberg, S. Brzybiszewski). Zatím poslední období Valečkovy malby (po roce 2001) lze vymezit formálním i obsahovým zklidněním. Autor se stává, narozdíl od své dřívější pozice, více pozorovatelem, nežli přímým účastníkem dějů. Tento distanční postoj vyplývá především z krajinných motivů. Mizí z nich ambivalentní pocit úzkosti, pokory a úcty, děsu i vědomí nutného následování. Přibližují se tomu, čím jsou, krajinnými rámci protkanými vodními toky, modelovanými do podoby hornatin, pahorkatin a nížin, zalité slunce, ovládané tmou apod. Stále více se připodobňují skutečné krajině severních Čech, z které Valečka čerpá své motivy od samého začátku. Jakoby tu docházelo ke smiřování dvou dříve nesmiřitelných světů – makrokosmu se svými nadčasovými zákonitostmi a lidského mikrokosmu mizícího v propadlišti času. Také ve figuře se Valečka věnuje více popisu skutečnosti. Figura dostává plastičtější, lidský rozměr, i když její problematická životní role, otázky a pochyby o jejím osobním naplnění, stále přetrvávají, pouze se odehrávají v jiné rovině. Byla-li na začátku manifestována autorova niternost především projevy extenzivními – radikálním expresivním výrazem, a byl-li tím kladen důraz na základní a zásadní podíl jedince na formování svého já, je z posledních děl patrný přesun autorovy pozice ke střízlivějším a prozaičtějším východiskům. To patrně zapříčiňuje posun od vnější gestické bezprostřednosti a výrazové exprese k intenzivnějšímu postihování vnitřních dramat lidského jedince v opticky ladnějších formách. Valečka neopouští svou malířskou poetiku, pouze, zdá se, reviduje vlastní pozici v ní. Petr Vaňous