Jedním z nejzajímavějších a nejnadanějších představitelů současné mladé české malířské generace je Jaroslav Valečka. Absolvoval pražskou AVU a v Praze také žije. Velkou část svého života ale strávil na severočeském venkově. Sepětí s temně romantickými severními Čechami se promítá do námětů jeho tvorby a zároveň ovlivňuje charakter jeho umělecké osobnosti. Valečka není a nikdy nebude ambiciózním lídrem umělecké scény, který efektními velkoformátovými obrazy ohromuje veřejnost. Jeho síla spočívá ve zvláštní intimitě díla a vzácně vyrovnané kvalitě výtvarné tvorby. Na skupinových výstavách, kde každého autora zastupuje jeden až dva obrazy, se může jeho talent ztratit. Čím rozsáhlejší soubor Valečkovy tvorby ale máte možnost sledovat, tím více si uvědomujete jeho malířské přednosti. Valečka není umělec, který vytvoří jedno geniální dílo, v jehož stínu zaniknou všechna ostatní. Valečkova tvorba se vyvíjí zvolna, krok za krokem zraje a zhmotňuje se v desítkách plnokrevných a přesvědčivých obrazů. Ty mohou jednou být neodmyslitelnou součástí sbírek státních i soukromých galerií, jakou dnes představují Grimshaw nokturna, Worspswede group krajiny, z nichž se dá stěží vybrat jedno reprezentativní dílo, ale která představují nezpochybnitelnou kvalitu.
Příklad malířů z 19. a začátku 20. století neuvádím náhodně. Valečka patří mezi autory, kteří se snaží vytvářet klasickou a přitom současnou malbu. V soudobé české malbě se objevují všudypřítomné reminiscence na abstraktní umění 20. století. Určitá inspirace historickou tradicí malby sama o sobě není špatná. Žádný umělec netvoří ve vzduchoprázdnu a přinejmenším podvědomě musí přijímat vlivy toho, co už bylo vytvořeno. Problém je, že v českém prostředí má moderní malířství 20. století poněkud zbožštěné postavení, které stále ještě neumožňuje plně docenit hodnoty jiných uměleckých stylů. Podněty klasické moderny a především poválečného abstraktního umění 20. století se v dílech různých autorů znovu a znovu vracejí stále více rozmělněné. Valečka se tuto krizi současného malířství snaží překonat tím, že se inspiruje uměleckou tradicí, která moderně předcházela. V pojednání postav je možné sledovat vlivy Edvarda Muncha, v námětech a kompozici Friedrichův romantismus i symbolismus české skupiny SURSUM, barevně světelné řešení připomene luminismus přelomu předminulého a minulého století. Autor nekopíruje své inspirační zdroje. Vstřebává podněty a ty pak spolu se svou vlastní invencí přetavuje do nového svébytného celku. Nezaměnitelným rukopisem vytváří originální díla, která se sice v něčem inspirovala na klasicích, ale působí zcela současně. Témata svých děl čerpá Valečka z venkovského prostředí Lužických hor v severních Čechách. Jde o pohledy do krajiny, prázdné nebo s postavami naznačenými jen v hrubých obrysech. Vedle krajin pak autor maluje také figurální výjevy. Mísí se v nich syrovost s magickou zasněností. (Příbuzní a sousedé z Valečkova okolí se stávají postavami z arbesovských romanet.) K magickému efektu výrazně přispívají noční a večerní scenérie, do kterých jsou výjevy zasazeny.Ještě výrazněji než ve figurální tvorbě vyniknou malířovy kvality v krajinách. Krajiny nechává někdy prázdné, jindy je zalidňuje zvláštními postavami, v nichž se spojuje munchovské expresionistické pojetí figury s introvertní romantickou zasněností. Postavy nemají prokreslené obličeje, což jim dodává na zlověstné tajemnosti.Síla Valečkových obrazů ale spočívá především v úchvatné práci s barvou a světlem. Barva a světlo tvoří jednotný celek, zvláštní médium utkané z neskutečně jemných odstínů a mysticky zářícího světla. Ve spojení s netradičními sakrálními náměty toto médium získává magický charakter. Kostel s hořící věží na jednom z obrazů se mění na svatostánek ozářený mystickou září.Valečka suverénně zvládá kompozici a hloubkovou výstavbu obrazu. Technická virtuozita se spojuje s originalitou námětů a sugestivní prací s barvou a světlem. Z Valečky se tak stává jeden z nejnadějnějších a jednoznačně vyhraněných představitelů naší současné výtvarné scény.
Robert Janás