O dílo mladého výtvarníka Jaroslava Valečky (1972) by se měli zajímat lidé, které od tvorby nejmladších generací odhání pocit, že “tomu” (abstrakci, instalacím, videoartu aj.) nerozumějí. Valečka totiž tíhne k tradičnímu obrazu, věnuje se malbě a kresbě. Jeho forma je sdělná a jeho témata mají nadčasovou platnost. V začátcích byl ovlivněn expresionisty, především norským malířem Edvardem Munchem. Postupně našel vlastní výraz, umocněný příznačnou barevností, která má sama o sobě hodnotu symbolu. |
Jeho převážně noční krajiny jsou ztišené, ale je to baladické ticho s jakýmsi jen tušeným dramatickým podtónem. Hodně napoví už jejich názvy: Smuteční pochod, Bílé noci, Bludička... Valečka je nejen krajinář, ale také figuralista. Jeho postavy však zapadají do celé koncepce jeho díla – jsou to často jakési fantomy, bloudící pod hvězdnou oblohou.
Inspiraci čerpá Valečka i u dalších severských velikánů – spisovatele Augusta Strindberga a režiséra Ingmara Bergmana. Doma vychází jeho imaginace také ze severu, z baladické krajiny bývalých Sudet kolem České Kamenice. V nejmladší generaci českých malířů bychom marně hledali, koho připodobnit k tomuto absolventovi ateliéru Jiřího Sopka na pražské AVU, natolik je svébytný. Jaroslav Valečka získal v roce 1993 Cenu Sorosova centra pro současné umění. V roce 1995 obdržel stipendium Nadace Herberta von Hayeka a o rok později stipendium Hlávkovy nadace. Samostatně vystavuje od roku 1997.
V současnosti můžete vidět jeho obrazy na výstavě Perfect Tense na Pražském hradě. Osloví-li vás, můžete nějaký Valečkův obraz mít, a to z výstavy, která nyní probíhá v pražské galerii Bayer&Bayer.
N. Klevisová