JAROSLAV VALEČKA
 Krajina posetá tmou
 Světlo se dá vnímat jako nepřítomnost tmy, tma jako nedostatek světla, ať tak, nebo onak jde o zřejmé negativní vymezení dvou pólů jedné skutečnosti. Co ale večer – okamžik stmívání? Čeho je v daný okamžik víc, čeho míň? Jednoznačnost a zřetelnost v tomto okamžiku přechodu vyprchávají. Už v mytologických příbězích byly chvíle mezi jedním a druhým pólem dne vnímány jako okamžik nejistoty a z ní plynoucího zvláštního napjatého ticha a očekávání, v němž se rozhoduje o dalším osudu světa.        
  Podobné zlověstné ticho zaplavuje i obrazy Jaroslava Valečky, a to jak krajiny, tak i u figurální malby. Valečka se zřetelně odkazuje k tradici expresívní malby, především v jejím mnichovském panteistickém vymezení. Pracuje s barvou tak, aby ještě podtrhl nejednoznačnost jejího působení. Plynulost a jakási tekutost, díky níž se slévají poměrně velké barevné plochy v jemných valérových přechodech, působí na první pohled melancholicky, zasněně nebo i meditativně. Zvolna se ale ozývají spodní tóny, v nichž toto ztišení ztrácí punc sentimentálního pohrávání s barevným psychologismem. Vertikálně protažené, démonicky působící postavy bez obličejů vlekoucí se v podivném procesí kdysi reálnou, teď už jen sugestivní přízračnou krajinou. A k tomu ještě hořící ohně na kopcích nebo márnice uvězněná neprostupným kruhem zdi a protahující se stíny.

Martin Mikolášek, autor je kurátorrava »Otevřeno od pondělí do pátku 10–19