Jaroslav Valečka

Jan Dočekal

Krajina posedlá tmou
            O výrazném českém výtvarníkovi Jaroslavu Valečkovi (1972) nepíšeme poprvé, jeho současná výstava v ostravské galerii Beseda však akcentuje to nejpodstatnější pro jeho tvorbu.Temnota, svit měsíce, napjaté ticho, snovost a melancholie, symboly, mystéria a hloubka lidské duše, to jsou v souhrnu znaky malířské tvorby Jaroslava Valečky. Dle předpovědí některých výtvarných teoretiků by závěsný obraz už dávno neměl existovat. Pomiňme nikoli nedůležitý fakt, že v umění je veškerá prognostika nesmyslná a položme si otázku, proč závěsný obraz zůstává zřejmou skutečností?
          
Jedním z životodárných principů je inovovaná retrospekce. Například v té podobě, jak je tomu na obrazech Jaroslava Valečky, vystavených v ostravské galerii Beseda pod titulem Krajina posetá tmou. Co míním inovovanou retrospekcí? Svébytné aktuální obnovení něčeho minulého, jež je obecně známé, ve snaze zlomit novostí pohledu formální a tematickou vyčerpanost. Inovovaná retrospekce je důležitým prvkem kontinuity vývoje umění (bez zřetele na převažující aktuální tendence). Valečka absolvoval v devadesátých letech pražskou Akademii výtvarných umění a roční stáže na akademiích v Norsku, Německu a Nizozemsku. Tvůrčím zaměřením ukazuje, že zvláštní závažnost měla stáž norská, vizuální a citový kontakt s obrazy Edvarda Muncha. Připojme k této informaci Valečkovy reminiscence na dětství (jsou z rozhovoru pro katalog s kurátorem výstavy Petrem Pivodou): „Drtivá většina mých obrazů má nějaký reálný předobraz, vychází z konkrétní vzpomínky nebo zážitku. Dětství jsem strávil v krajině Sudet, konkrétně v Lužických horách. Myslím, že mě tamní drsná a tak trochu baladická krajina výrazně ovlivnila. Jako dítě jsem měl možnost ještě zažít Sudety v jejich původní podobě, jako krásnou temnou krajinu se zdevastovanými domy, vypálenými kostely, množstvím vykořeněných lidí a celou lehce depresivní atmosférou…“. Zážitky z dětství a oslovení Munchem v době studií, to vše, slito v sytý inspirační materiál, je věrohodnou matérií Valečkovy malířské práce v posledních deseti letech.Nabízí se otázka, kde je a jakou má ve Valečkově tvorbě podobu ona inovované retrospekce. Edvarda Muncha (zesnul dvacet osm let před Valečkovým narozením) vypjaté představy přiblížily k symbolismu, svými vrcholnými díly dal obsah pojmu expresionismus.
                 Jeho obrazy jsou ikonami duchovní a existenciální úzkosti moderního člověka. Jsou především symbolistní, se znameními pokory a smíření, napětí je pod povrchem: ve schematickém podání figur a věcí, v kontrastech tmy a světla. Silné citové zabarvení v obsahu a dynamika štětcové techniky, vlastní expresionismu, nejsou Valečkovým jazykem. Tedy ne zjevně. Bez značných duchovních pohybů, jež mohou zůstat skryty, však sotva lze tvořit. Nad vše lze ovšem nadřadit, tak to cítím u Valečky, ticho…
                 
Karl Ruhrberg píše v Umění 20. století (Slovart, Praha 2004): „… expresionisté se od Muncha učili proměňovat vzruchy vlastního nitra v malířství, zahušťovat lidskou postavu a krajinu redukcí bez jakýchkoliv detailů, i za cenu deformace ji podřizovat vlastní touze po výrazu a zviditelňovat skutečnost pod povrchem.“ Jakkoli jsem vyjádřil mínění, že Valečka není malířem – expresionistou, lze na něho Ruhrbergovo vyjádření z konce minulého století snadno aplikovat – „zahušťovat lidskou postavu a krajinu redukcí bez jakýchkoliv detailů“, to je pro Valečku exaktní. Bylo pro mne přitažlivé – byť i s rizikem omylu – hledat ve Valečkových obrazech body kontaktu s mistrovskými díly Munchovými. Soudím však, že ve Valečkovi není nic přeneseno, nic opsáno, že Valečkova práce je plodem nezávislosti, nepochybně založeném na důležitých vnuknutích s evidentní výchozí adresou. Vizuální a citový kontakt s obrazy Jaroslava Valečky může mít u vnímavého pozorovatele silnou odezvu. Netřeba přitom nalézt bezpodmínečné souznění s jejich obsahem, porozumění oněm mystériím noci a zobecněné neuchopitelnosti ducha místa. Je jen vhodné se otevřít. Pak se dostaví vjem výtvarnými prostředky pojednaných básní o temnotě, jež není definitivní, neboť ji vždy střídá světlo, o místech beze jména, na něž lze vložit nepominutelná místa svého života, o tom, jak si (ne spolu s autorem, ale těsně vedle něho) ta místa neseme v mysli a ve sféře citu, nezřídka bolestně nostalgického. To vše se může intenzivně udát toliko s obrazy, jejichž prvotní založení je věcné. Tomu protikladná abstrakce samozřejmě též vyvolává emoce, mnohdy až nadzemsky krásné, ale zpravidla jen efemérní. Už to není jen domněnka na základě nedostatečně velké plochy k posouzení, je to fakt doložitelný výstavním programem za tři uplynulá léta – ostravská galerie Beseda, s kurátorem Petrem Pivodou, je pro poznání našeho současného výtvarného umění dobrou adresou.

  • Jaroslav Valečka – Krajina posetá tmou, galerie Beseda, Moravská Ostrava, Jurečkova 18. Výstava trvá od 10. dubna do 22. května 2008.
  • Jan Dočekal je kunsthistorik.  
  • Text vyšel v Literárních novinách 2008-21 na straně 13.
  • Publikováno online 17.6.2008