Jaroslav Valečka

Drsná poetika Valečkova vidění

S novým cyklem obrazů se v Galerii Vltavín představil Jaroslav Valečka. Autor je už poměrně známým malířem mladší generace, jehož práce se od absolutoria na pražské Akademii výtvarných umění (ateliér Jiřího Sopka) pravidelně objevují v prostorách českých i zahraničních výstavních síní. Série obrazů, které představuje nyní v Praze, byly prezentovány také ve Frankfurtu nad Mohanem, v Jihlavě a v Děčíně. Patří mezi výtvarníky, jejichž malba pokračuje v klasické linii figurální a krajinářské, výrazem, který se vyznačuje vysokou mírou expresivity, podané však pečlivým, čistým způsobem, balancujícím na hraně naivizujícího zjednodušení.
Jako celá Valečkova tvorba štěpící se do dvou tematických okruhů, i tato výstava představuje malby krajinných panoramat a malby figurální.
Prve zmíněná krajinomalba je v autorově případě zcela nezaměnitelná s pracemi jiných autorů především díky naléhavé atmosféře nostalgie, zmaru a pustoty. Valečkovy krajiny jsou analytickou studií opuštěnosti, jsou nevhodné pro život, nehostinné, mnohé jsou vyobrazeny ve své zimní podobě, která tento vjem jen umocňuje (Hory, 2006; Dětská nemocnice, 2004). Typické jsou pro něj pohledy na holou horskou krajinu, do hloubi lesa, na opuštěná podhorská stavení apod. - vybírá si z mnoha možností, jež krajina nabízí, právě ty, které se vymykají okamžitému diváckému přijetí, zachycuje ty, k nimž si divák musí vztah nejprve vybudovat.
V tichých, rozjímavých panoramatických pohledech a v děsivých lesních zákoutích je uzavřena jedna z linií autorovy malby. V jiné linii do krajin klade lidskou stafáž. Nejčastěji se v kompozicích objevují zástupy vesnických obyvatel, anonymní dav srocený většinou u příležitosti nějakého obřadu (srocení kolem ohně uprostřed lesa, tajuplná vesnická svatba uprostřed sychravé, zimní pláně). Tyto výjevy nejvíce připomínají podivné, nedefinovatelné pohanské rituály (Vlajky, 2006 ; Hořící čarodějnice, 2006). Postavy se pak více než jednotlivým lidským osobnostem blíží krajinným prvkům – neživotným, ničím neurčujícím své záměry. V naprosté většině případů nemají tvář – žádná z lidských bytostí není popsaná do důsledku fyziognomických rysů, každá je stínem, dojmem, představou o lidství. Dohromady hrají roli: svědectví o existenci zarputilých horalů žijících v pusté, nehostinné krajině s drsným kouzlem. V drsnosti a anonymitě krajiny se tak zrcadlí i osobnosti obyvatel – panorama severočeského pohraničí je ve Valečkových obrazech úzce propojeno s atmosférou Sudet obydlených vzájemně cizími lidmi spjatými povrchními vztahy s minimem emočního aspektu. Prostřednictvím obrazů zrcadlí autor paměť vlastní děčínské rodiny, paměť předchozí generace.
Vedle krajin se Valečka s úspěchem věnuje i figurální malbě, která se vyznačuje podobně symbolistním laděním jako krajinomalba s lidskou stafáží. I zde Valečka pracuje s anonymitou, prázdností, tajuplností, jež dohromady evokují magickou chvíli, tajemný až mystický odér nesoucího se kolem zobrazovaných.
Nahé,necudné dívky jsou zahaleny závojem (Děvka, 2006), portréty osamělých mužů v prostorné, prázdné místnosti jsou zahaleny stínem (Homosexuál, 2005), portrétovaní, kteří jsou nejvíce odhaleni, mají fyziognomii i kolorit zombie (Vesničan, 2006). V nejzazším případě (a častém) Valečka zachycuje smrt – sinalé umrlce v rakvi (Smrt, 2006), ženy spadlé napříč kompozicí.
Tematika Valečkových obrazů rozhodně není veselá. Je tajuplná, v některých případech symbolistní, drsná. Necitelná. I jeho figurální tvorba odpovídá nerudnosti sudetského prostředí, z nějž pochází. Valečka se skrze své obrazy nenabízí, hledá podobně laděného diváka. Vyvíjí se formálně i obsahově- od výstavy k výstavě a každá nová svědčí o kontinuální, promýšlené činnosti. I současná výstava v tomto ohledu nese své zralé ovoce.

Kateřina Tučková