Dílo Jaroslava Valečky se v kontinuální, logické linii vyvíjí už od konce devadesátých let, kdy autor dokončil studia na pražské Akademii výtvarných umění. Od roku 1991 prošel malířskou školou Jiřího Sopka, sochařským ateliérem profesora Hendrycha a absolvoval stáže v Německu, Norsku a Nizozemí. Mimoto během studií získal několik ocenění, jako je například Cena Sorosovy nadace (1993), nebo Cena Hlávkovy nadace (1996).

Přes samotnou existenci neběžného a propracovaného celku díla, i přes veškeré doklady o kvalitě tvorby v podobě získaných ocenění, byla jeho autorská cesta k úspěchu spletitá. Prosadit se v této dekádě s krajinomalbou na pomezí realismu a magického realismu, případně s lyricky laděnou portrétní malbou, které se autor věnuje paralelně v druhé tematické linii svého díla, nebylo jednoduché. Několik prvních roků bylo tristních.

Dnes, po letech vytrvalé práce, během níž jej spojení s několika malými galeriemi, účast na rozsáhlých výstavách jako byla v roce 2003 Perfect Tense v Jízdárně Pražského Hradu, a spolupráce se zahraničními galeristy, dovedlo k nezpochybnitelné existenci na české výtvarné scéně. V současnosti patří Valečka k jedněm z nejvýraznějších autorů mladší střední generace.

Ve své malířské cestě navazuje na linii klasické figurální a krajinářské malby. Pracuje s výrazem, který se vyznačuje vysokou mírou expresivity, podané však pečlivým, čistým způsobem, balancujícím na hraně naivizujícího zjednodušení.

Krajinomalba je ve Valečkově případě zcela nezaměnitelná s pracemi jiných autorů především díky naléhavé atmosféře nostalgie, zmaru a pustoty. Jeho krajiny jsou analytickou studií osamění - jsou nevhodné pro život, nehostinné, mnohé jsou vyobrazeny ve své zimní podobě, která tento vjem jen umocňuje. Typické jsou pro něj pohledy na holou horskou krajinu, do hloubi lesa, na opuštěná podhorská stavení - vybírá si z mnoha možností, jež krajina nabízí, právě ty, které se vymykají okamžitému diváckému přijetí, zachycuje ty, k nimž si divák musí vztah nejprve vybudovat.

V tichých, rozjímavých panoramatických pohledech a v děsivých lesních zákoutích je uzavřena jedna z linií autorovy malby. V jiné linii do krajin klade lidskou stafáž. Nejčastěji se v kompozicích objevují zástupy vesnických obyvatel, anonymní dav srocený většinou u příležitosti nějakého obřadu (srocení kolem ohně uprostřed lesa, tajuplná vesnická svatba uprostřed sychravé, zimní pláně). Tyto výjevy nejvíce připomínají podivné, nedefinovatelné pohanské rituály. Postavy se pak více než jednotlivým lidským osobnostem blíží krajinným prvkům – neživotným, ničím neurčujícím své záměry. V naprosté většině případů nemají tvář, žádná z lidských bytostí není popsaná do důsledku fyziognomických rysů, každá je stínem, dojmem, představou o lidství. Dohromady hrají roli: svědectví o existenci zarputilých horalů žijících v pusté, nehostinné krajině s drsným kouzlem. V drsnosti a anonymitě krajiny se tak zrcadlí i osobnosti obyvatel – panorama severočeského pohraničí je ve Valečkových obrazech úzce propojeno s atmosférou Sudet obydlených vzájemně cizími lidmi spjatými povrchními vztahy s minimem emočního aspektu. Prostřednictvím obrazů zrcadlí autor paměť vlastní děčínské rodiny, paměť předchozí generace.

Vedle krajin se Valečka věnuje i figurální malbě, která se vyznačuje podobně symbolistním laděním jako krajinomalba s lidskou stafáží. I zde Valečka pracuje s anonymitou, prázdností, tajuplností, jež dohromady evokují magickou chvíli, tajemný až mystický odér nesoucí se kolem zobrazovaných. Dá-li se pro jeho tvorbu hledat předobraz, tak v rámci figurace vede cesta jednoznačně k dílu Edvarda Muncha.

Nahé, necudné dívky jsou zahaleny závojem, portréty osamělých mužů v prostorné, prázdné místnosti jsou zahaleny stínem, portrétovaní, kteří jsou nejvíce odhaleni, mají fyziognomii i kolorit zmrtvýchvstalých. V nejzazším, a častém, případě Valečka zachycuje smrt – sinalé umrlce v rakvi, ženy na pokraji psychického vyčerpání, spadlé napříč kompozicí.

Tematika Valečkových obrazů rozhodně není veselá. Je tajuplná, v některých případech symbolistní, drsná. Necitelná. I jeho figurální tvorba odpovídá nerudnosti sudetského prostředí, v němž často pobývá.

Valečka se skrze své obrazy nenabízí, ale hledá podobně laděného diváka.