Bílé noci Jaroslava Valečky „Byla překrásná noc, taková noc, jaká snad může nastat jen tenkrát, když jsme mladí...“ těmito slovy uvádí Dostojevský svou novelu Bílé noci. V průběhu čtyř petrohradských nocí v ní zažívá zrod a pád jedna mladá láska. Vypravěč příběhu se zamiluje do prosté dívky, jejich vztah však nedojde naplnění. Podstatnou úlohu hraje v příběhu kouzlo noci. Obdobně silnou atmosféru má noční krajina a její proměny na plátnech Jaroslava Valečky: Potemnělá či měsícem nasvícená pohoří, sníh, do tmy zářící venkovská stavení, osamělé zasněžené svahy, zrcadlení světel na jezeře,  interiéry domů s anonymními postavami či lesní průhledy... Vše jen zkratkovitě naznačené úspornou kresbou, jež tvoří kontrapunkt nosné expresívní barevnosti. Po obsahové stránce pro Valečku tak typická psychologizace individuálního osudu, dávající osobnímu dramatu jednotlivce obecně lidskou platnost. Plno symbolických přesahů a archetypálních obrazových konstelací útočících na emoce. Výjevům jednoduchým až k banalitě se ve Valečkově výtvarném jazyku dostává oné vzácné páté dimenze, jenž dělá umění uměním. Portréty konkrétních lidí, nevěstek, ublížených či zbitých žen, nejrůznějších vesnických podivínů či jiných stvoření noci... vše malováno na tmavém pozadí, načpělé až jakousi faustovskou atmosférou. Spolu s postavami lidí, tu a tam po krajině roztroušenými, se objevují nevyřčené otázky, občas zaskočíme i do žánru hororu. Oproti tomu osamělá noční krajina má u Valečky pohádkový, neskutečný, místy až mystický rozměr. Má přídech onoho nepojmenovaného, magicky přitažlivého nočního děsu, jehož jsme se báli jako děti a jenž dokázal být tak intenzivní. Valečkovy bílé noci jsou díky své působivé kompoziční i obsahové prostotě a preciznosti provedení až puristicky čisté a průzračné. Náměty, jež jinde svou silnou sentimentalitou hraničí s kýčem, působí zde lehce a přirozeně. Valečkův sentiment umí být místy i drsný a syrový. Krvavě naturalistické náměty smrti, zabíjačka, mrtvé slepice či kanec, však nejsou samoúčelné. Vždy jsou obrazem dějů skutečně se odehrávajících v přírodě. I krajiny, jakkoliv snově a neskutečně na nás působí, mají vždy svůj reálný předobraz. Překvapivě všechny Valečkovy výjevy mají reálný základ ve skutečném místě a prožitku. Od dětství jej hluboce oslovuje prostředí severních Čech, vylidněná a zdivočelá krajina bývalých Sudet. Je to jiný svět se svými vlastními fyzikálními i lidskými zákony. Ne náhodou bývají v souvislosti s Valečkovou tvorbou připomínána jména jako Ingmar Bergman nebo David Lynche. Svou baladickou atmosférou stojí Valečkova tvorba blízko pracem jen o rok mladšího malíře Martina Kuriše. Oba autoři nemají k sobě blízko jen mentálně, inspirují se totiž v tomtéž regionu. Kurišova malba je oproti Valečkovi narativnější a laděná více pohádkově. Sahá také hlouběji do nevědomí, a to i pro zapovězené a  potlačené představy Ega. Je v ní více patrná iracionální „lynchovská“, spíše než syrová, logikou 19. století však stále vysvětlitelná „bergmanovská“ stránka. Oproti tomu Valečka zůstává mnohem blíže atmosféře romantismu 19. století. Máchově, Puškinově či Dostojevského kráse a tragice vybudované na nejprostších lidských situacích doprovázených silnými emocemi. Valečkova příroda v souladu s romantickou tradicí na plátně ožívá, stává se zrcadlem emocí prožívaných a nesených člověkem. Každý strom a každý stín nám doslova „dýchá“ na záda. V pořadí již druhá výstava v Kotelně nás zve do magického světa snových  krajin a baladických lidských osudů. Představuje především autorovy práce z posledních let. Jaroslav Valečka (*27.10.1972) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru malíře Jiřího Sopka a sochaře Jaroslava Hendrycha (1991-1998). Absolvoval řadu zahraničních stáží a pobytů. Přesto si na pozadí naší současné výtvarné scény i mnoha historických vlivů dokázal zachovat pozoruhodnou původnost a osobitost rukopisu. Jeho styl je na první pohled rozpoznatelný a za poslední desetiletí se proměnil jen málo. Akademické školení na něm (naštěstí) nezanechalo příliš znatelné stopy. Valečkův nadčasový ahistorický styl vychází z expresionismu, jenž je u prvních prací, nesoucích až gestický rukopis, mnohem výraznější. Některá raná plátna prozradí silnou inspiraci dílem Edvarda Muncha. V průběhu let se však Valečkův styl zklidnil a „pročistil“ do dnešní podoby. Stopy exprese a výraznější tahy štětce už dnes nenajdeme. Postavy, dříve jen načtrnuté a anonymní, dostávají konkrétnější tvář a podobu. Jaroslav Valečka patří k nejpůvodnějším a nejnadanějším mladým tvůrcům. Díky jeho pracovitosti a ukázněnosti můžeme již dnes jeho dílo počítat spíše ve stovkách. Díky své pozoruhodné atmosféře také přitahuje v poslední době  pozornost odborníků i veřejnosti jako magnet. Do dalších let mu tak nelze popřát než dostatek inspirace! 

Marcela Chmelařová