Jaroslav Valečka

Bergmanova tragika - Radek Wohůmuth, Týden, 2010  

Čas od času se objeví pochybnosti o životnosti malby, zkoumá se, jestli je malba dostatečně živá, aktuální a jestli má ve světě současného umění ještě své opodstatnění. Většinou na to téma vznikne souborná výstava, ze které vyplývá jen to, že malířů je stále dost a jejich obrazů ještě víc. Kdo ale chodí po výstavách, teď mám na mysli ty autorské, pravidelně, může si ušetřit banální otázku.

 

Jaroslav Valečka: Obzory, Výstavní síň Chrudim, do 15. června

Příliš daleko a blízko zároveň se zdají být emotivní krajiny Jaroslava Valečky a právě ta prapodivná míra distance možná vytváří jejich nejsilnější kouzlo. Na jednu stranu jsou často otevřené jako dlaň a z ptačí perspektivy se zdají být dobře přehledné, na druhou v opravdovém kontaktu s nimi brání propast volného prostoru, neprostupná hradba lesa nebo rozlehlá vodní hladina. Člověk si sice může myslet, že je zná, ale o tom, co se v nich děje, doopravdy nemůže vědět skoro nic. Melancholická směs nehybnosti a přízračné hry světel, kterou někdy obstarává dramatické "munchovské" nebe, jindy žhářem založený požár - v sobě mívá nádech syrové severské tragiky filmů Ingmara Bergmana. Valečkova krajina s obzorem rozloženým do mnoha plánů je bretaňsko-sudetského rodu a promítají se do ní syrové lidské příběhy plné emocí, místních rituálů, beznaděje a osamělosti. Je to vrstevnatá vizuální kniha se znamením věčnosti, kterou lze číst znovu a znovu. Je to krajina jako osud. Je to důkaz, že krajinomalba není mrtvá ani ve třetím tisíciletí.

 

Radek Wohlmuth, Týden, 2010