22.9. 2011 ♦ Rozhovor Kateřiny Tučkové, Právo

 

 

---

 

19. 9. 20011 Rozhovor Marie Frajtové, Týden

Na hranici snů

 

 

Pod pojmem krajinomalba si člověk představí Antonína Slavíčka a jeho Kameničky. Ale ani ve dvacátém století není krajinářství mrtvý pojem. Na obrazech Jaroslava Valečky ožívají mýty i lidové slavnosti Lužických hor, ale i temné přízraky rozpadlých fabrik a cesty, které nikam nevedou...

 

Je pravda, že jste měl být původně lékařem?

To bylo přání mojí maminky. Jsme lékařská rodina, ale mě to vždycky táhlo k malířství. K lehkému zděšení mých rodičů jsem se v osmnácti dostal na akademii – a už jsem u toho zůstal.

Vyrůstal jste v Lužických horách?

Je to trochu složitější. Narodil jsem se v Praze, ale rodiče měli v Praze strašně malej byt. Takže jsme až do mých sedmi let bydleli na chalupě v Lužických horách ve vesnici Líska, která má čtyřicet obyvatel, takovej správnej zapadákov.

To zní jako idylické dětství.

No, ony byly Sudety docela divoký a temný: vymlácený kostely, opuštěný baráky, cesty, které nikam nevedly, zdemolovaná nádraží...

 

Velká kometa, 2010, 124 x 196 cm, olej na plátně

 

Pro dětskou fantazii je i tohle strašidelné prostředí docela inspirativní, ne?

To bylo skvělý, vedle toho působila Praha strašně sterilně. S klukama jsme prolézali opuštěné domy a nacházeli zbraně po Němcích. U nás na půdě byl třeba esesáckej bajonet a nábojnice, s tím jsme si běžně hráli.

Jak tyhle dětské vzpomínky ovlivňují vaší tvorbu?

Dětství nevymažete. Zároveň je to věk, kdy je člověk nejcitlivější a kdy si i nejlíp pamatuje. Dneska se ten kraj mění, civilizuje, začíná to být ta vypíglovaná idylická krajina, jakou mají Němci na druhé straně. Ta drsná, surová krajina mého dětství už je téměř pryč.

Zdá se vám o ní někdy?

Jistě. Často se mi zjevuje noční krajina, temný les, zpoza kterého vyčuhuje stará opuštěná fabrika, sem tam rozflákané auto, nebo silo, monstrózní státní statek... Tohle ve mně je.

To je jak z Tarkovského Stalkera.

Přesně. I v tom, že ta krajina je sama o sobě krásná, dynamická, jen poznamenaná tím, co z ní během dvacátého století udělal člověk.

 

Drží se u vás na vsi pořád lidové zvyky?

Drží. Pálení čarodějnic je pro místní nezaměstnané a opilce akce roku. Vybičují se k tomu, že pomocí traktoru pokácí nádherné mnohaleté vzrostlé modříny, za vsí postaví šestimetrovou hranici, zapálí to, všichni se tam příšerně ožerou a pak se o tom půl roku mluví. Jednou se hranice sesunula, pak jsem to namaloval. Většina mých věcí má reálný základ: z dětství si třeba pamatuju lampiónové průvody, držely se i masopusty.

 

Hořící čarodejnice, 2006, 137 x 103 cm, olej na plátně

 

Mám pocit, že se lidé k tradicím dost vrací.

To určitě jo, chtějí někam patřit, tradice jsou součástí identity. Město je anonymní, bezbřehé, není odlišený den a noc, ani roční období. Proto je dobré vypadnout na vesnici a zjistit, jak vypadá letní krajina, co se děje na poli, co se sklízí... Na vesnici je jasné, že člověk není pán, který ovládá přírodu. Když v zimě napadnou dva metry sněhu, tak se nikam nejede, když dlouho prší, úroda uhnije a hotovo. Nezbývá než se podřídit. To v Praze nevidíme, v supermarketu jsou maliny i v únoru a nikomu to nepřijde divné.

 

Zachycujete na obrazech konkrétní zážitky?

To jo. Ne doslovně, ale jsou tam konkrétní místa a konkrétní lidi. Pokud je maluju nějak nelichotivě, tak je lehce pozměním. Třeba obraz ženy s monokly, to je sousedka, kterou zmlátil její druh. Anebo žena s pavouky, to je zážitek mojí známé, která měla tak strašnou kocovinu, že měla pocit, jako by po ní lezla hromada pavouků. Obyčejně zaznamenané vyprávění. To je obraz, který se nikomu nelíbí, ale každý na něj reaguje.

A co ty ženské tváře s mnoha očima?

To je taky dětský zážitek. Když jsme byli malí, přimalovávali jsme si ještě jednu pusu nebo oči a strašili se. Tenhle motiv se objevuje i v pohádkách. Je to na jednu stranu znepokojivé a na druhou fascinující.

I ten oběšenec je reálný?

To ještě není hotové. Ale jo, to je vzpomínka na to, jak se nám oběsil soused. Byl podivná existence, kradl a dělal problémy. Pak ho policajti obvinili a než ho stačili šoupnout do kriminálu, oběsil se. Ale byl to ten typ člověka, který to provedl teatrálně: vybral si nejvyšší strom, vylezl až nahoru a tam se oběsil. Visel tam, celá vesnice se na něj chodila dívat. Hasiči ho nemohli sundat, protože neměli tak dlouhý žebřík. Visel tam docela dlouho. Mně bylo v té době asi čtyři nebo pět.

Visatec, 2011, 133 x 92 cm, olej na plátně

 

Maloval jste už v dětských letech?

Průběžně ano, od takových osmi docela intenzivně, ale nečekal jsem, že bych se tomu mohl v budoucnosti nějak věnovat. Do lidušky jsem chodil, ale jen tak ze zájmu. Opravdu mě to chytlo až kolem šestnácti. Pak jsem se přihlásil na AVU a k velkému překvapení mému i ostatních mě hned na první pokus vzali.

Zkoušel jste někdy malovat abstraktně?

Ne, tohle mám v sobě a celý život maluju víceméně totéž, jen se to neustále vyvíjí. Vždycky mě bavilo malovat archetypální příběhy na hranici reality a snu. Měnilo se to spíš formálně než obsahově.

U koho jste na akademii studoval?
U Jiřího Sopka, ale z celé školy pro mě byly nejlepší zahraniční pobyty. Byl jsem ve Francii, Německu, Holandsku a Norsku, většinou na semestr. To bylo lepší než celá akáda. Člověk se dostane ven a zjistí, jak to funguje jinde. Nejlepší to bylo v Německu, tam školy fungují hodně profesionálně. Pražská škola byla dobrá maximálně díky lidem.

S kým jste chodil do ročníku?

To je zvláštní, nikdo z mého ročníku se bohužel nechytl, neměl jsem takový ten generační background. Zůstal jsem na to sám a musel se ze začátku prokousávat skrz oblastní galerie. Než jsem se dostal do těch lepších, chvíli to trvalo.

Včera jsem si prohlížela váš katalog a napadlo mě, že máte leccos společného s Casparem Davidem Friedrichem. Strefila jsem se?

Caspara Davida Friedricha mám strašně rád! To se Vám spojilo naprosto přesně, on taky dost často maloval Lužické hory. Jako profesor akademie žil v Drážďanech a měl to sem kousek. Byl jsem v galerii v Karlsruhe a tam visel obraz, na který jsem asi půl hodiny zíral a říkal si: panejo, tenhle pohled znám! Byl to obraz „Landschaft mit Rosenberg“, což je kopec, který se dnes jmenuje Růžový vrch, je to národní přírodní rezervace a na který jsem se díval celé dětství od nás z vesnice: akorát z druhé strany. Friedrich často maloval Labské pískovce, České Středohoří, Krušné a Lužické hory. Takže místa, které občas maluju i já, jen úplně jinak. Z těch obrazů je vidět, že tu krajinu opravdu dobře znal, že ji měl prochozenou. I když si to někdy dost přikrášloval, Milešovka ve Friedrichově podání měří tak dva a půl tisíce metrů.

 

Pavouci, 2010, 93 x 102 cm, olej na plátně

 

Od koho jste se ještě naučil?

Mám rád Muncha, to je na mých obrazech asi taky znát. Z Českých malířů Kremličku, Váchala, Zrzavého, takže představitele klasické figurální malby, přitom naprosto svébytné. A outsidery, kteří se obtížně prosazovali. Osobně velmi nemám rád Fillu, jeho věci mi přijdou jako bezduché napodobeniny toho, co k nám chodilo z venku. Ve Volných směrech vždycky vyšly černobílé reprodukce Picassa a Braqua – a za tři měsíce Filla vystavoval totéž... Bohužel se to u nás promítá dodnes, někteří čeští výtvarníci trpí komplexem nedostatečné světovosti a kopírují to, co venku frčelo před dvaceti lety. To je dost trapný.

Vy se celý život věnujete krajině. Není krajinomalba v současnosti mrtvý žánr?

To určitě ne, to je hloupost. Obraz lze hodnotit jen tím, jestli funguje na diváky. Nedá se říct: figura ano, krajina ne. S Jirkou Hauschkou jsme nedávno vystavovali v Londýně a tam se divili: nikdo u nich krajinu nemaluje. Byli překvapení, že se s tím dá dneska něco udělat, že to nejsou bílé chaloupky s červenou střechou a rozkvetlými máky ve zlatém rámečku. Krajina má široké možnosti, může být obsahová, náladová, depresivní, městská, melancholická a tak dále.

Patří k vašim inspiračním zdrojům i literatura?

Přiznám se, že v literatuře jsem dost barbar. Malování je pro mě strašný žrout času, v aťasu jsem deset hodin denně. Většinou jsem tak unavenej z pocitových věcí vyplývajících z tvorby, že moc nemám chuť zabředávat do cizích fantazijních světů. Ale samozřejmě mám svůj oblíbený základ: dekadentní autory přelomu století, Strindberga, Pribyszewského, z kinematografie mě baví Bergman a Lynch.

A bavilo by vás ilustrovat literární předlohu? Mně by se vaše malby hodily ke Kafkovi, úplně vidím třeba Zámek...

To je zajímavé, protože Kafka se mi nikdy nijak zvlášť nelíbil. Teda – strašně se mi líbí jeho povídka Vesnický lékař, ale Proces a Zámek jsem četl spíš z povinnosti. To mě neoslovilo. V literatuře jsem laik, hodnotím to stylem líbí, nelíbí. A žádnou vysněnou knížku, kterou bych chtěl ilustrovat, asi nemám. Věci ilustrativního charakteru by podle mě měly být víc postavené na kresebné složce a na příběhu. A já to mám postavené na barvě a náladě, čímž se ilustrace vylučuje.

 

 

Horský hotel, 2009, 117 x 130cm, olej na plátně

 

Nedávno jste měl v Londýně dvě výstavy, jak k tomu došlo?

Jedna byla společná s Jirkou Hauschkou a druhá skupinová s výtvarníky Stuckistů z celého světa. Kurátoroval jí Edward Lucie-Smith, který napsal i legendární knihu Art Today.

Co jsou Stuckisté vlastně zač? Zastánci tradiční figurativní malby?

Stuckismus vznikl v Brtitánii v roce 1999, „stuck“ znamená uvíznout, zatvrtdnout. Spoluzakladatel hnutí Billy Childish se hádal se svou tehdejší přítelkyní Tracey Emin, která pak byla nominována Turner Prize, o výtvarném umění. A ona na něj v hádce křičela: „You are stuck, stuck, stuck!“ (zamrzáš!) Na počest toho spolu s Charlesem Thompsonem napsali manifest Stuckismu, kde jsou body typu: kdo nemaluje, není umělec, umění, které musí být vystaveno v galerii, aby se stalo uměním, není umění, malba by měla být figurální... Poměrně ostře se to vyhraňuje vůči konceptualismu. Stuckisté dokonce pravidelně protestují proti Turnerově ceně, například běhali před Tate gallery v maskách. Českou skupinu v roce 2004 založil kunsthistorik Robert Janás, první větší výstavu jsme měli v roce 2007.

U nás je konceptualismus pořád in, stačí se podívat na Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Chalupeckého cena je s mírnou nadsázkou o tom, jestli je větší umění pobíhání s igelitkou po sídlišti, nebo lepení pyžama na zeď, to nemá s uměleckou cenou skoro nic společného. To mě vůbec nezajímá.

 

Jaké to je, fungovat ve výtvarné skupině? Výtvarníci jsou přeci jen z podstaty individualisté, vycházíte spolu?

Nejsem na fungování skupiny závislý, vystavuju hodně samostatně. Ale mezi stuckisty jsme si lidsky sedli, s Markétou Urbanovou a Jirkou Hauschkou se velmi dobře dělá, to je nezbytná podmínka, aby to fungovalo. Jinak máte pravdu, malířská ega jsou dost výrazná.

Skupinově jste vystavoval ještě v projektu Natvrdlí.

To byl výstavní projekt kunsthistoričky Rey Michalové a šlo vlastně o podobný princip: rehabilitaci klasické, narativní malby. Do téhle party patří ještě Michal Novotný alias MICL, Lukáš Miffek a Karel Jerie. Měli jsme několik společných výstav, taky máme manifest, ale je to víceméně legrace.

Co s prodejem obrazů udělala ekonomická krize?

No, mně se paradoxně moc nedotkla. Ale asi je to tím, že mi akorát vyšla monografie a měl jsem první větší retrospektivu. To určitě zafungovalo. Sinusoida je ale velká. Obrazy se prodávají hodně nahodile, jsou dobrá období a pak období hodně špatná. Stane se, že měsíc i víc neprodám nic.

 

Mají vaši sběratelé něco společného?

Je jich spíš několik druhů. Ti jedni jsou skuteční fandové, kteří nemusí mít ani tolik peněz, ale baví je to a kupují vysloveně pro svoje potěšení. Pak jsou systematici, kteří sbírají určité období nebo generační skupinu. Pak překupníci, kteří na tom koukají rychle vydělat. A nakonec blouznivci, kteří se do nějakého obrazu zamilují a pak ho prostě musejí mít. Tyhle skupiny jsou různě nakombinované.

 

Nad přehradou, 2010, 121 x 145 cm, olej na plátně

 

A mají něco společného s vámi?

Zajímavé je, že se moje obrazy často líbí lidem, kteří mají zkušenost s životem na vesnici, něco jim to připomíná, oslovují je podobné věci jako mě.

Zajímá vás, kam vaše obrazy přijdou?

Zajímá. A nemám rád, když je někdo kupuje vysloveně na kšeft. Jsem radši, když si to někdo pověsí doma a má z toho radost.

Loučíte se s nimi snadno?

Dřív jsem trpěl určitým sentimentem, ale časem se to dost zlepšilo. Ale stejně mám pár zásadních obrazů, které nikdy neprodám. 

Některým výtvarníkům vadí návštěvy v ateliéru a všetečné otázky. Jak jste na tom vy?

Mně to nevadí, protože každého zajímá něco jiného. Nemám problém komunikovat. Někdo v tom vidí magii, někdo čistý malování, někdo filozofii. Když chodí moc návštěv, už se těším, až budu mít klid na malování – a naopak.

Malujete pravidelně?

Já bez malování nevydržím, když tři dny nemaluju, už mě z domova posílají do ateliéru, protože se mnou není k vydržení. Já bez toho nemůžu být, jak ráno vstanu, už se těším, co budu v ateliéru dělat. Pak se tady samozřejmě vztekám a zuřím, že to nejde tak, jak jsem si myslel. Taky je to docela vysilující. Nebaví mě to, co k tomu taky patří: telefonování, zařizování, stěhování věci na výstavy, dojíždění do tiskárny, když se tiskne katalog. Ale na vlastní malování se vždycky těším.

Stane se, že tu strávíte den a ani si nevšimnete, kolik času uběhlo?

Dodržuju pravidelný režim. Začínám v devět ráno, v poledne se naobědvám a pak do osmi, do devíti pokračuju. Samozřejmě, že se do toho někdy zažeru, to je normální.

Visíte v zahraničních sbírkách? Jaká je vaše meta?

V pár sbírkách jsem. Tím, že žiju v Čechách, jsou šance na nějaké větší prosazení v zahraničí dost malé. Čeští malíři, kteří se prosadili venku, tam všichni žili: Kupka, Mucha, Kubín... Fakt je, že trh s uměním funguje nacionalisticky: Češi kupují Čechy, Němci Němce a Francouzi Francouze. Představa, že člověk přijede z Česka do Anglie a budou mu tam rvát mokré obrazy z ruky, je mimo. Oni ho rádi vystaví, ale pořád na něj budou koukat jako na zajímavou raritu. Jezdím ven, vystavuju, ale mám představu o svých limitech.

Malíři jsou celý den zavření v ateliéru, nechybí vám kontakt s lidmi?

Zrovna tohle mi vůbec nevadí, když delší dobu maluju, mám problém se rozmluvit, nejsem moc schopný komunikovat. Dneska jsem radši nešel malovat, když jsem věděl, že přijdete. Ale malíři jsou různí. Někdo chce ukojit svoje vlastní ego a nic jinýho ho nezajímá, někdo žije pro malování a jde za svým výtvarným snem.

Funguje solidarita? Když u vás někdo nakupuje, poradíte mu, koho má ještě navštívit?

Já to dělám. Neberu to hystericky konkurenčně. To stejně nikam nevede.

Skicujete si, nebo malujete rovnou na plátno?

Kreslím si do skicáků, to jo. Jsou to takové elementární návrhy, pak z toho něco vyberu a začnu to malovat. Ale nikdy nevím, jak to dopadne, od určitého momentu začne obraz žít vlastním životem a řekne si sám, co je potřeba. Maluju kontinuálně, u krajiny začínám oblohou a jdu seshora dolů, to je klasický postup.

 

 

Červený kouř, 2011, 92 x 158 cm, olej na plátně

 

Co o vás vypovídá váš ateliér?

No, co bych řekl. Mám tu takovej střední bordel, jsem rád za ta velká okna, mám krásný výhled na oblohu. Pozoruju soumrak, to mi pomáhá, když ho pak maluju. V rozměrech pláten mě limituje velikost výtahu. Co mě hodně ovlivňuje, je světlo. Můj minulý ateliér byl mnohem tmavší a já maloval mnohem tmavší obrazy. Maluju v montérkách a starejch hadrech, vypadám u toho jak Ukrajinec.

Co vás napadá, když ráno jedete metrem do ateliéru a vidíte spoluobčany, jak míří do kanceláří a úřadů?

To si říkám: kyš kyš!

V čem vidíte největší výhodu malířské profese?

Výhodu? Asi v tom, že tu po mně něco zůstane. Ta profese má řadu nevýhod: těžká existenční nejistota, minimum času na cokoli jiného. Je to profese náchylná na ekonomické výkyvy. Ale ten pocit, že jsem udělal něco, co někoho osloví a potěší, je pro mě hrozně důležitej.

A radost z tvorby?

Jasně. A taky ty deprese, když se nedaří... Pocity lítaj od euforie po naprostou beznaděj.

Měl jste někdy období, kdy to nešlo?

Samozřejmě. Někdy je to dáno tím, že se mi do práce motá spousta organizačních věcí, někdy je to ale čistá tvůrčí krize a s tím se nedá dělat nic jiného než počkat, až odezní. Krize chodí a chodit musí. Člověk si to nerad přiznává, ale cesta k povedeným obrazům vede přes ty zkažený. Je blbost myslet si, že jsem nějaký génius. Obrazy kazím, vyhazuju nebo předělávám. Co se dá dělat. Zdravá míra pochybností k malování patří, nebo by minimálně měla patřit.

Jak to máte s inspirací?

Momenty vnuknutí, překvapivého nápadu, onoho „políbení múzy“ tam jsou. Ale jinak se moje práce odvíjí úplně stejně jako třeba u Vás novinářů od systematické práce. Kdyby to člověk neměl podložené každodenní dřinou, tak by múza nepřišla. Více práce plodí více nápadů, platí přímá úměra. A nejen pro malíře………

 

---

Rozhovor Zuzany Drtilové, MF Dnes. 19.8. 2011

"Malování je z poloviny v hlavě, z poloviny v ruce“

Jaroslav Valečka patří mezi výtvarníky, kteří se svou tvorbou uživí. Po návratu z výstavy v Londýně, kde jeho obrazy měly velký úspěch, putují jeho díla do Ostravy

 Malby Jaroslava Valečky z posledních dvou let představí od středy výstava v ostravské galerii Magna. „K vidění budou hlavně krajiny, ale větší důraz dávám i na figurální věci, na drsné a morbidní náměty,“říká umělec.

* Jste mezinárodně úspěšným stuckistou. Co to znamená?

Stuckismus je hnutí, které vzniklo v roce 1999 v Londýně a které usiluje o obnovení a posílení pozic klasické malby oproti konceptuálnímu umění.

* Je podle vás malba v ohrožení?

To asi ne, ale je fakt, že malířských výstav je u nás ve státních galeriích poměrně málo, tam převažuje spíš módní konceptuální umění. Přitom si myslím, že malba, ale i kresba nebo plastika mají výraznější schopnost přenést emoce. Obraz může na diváka účinkovat mnohem víc než koncept.

* Ten je na vás příliš racionální?

Nikdy jsem neměl chuť udělat jedinou konceptuální věc, připadá mi to laciné a myslím si, že po Marcelu Duchampovi už vlastně žádné konceptuální umění dělat nelze.

* Ale není to tak, že v malbě už tady všechno bylo?

To je sice pravda, malba má však možnosti v rovině individuálního pohledu na svět. Svět maluju tak, jako ho já vidím, a v tomhle jsou neomezené možnosti. Ve sdělení jsou pro mě nejdůležitější emoce a atmosféra. Proto maluju poraněnou krajinu Sudet. Má v sobě krásu a poezii i lehkou zdevastovanost.

* Na londýnské výstavě stuckismu měly právě tyhle krajiny úspěch.

Výstava v Londýně chtěla podchytit všechna centra stuckistického hnutí– od Ameriky až po Pákistán. A byla dobrá zkušenost vidět veliký trh umění zblízka. V Londýně nikoho nezajímá, u koho umělec studoval, cožse řeší u nás. Tam je důležitější, jak ty obrazy vypadají, a podle toho člověk buď uspěje, nebo ne.

* A vy jste uspěl. Uživíte se tady?

Těsně po škole to bylo těžké, ale když je člověk vytrvalý, maluje a vystavuje, tak se uměním uživit dá. Zatím jsem naštěstí nemusel přemýšlet nad jiným povoláním. Nejtěžší je přežít období, kdy se člověku nedaří, a ta vždycky přijdou. Já maluju každý den, beru to tak, že malířství je do jisté míry i řemeslná záležitost. Je z půlky v ruce, z půlky v hlavě.

 

Jaroslav Valečka se svou malbou Červené oči. Výstava v Ostravě představí nejen typické krajiny, ale i drsnější náměty.

 

 

---

 

3. 12. 2010 ♦Alšova jihočeská galerie představuje malíře Jaroslava Valečku, Český rozhlas Vltava

 

---

 31. 5. 2010 Česká tlevize ♦Kultura cz., Česká televize  

 

---

6. 5. 2010 ♦Obzory Výstavní síň Chrudim

---

25. 9. 2009 ♦Rozhovor Galerie České pojišťovny, Český rozhlas Vltava

---

 

1. 12. 2005 Rozhovor - Katalog výstavy v Galerii u Klicperů, Hradec Králové

Na úvod standartní otázka: jak ses dostal k malování?

Pocházím z rodiny, kde se nikdo uměním výrazněji nezabýval. Maminka je lékařka a tatínek geolog.
Jako malé dítě mě rodiče dali do lidové školy umění, abych moc nezlobil. Na hudebku mě nevzali, na kreslení ano.
Zprvu mě to příliš nebavilo, ale když mi bylo 14, přišel nový učitel Vlasta Šik a ten mě dokázal pro malbu nadchnout.
Hodně jsme kreslili podle modelu, hlavně figury a portréty, ale nechal nás malovat volně, do našich vlastních věcí téměř nezasahoval. Myslím si, že mě hlavně ze začátku dost ovlivnil.

 

Na akademii ses hlásil jenom jednou, že?

 

Ano měl jsem štěstí, maturoval jsem po revoluci v roce 1991 a vzali mě hned k profesorovi Sopkovi.
Na akademii sem se dostal v osmnácti, ale bylo to asi příliš brzo, byl jsem dost naivní, neměl jsem od školy žádný odstup, spolužáci byli většinou o 5 až 10 let starší a byl jsem z toho dost bezradný, časem se to ale srovnalo.

 

Jaký byl Sopko profesor?

 

Moc do našich věcí nezasahoval. Každý si dělal víceméně to, co chtěl, ateliér nevypadal jako naklonovaných deset Sopků. Měli jsme dost velkou svobodu.

 

Mrtvé slepice, 2004, 81 x 125 cm, olej na plátně

 

Bývá zvykem, že profesor svým studentům a absolventům pomáhá zorganizovat výstavy, nebo je doporučí galeristům, snaží se jim zkrátka pomoci. Udělal něco podobného Jiří Sopko i pro Tebe?

 

Ne. Vím, že třeba Milan Knížák nebo Michael Rittstein svým bývalým žákům hodně pomáhali, organizovali jim samostatné i skupinové výstavy, sháněli pro ně sponzory, zařizovali katalogy, dohazovali kupce a tak dále. A vím, že to dělali i dlouho po skončení akademie, ale Sopko to pro své

absolventy nedělal.

 

Studoval jsi za působení Milana Knížáka? Jaká byla AVU za jeho éry?

 

Myslím, že měla docela dobrou úroveň. Po revoluci tam nějaký čas vládla dost euforie, všichni se dost snažili, měli jsme dobrý pocit z nabyté svobody, mysleli jsme si, že na naše díla někdo čeká, že máme velké možnosti. Bylo to pravda dost naivní, ale vzpomínám na to docela rád. Po čase mi přišlo, že škola se nějak zaběhla a začala upadat do průměru.

 

Šlo třeba absolvovat nějakou stáž nebo získat stipendium v cizině?

 

Ano měl jsem možnost studovat několikrát na stáži v západní Evropě, konkrétně v Norsku, Německu, Francii a v Holandsku. Byla to výborná zkušenost, člověk se naučí jazyk, vidí hodně výstav a muzeí a zjistí, jak to kde chodí. Ale obecně platí, že v těchto zemích je hodně uměleckých vysokých škol a dochází k rozmělňování kvality, jak u profesorů, tak u studentů.

 

V čem je největší rozdíl mezi uměleckým provozem u nás a třeba v Německu?

 

Rozdíl je hlavně v technickém vybavení škol a publicitě, které se umění dostává. Umění je velmi štědře dotováno ze státních i privátních zdrojů. Je velké množství státních zakázek na výzdobu nových budov, dokonce existuje zákon, který ukládá investorům povinnost věnovat určité procento z rozpočtu na umělecké předměty a výzdobu. Pokud se někdo po absolvování školy "chytí", je zastupován nějakou větší galerií, pak většinou nemusí řešit žádné existenční problémy a může se věnovat pouze své tvorbě. To je v našich podmínkách, bohužel, spíše vzácnost. U nás to chodí většinou tak, že člověk musí být samozřejmě malíř, ale musí si výstavy sám zajistit, musí se postarat o prezentaci v tisku a nakonec většinou si musí obrazy sám odvézt. Zkrátka musí být malíř, manažer, lobbista, řidič a uklízečka v jedné osobě. Co se týká samotných obrazů a soch, zde ovšem žádný velký kvalitativní rozdíl nevidím.

 

Závrať, 2003, 65 x 92 cm, olej na plátně

 

Na začátku devadesátých let byli umělci ze střední a východní Evropy docela v kursu. Proč myslíš, že se žádný Čech "na západě" výrazněji neuchytil?

 

Na to je jednoduchá odpověď. I za komunismu se dělaly jak dobré a originální věci, třeba Nepraš, Róna a další, tak mechanické a většinou špatně udělané napodobeniny západních módních vln. Bohužel první výstavy našeho umění po roce 1989 ve Francii a Německu předvedli právě tyhle napodobeniny a tak si tamní umělecká scéna logicky řekla, že se u nás nic zajímavého neděje a zájem rychle opadl. Dnes je velmi obtížné se venku výrazněji prosadit a žádnému Čechovi se to po revoluci vlastně nepovedlo.

 

Jaký je Tvůj názor na úroveň současné české malby?

 

Tuhle otázku bych trochu rozvedl. České výtvarné umění už oddvacátých let trpí takovým zvláštním mindrákem nedostatečné světovosti. A za skutečnou špičku jsou považováni ti, kteří nejvíce napodobují aktuální trendy. Tak za první republiky byl nejuznávanější malíř Filla, který zcela jednoznačně kopíroval Picassa, ve Francii mu říkali dokonce Fillaso, pak přišel Štýrský se surrealismem a tahle nit se táhne do dneška. Čechů je zkrátka příliš málo, aby vzniklo nějaké velké ucelené hnutí, jako byli například expresionisté v Německu. Většinou je to záležitost několika solitérů, kteří jsou vlastně mimo hlavní proud. Je to škoda, protože ti originálnější a zajímavější a malíři jako třeba Preisler, Zrzavý, Kremlička, Váchal a další jsou mimo naší republiku téměř zcela neznámí.

 

A dnes?

 

Ono se dlouhou dobu, vlastně po celá devadesátá léta tvrdilo, že malba je na ústupu, že je to v době videa, počítačů a nových médií překonaná záležitost, ale ukazuje se, že to není pravda. Obraz prostě stále není mrtvý. Myslím, že u nás je docela dost dobrých malířů, bohužel o většině z nich širší veřejnost vůbec nic neví.

 

 

Funus, 2005, 120 x154 cm, olej na plátně

 

Který ze současných českých malířů je ti blízký?

 

Mám rád autory, kteří mají svůj vyhraněný styl, jsou lehce rozpoznatelní. Přiznávám se, že mi není blízká abstrakce ani malíři, co malují každý půlrok úplně jinak, já jim to většinou nevěřím. Z mých vrstevníků mám rád například obrazy Jiřího Hauschky, z té trochu starší starší generace pak například Jaroslava Rónu, Josefa Jíru a mnoho dalších.

 

Jaký je tvůj vztah k novým médiím?

 

Já mám někdy tak trochu problém s tím, co všechno je zařazováno do výtvarného umění, například videoart je spíše blíže filmu, performance zase divadlu a tak dále. Těžko se mi to hodnotí, je mi to ale dost vzdálené a to, co je označováno za nová média nijak nevyhledávám.

 

Jak vnímáš současnou výtvarnou kritiku?

 

U nás kritika v podstatě moc neexistuje. V odborných časopisech jako Atelier, Art&Antique nebo Artrevue samozřejmě ano, ale do hlavních novin a časopisů se dostávají výtvarné věci velmi zřídka a pokud ano, jsou většinou takové primitivní provokace typu srdíčka na hradě, dokreslování pohlavních orgánů ke kresbám Lady, kálení v Národní galerii, nebo pálení černobílé české vajky atd... Myšlenkovou úroveň to má asi jako titulní stránky Blesku, nebo neonacistické demonstrace, ale je to mediálně vděčné, bohužel tak vzniká dojem, že celé současné výtvarné umění je něco podobného.

 

Jak bys definoval základní téma své tvorby?

 

Zajímají mne hlavně severní Čechy, chcete-li Sudety, místo kde jsem vyrůstal a které velmi dobře znám. Místo s krásnou krajinou, poněkud depresivní historií a množstvím vykořeněných lidí.

 

Ty jsi vyrůstal na vesnici?

 

Ano do mých šesti let jsme žili v Lísce u České Kamenice a dům dodnes používáme jako chalupu. Vesnice má zvláštní kouzlo a mrzí mne, že vlastně pozvolna mizí. Řekl bych, že vesnice a vesničané je moje hlavní téma. Jak ve figurách, tak v krajině.

 

Některé Tvé obrazy působí dost nepříjemně až depresivně, například taková "Zbitá žena", nebo "Anorektička" není dvakrát povzbuzující obraz.

 

Konkrétně tenhle obraz je inspirován skutečnou událostí. Soused se opil a zbil svojí ženu. Na vesnici funguje taková bizardní logika, že si za všechno může sama, tak se za to stydí. Je to smutné, ale bohužel časté. Většina mých obrazů je inspirována nějakou skutečnou osobou, událostí nebo místem.

 

 

Anorektička, 2003, 143 x 73 cm,

olej na plátně

 

Kdo všechno Tě v malbě ovlivnil?

 

Nejvíce mne ovlivnili malíři expresionismu a secese, konkrétně Edvard Munch, Jan Preisler, James Ensor, Jan Zrzavý, Josef Váchal a také Josef Lada, ten je sice považován spíše za ilustrátora, ale jeho krajiny jsou barevně a kompozičně výborné.

 

Jak třeba vypadá pracovní den?

 

Vstanu, najím se a tak dále, jedu do ateliéru, tam dorazím tak v 9 hodin a pak dělám tak do půl desáté večer, to je optimální varianta, často musím něco zařizovat, výstavy termíny, odvozy a tak dále. No a 2krát týdně učím. To se do atelieru dostanu tak na 3 hodiny.

 

To maluješ docela často.

 

Já musím dělat pořád. Nemůžu přijít k obrazu jednou za měsíc a něco udělat.

 

Jak vzpomínáš na svá studia na Akademii?

 

Na AVU jsem se dostal přímo z gymnázia, bylo mi 18. První rok byl hodně stresový, byl jsem o hodně mladší než většina spolužáků a hlavně jsem měl od školy hrozně velká očekávání, myslel jsem, že tam potkám malíře kvalit Preislera nebo Zrzavého a něco se od nich dozvím. Samozřejmě, že tam skoro žádní nebyli. Zkrátka to byla jedna velká deziluze. Jeden čas jsem chtěl ze školy dokonce odejít. Pak se trochu srovnalo. Ve třeťáku jsem byl asi 3 měsíce v Norsku. Hrozně jsem se tam těšil, ale nakonec to zase byla jedna velká deprese. Neuměl jsem norsky, jen anglicky a trochu německy. Celkově jsem to moc nezvládal. To jsem se propadl do docela slušné beznaděje a z té doby jsem všechny obrazy vyházel. Ve čtvrťáku a páťáku jsem byl na stážích v Německu a Holandsku. To už bylo lepší, začal jsem se trochu sbírat. Pak už jsem měl svůj první atelier a začal jsem malovat tam, to byla velká změna a najednou to šlo líp. On ten tlak na akademii dělat to, co momentálně letí, byl dost veliký. Sice jsem se tomu bránil, ale ve škole se mi dělalo dost špatně. Diplomka už byla docela v pohodě, také jsem ji maloval doma.

 

 

Atelier, 2005, 120 x 138 cm, olej na plátně

 

Co jsi dělal po skončení školy?

 

Ještě na konci školy jsem s fotkami svých obrazů obcházel galerie. Bylo mi jasné, že mi nikdo moc nepomůže a co si nezařídím sám, to mít nebudu. Reakce galeristů byla většinou taková, že si to ani neprohlédli, nebo koukli na jeden obraz a řekli, že je to vůbec nezajímá. Zajímavé je, že nejvíc arogantně se chovali ti, co potom brzo zkrachovali. Nakonec jsem se dohodl s Karolínou Bayerovou, že mě bude zastupovat a udělá mi výstavu. Bylo mi ale jasné, že malováním se neuživím. Šel jsem proto na částečný úvazek učit, na Lidovou školu umění. V té době jsem už za sebou měl nějaké samostatné výstavy a na konci mých studií na AVU se i něco málo prodalo. První rok po škole byl ale dost depresivní, bral jsem asi 4 tisíce měsíčně a prodal jsem jeden jediný obraz. Bez pomoci rodičů bych to vůbec nezvládl. Pak se to začalo trochu zlepšovat, sem tam se něco prodalo a povedlo se mi uspořádat nějaké výstavy. V roce 2002 ale přišly povodně a šlo to zase hodně dolů. Obrazy se úplně přestaly kupovat a celá branže zaznamenala ohromný propad. Dost zásadní obrat k lepšímu přišel až po roce 2003, po výstavě Perfect tense na Pražském hradě. Ta výstava měla dobrou propagaci a lidé mé obrazy začali brát trochu vážněji, začaly se prodávat na aukcích a výstavy se dělaly podstatně snáz.

 

Říkal jsi, že si učil. Jaký máš názor na naše umělecké školství?

 

Já učím pořád. Vlastní učení mě docela baví. Měl jsem a mám jednak menší děti tak okolo 12 let a pak ty, co se připravují na nějakou uměleckou vysokou školu, akademii,VŠUP, architekturu a tak dále. To je vysloveně fajn. Tyhle studenti mají o věc zájem a je to vlastně taková debata o umění. Byli jsme docela úspěšní, na různé akademie a na architekturu se dostaly desítky lidí. A to jsme si nemohli žáky vybírat. To je taková ta příjemnější stránka. Bohužel učení je zbytečně zbyrokratizované, neustále se vyplňují nějaké papíry, oběžníky, co se navzájem vylučují atd.............. Ale obecně platí, že každá škola je hlavně o lidech. Zažil jsem výborné učitele, kteří brali svoji práci jako poslání, ale i ubožáky, co na sebe navzájem psali anonymy na ministerstva. Bohužel i toto je umělecké školství.

 

Jaký je smysl malby dnes? Všechno už tu zdánlivě bylo, abstrakce, figurace, realismu, strukturalismus atd...?

 

Pro mě osobně malba znamená vytvořit si vlastní svět, tak jak ho subjektivně vnímám já. Něco jako emocinální realismus. Rozhodně si myslím, že je dobré vycházet z klasické figurální malby a krajiny. Zde jsou skoro neomezené možnosti deformací, výrazových a barevných posunů, dá se toho dělat tolik...

 

Myslíš to tak, že abstrakce, strukturalismus a další nepředmětná malba je mrtvá?

 

Já bych takové věci nikdy nenamaloval. Mně přijde, že se v této oblasti nedá už nic vymyslet a většinou to skončí u mechanického rozmělňování starých vzorů. Připouštím, ale že je to jenom můj názor.

 

Zeptám se jinak, myslíš, že v dnešní době má Tvá malba, která víceméně vychází z expresionismu, šanci někoho oslovit?

 

Myslím, že ano, jinak bych to nedělal. Samozřejmě to rozsoudí až delší časový odstup.

 

Díky za rozhovor.

Petr Jajtner

Katalog výstavy v Klicperově divadle, Hradec Králové, 2005

 

 

---

 

 

 

12. 12. 2003 Anketa časopisu Time in 

Jaroslav Valečka (1972)

1. Proč se věnujete právě malbě?

 Malba je alespoň pro mne nejjednodušší a nejpřirozenější způsob vyjádření vlastních představ. Vyžaduje pouze barvy, plátno a čas.

 

2. Dá se dnes malováním uživit?

 

 Dá, ale někdy je to obtížné. Komerční úspěch ovlivňuje mnoho faktorů. Některé může malíř ovlivnit. Zejména jak vypadají jeho obrazy, kolik děl vytvoří, jestli je spolehlivý. Některé nikoliv, třeba jaká je umělecká móda, který kurátor si jej vybere na výstavu. Jestli si mladého autora vybere galerie ještě během studií s tím, že z něj „vyrobí“ hvězdu. Často se jedná o pouhé náhody, které s kvalitou tvorby nemají nic společného.

 

 3. Jaké je hlavní téma vaší tvorby?

 

 Zajímají mne hlavně severní Čechy, místo, kde jsem vyrůstal, místo s krásnou krajinou a poněkud pohnutou historií. Zajímá mne jak krajina , tak postavy místních lidí.

 

 4. Kdo je podle vás největší český malíř?

 

 Nevím, jestli jsou nevětší, ale mám velmi rád malíře české secese  jako například Preislera, Váchala, Zrzavého, Antonína Hudečka a další.

 

 5. Jaké je vaše oblíbené umělecké dílo?

 

 Těžko jmenovat jedno jediné.Nedávno jsem si důkladně prohlížel pomník Palackého a byl jsem překvapen,čeho všeho jsem si dříve nevšiml a jak je to úžasná socha.

 (Váš věk)
 30 let.


Anketa časopisu Time - in, Výstava Perfect tense, Jízdárna Pražského hradu