Jaroslav Valečka

Na úvod standartní otázka: jak jsi se dostal k malování?
Pocházím z rodiny, kde se nikdo uměním výrazněji nezabýval. Maminka je lékařka a tatínek geolog.
Jako malé dítě mě rodiče dali do lidové školy umění, abych moc nezlobil. Na hudebku mě nevzali, na kreslení ano.
Zprvu mě to příliš nebavilo, ale, když mi bylo 14, přišel nový učitel Vlasta Šik a ten mě dokázal pro malbu nadchnout.
Hodně jsme kreslili podle modelu, hlavně figury a portréty, ale nechal nás malovat volně, do našich vlastních věcí téměř nezasahoval. Myslím si, že mě hlavně ze začátku dost ovlivnil.

Na akademii jsi se hlásil jenom jednou, že?
Ano měl jsem štěstí, maturoval jsem po revoluci v roce 1991 a v vzali mě hned k profesorovi Sopkovi.
Na akademii sem se dostal v osmnácti, ale bylo to asi příliš brzo, byl jsem dost naivní, neměl jsem od školy žádný odstup, spolužáci byli většinou o 5 až 10 let starší a byl jsem z toho dost bezradný, časem se to ale srovnalo.

Jaký byl Sopko profesor?
Moc do našich věcí nezasahoval. Každý si dělal víceméně to, co chtěl, ateliér nevypadal jako naklonovaných deset Sopků. Měli jsme dost velkou svobodu.

Bývá zvykem, že profesor svým studentům a absolventům pomáhá zorganizovat výstavy, nebo je doporučí galeristům, snaží se jim zkrátka pomoci. Udělal něco podobného Jiří Sopko i pro Tebe?
Ne. Vím, že třeba Milan Knížák nebo Michael Rittstein svým bývalým žákům hodně pomáhali, organizovali jim samostatné i skupinové výstavy, sháněli pro ně sponzory, zařizovali katalogy, dohazovali kupce a tak dále. A vím, že to dělali i dlouho po skončení akademie, ale Sopko to pro své absolventy nedělal.

Studoval jsi za působení Milana Knížáka? Jaká byla AVU za jeho éry?
Myslím, že měla docela dobrou úroveň. Po revoluci tam nějaký čas vládla dost euforie, všichni se dost snažili, měli jsme přijemný pocit z nabyté svobody, mysleli jsme si, že na naše díla někdo čeká, že máme velké možnosti. Bylo to pravda dost naivní, ale vzpomínám na to docela rád. Po čase mi přišlo, že škola se nějak zaběhla a začala upadat do průměru.

Šlo třeba absolvovat nějakou stáž nebo získat stipendium v cizině?
Ano měl jsem možnost studovat několikrát na stáži v západní Evropě, konkrétně v Norsku, Německu, Francii a v Holandsku. Byla to výborná zkušenost, člověk se naučí jazyk, vidí hodně výstav a muzeí a zjistí, jak to kde chodí. Ale obecně platí, že v těchto zemích je hodně uměleckých vysokých škol a dochází k rozmělňování kvality, jak u profesorů, tak u studentů.

V čem je největší rozdíl mezi uměleckým provozem u nás a třeba v Německu?
Rozdíl je hlavně v technickém vybavení škol a publicitě, které se umění dostává. Umění je velmi štědře dotováno ze státních i privátních zdrojů. Je velké množství státních zakázek na výzdobu nových budov, dokonce existuje zákon, který ukládá investorům povinnost věnovat určité procento z rozpočtu na umělecké předměty a výzdobu. Pokud se někdo po absolvování školy "chytí", je zastupován nějakou větší galerií, pak většinou nemusí řešit žádné existenční problémy a může se věnovat pouze své tvorbě. To je v našich podmínkách, bohužel, spíše vyjímka. U nás to chodí většinou tak, že člověk musí být samozřejmě malíř, ale musí si výstavy sám zajistit, musí se postarat se oprezentaci v tisku a nakonec většinou si musí obrazy sám odvézt. Zkrátka musí být malíř, manažer, lobbista, řidič a uklízečka v jedné osobě. Co se týká samotných obrazů a soch, zde ovšem žádný velký kvalitativní rozdíl nevidím.

Na začátku devadesátých let byli umělci ze střední a východní Evropy docela v kursu. Proč myslíš, že se žádný čech "na západě" výrazněji neuchytil?
Na to je jednoduchá odpověď. I za komunismu se dělali jak dobré a originální věci, třeba Nepraš, Mainer, Róna a další, tak mechanické a většinou špatně udělané napodobeniny západních módních vln. Bohužel první výstavy našeho umění po roce 1989 ve Francii a Německu předvedli právě tyhle napodobeniny a tak si tamní umělecká scéna logicky řekla, že se u nás nic zajímavého neděje a zájem rychle opadl. Dnes je velmi obtížné se venku výrazněji prosadit a žádnému Čechovi se to po revoluci vlastně nepovedlo.

Jaký je Tvůj názor na úroveň současné české malby?
Tuhle otázku bych trochu rozvedl. České výtvarné umění už od 20tých let trpí takovým zvláštním mindrákem nedostatečné světovosti. A za skutečnou špičku jsou považováni ti, kteří nejvíce napodobují aktuální trendy. Tak za první republiky byl nejuznávanější malíř Filla, který zcela jednoznačně kopíroval Picassa, ve Francii mu říkali dokonce Fillaso, pak přišel Štýrský ze surrealismem a tahle nit se táhne do dneška. Čechů je zkrátka příliš málo, aby vzniklo nějaké velké ucelené hnutí, jako byli například expresionisté v Německu. Většinou je to záležitost několika solitérů, kteří jsou vlastně mimo hlavní proud. Je to škoda, protože ti originálnější a zajímavější a malíři jako třeba Preisler, Zrzavý, Kremlička, Váchal a další jsou mimo naší republiku téměř zcela neznámí.

A dnes?
Ono se dlouhou dobu, vlastně po celá devadesátá léta tvrdilo, že malba je na ústupu, že je to v době videa, počítačů a nových médií překonaná záležitost, ale ukazuje se, že to není pravda. Obraz prostě stále není mrtvý. Myslím, že u nás je docela dost dobrých malířů, bohužel o většině z nich širší veřejnost vůbec nic neví.

Který ze současných českých malířů je ti blízký?
Mám rád autory, kteří mají svůj vyhraněný styl, jsou lehce rozpoznatelní. Přiznávám se, že mi není blízká abstrakce ani malíři, co malují každý půlrok úplně jinak, já jim to většinou nevěřím. Z mých vrstevníků mám rád obrazy Martina Kuriše, z té trochu starší starší generace pak například Jaroslava Rónu, Josefa Jíru a mnoho dalších.

Jaký je tvůj vztah k novým médiím?
Já mám někdy tak trochu problém s tím, co všechno je zařazováno do výtvarného umění, například videoart je spíše blíže filmu, performance zase divadlu a tak dále. Těžko se mi to hodnotí, ale je mi to ale dost vzdálené a to, co je označováno za nová média nijak nevyhledávám.

Jak vnímáš současnou výtvarnou kritiku?
U nás kritika v podstatě moc neexistuje. V odborných časopisech jako Atelier, Art&Antique nebo Artrevue samozřejmě ano, ale do hlavních novin a časopisů se dostávají výtvarné věci velmi zřídka a pokud ano, jsou většinou takové primitivní provokace typu srdíčka na hradě, dokreslování pohlavních orgánů ke kresbám Lady, kálení v Národní galerii, nebo pálení černobílé české vajky atd... Myšlenkovou úroveň to má asi jako titulní stránky Blesku, nebo neonacistické demonstrace, ale je to mediálně vděčné, bohužel tak vzniká dojem, že celé současné výtvarné umění je něco podobného.

Jak by jsi definoval základní téma své tvorby?
Zajímají mne hlavně severní Čechy, chcete-li Sudety, místo kde jsem vyrůstal a které velmi dobře znám. Místo s krásnou krajinou, poněkud depresivní historií a množstvím vykořeněných lidí.

Ty jsi vyrůstal na vesnici?
Ano do mých šesti let jsme žili v Lísce u České Kamenice a dům dodnes používáme jako chalupu. Vesnice má zvláštní kouzlo a mrzí mne, že vlastně pozvolna mizí. Řekl bych, že vesnice a vesničané je moje hlavní téma. Jak ve figurách tak v krajině.

Některé Tvé obrazy působí dost nepříjemně až depresivně, například taková "Zbitá žena" není dvakrát povzbuzující obraz.
Konkrétně tenhle obraz je inspirován skutečnou událostí. Soused se opil a zbil svojí ženu. Na vesnici funguje taková bizardní logika, že si za všechno může sama, tak se za to stydí. Je to smutné, ale bohužel časté. Většina mých obrazů je inspirována nějakou skutečnou osobou, událostí nebo místem.

Kdo všechno Tě v malbě ovlivnil?
Nejvíce mne ovlivnili malíři expresionismu a secese, konkrétně Edvard Munch, Jan Preisler, James Ensor, Jan Zrzavý, Josef Váchal a také Josef Lada, ten je sice považován spíše za ilustrátora, ale jeho krajiny jsou barevně a kompozičně výborné.

Jak třeba vypadá pracovní den?
Vstanu, najím se a tak dále, jedu do ateliéru, tam dorazím tak v 9 hodin a pak dělám tak do půl desáté večer, to je optimální varianta, často musím něco zařizovat, výstavy termíny, odvozy a tak dále. No a 2krát týdně učím. To se do atelieru dostanu tak na 3 hodiny.

To maluješ docela často.
Já musím dělat pořád. Nemůžu přijít k obrazu jednou za měsíc a něco udělat.

Jak vzpomínáš na svá studia na Akademii?
Na AVU jsem se dostal přímo z gymnázia, bylo mi 18. První rok byl hodně stresový, byl jsem o hodně mladší než většina spolužáků a hlavně jsem měl od školy hrozně velká očekávání, myslel jsem, že tam potkám malíře kvalit Preislera nebo Zrzavého a něco se od nich dovím. Samozřejmě, že tam skoro žádní nebyli. Zkrátka to byla jedna velká deziluze. Jeden čas jsem chtěl ze školy dokonce odejít. Pak se trochu srovnalo. Ve třeťáku jsem byl asi 3 měsíce v Norsku. Hrozně jsem se tam těšil, ale nakonec to zase byla jedna velká deprese. Neuměl jsem norsky, jen anglicky a trochu německy. Celkově jsem to moc nezvládal. To jsem se propadl do docela slušný beznaděje a z té doby jsem všechny obrazy vyházel. Ve čtvrťáku a páťáku jsem byl na stážích v Německu a Holandsku. To už bylo lepší, začal jsem se trochu sbírat. Pak už jsem měl svůj první atelier a začal jsem malovat tam, to byla velká změna a najednou to šlo líp. On ten tlak na akademii dělat to, co momentálně letí byl dost veliký. Sice jsem se tomu bránil, ale ve škole se mi dělalo dost špatně. Diplomka už byla docela v pohodě, také jsem ji maloval doma.

Co jsi dělal po skončení školy?
Ještě na konci školy jsem s fotkami svých obrazů obcházel galerie. Bylo mi jasné, že mi nikdo moc nepomůže a co si nezařídím sám, to mít nebudu. Reakce galeristů byla většinou taková, že si to ani neprohlédli, nebo koukli na jeden obraz a řekli, že je to vůbec nezajímá. Zajímavé je, že nejvíc arogantně se chovali ti, co potom brzo zkrachovali. Nakonec jsem se dohodl s Karolínou Bayerovou, že mě bude zastupovat a udělá mi výstavu. Bylo mi ale jasné, že malováním se neuživím. Šel jsem proto na částečný úvazek učit, na Lidovou školu umění. V té době jsem už za sebou měl nějaké samostatné výstavy a na konci akády se i něco málo prodalo. První rok po škole byl ale dost depresivní, bral jsem asi 4 tisíce měsíčně a prodal jsem jeden jediný obraz. Bez pomoci rodičů bych to vůbec nezvládl. Pak se to začalo trochu zlepšovat, sem tam se něco prodalo a povedlo se mi uspořádat nějaké výstavy. V roce 2002 ale přišli povodně a šlo to zase hodně dolů. Obrazy se úplně přestali kupovat a celá branže zaznamenala ohromný propad. Dost zásadní obrat k lepšímu přišel až po roce 2003, po výstavě Perfect tense na Pražském hradě. Ta výstava měla dobrou propagaci a lidé mé obrazy začali brát trochu vážněji, začaly se prodávat na aukcích a výstavy se dělali podstatně snáz.

Říkal jsi, že si učil. Jaký máš názor na naše umělecké školství?
Já učím pořád. Vlastní učení mě docela baví. Měl jsem a mám jednak menší děti tak okolo 12 let a pak ty, co se připravují na nějakou uměleckou vysokou školu, akademii, umprumku, architekturu a tak dále. To je vysloveně fajn. Tyhle studenti mají o věc zájem a je to vlastně taková debata o umění. Byli jsme docela úspěšní, na různé akademie a na architekturu se dostaly desítky lidí. A to jsme si nemohli žáky vybírat. To je taková ta příjemnější stránka. Bohužel učení je zbytečně zbyrokratizované, neustále se vyplňují nějaké papíry, oběžníky, co se navzájem vylučují atd.............. Ale obecně platí, že každá škola je hlavně o lidech. Zažil jsem výborné učitele, kteří brali svoji práci jako poslání, ale i ubožáky, co na sebe navzájem psali anonymy na ministerstva. Dokonce jednoho mého kolegu, Jonáše Czesaného, jistý ředitel vyhodil z práce jenom proto, že měl výstavu v Národní galerii a jeho ego to neuneslo. Bohužel i toto je umělecké školství.

Jaký je smysl malby dnes? Všechno už tu zdánlivě bylo, abstrakce, figurace, realismu, strukturalismus atd...?
Pro mě osobně malba znamená vytvořit si vlastní svět, tak jak ho subjektivně vnímám já. Něco jako emocinální realismus. Rozhodně si myslím, že je dobré vycházet z klasické figurální malby a krajiny. Zde jsou skoro neomezené možnosti deformací, výrazových a barevných posunů, dá se toho dělat tolik...

Myslíš to tak, že abstrakce, strukturalismus a další nepředmětná malba je mrtvá?
Já bych takové věci nikdy nenamaloval. Mně přijde, že se v této oblasti nedá už nic vymyslet a většinou to skončí u mechanického rozmělňování starých vzorů. Připouštím, ale že je to jenom můj názor.

Zeptám se jinak, myslíš, že v dnešní době má Tvá malba, která víceméně vychází z expresionismu, šanci někoho oslovit?
Myslím, že ano, jinak bych to nedělal. Samozřejmě to rozsoudí až delší časový odstup.

Díky za rozhovor.

Petr Jajtner